Soutěž o Barnabáškovy knihy

O obyčejně neobyčejných pohádkách o malém Barnabáškovi jsem tady už psala. Krásné příběhy pro děti předškolního věku, které rád čte i náš desetiletý Andrej, se obzvlášť hodí k předčítání před spaním, protože je v každém příběhu schovaná i vtipná linka pro dospěláka rodiče, takže nehrozí, že byste u čtení usnuli nudou dřív než vaše ratolesti. 

Spisovatel Balázs Zágoni se před dvěma týdny objevil ve Frankfurtu u příležitosti knižního veletrhu. Bydlel u maďarských sousedů, našich kamarádů, a protože měl čtení v mezinárodní škole,  do které chodí i naše děti, ocitla jsem se v roli jeho řidičky a průvodkyně. Což bylo moc fajn. Ukázalo se, že jsme oba tak zhruba stejně staří, máme s báječnými životními partnery stejný počet dětí, že jsme se oba kdysi živili jako filmoví recenzenti a že oba zpětně nechápeme, jak jsme mohli být tak arogantní a dovolit si hodnotit práci druhých. 

Čím víc lidí potkávám, tím víc vyniká, jak je můj unikální příběh banální. Zprvu mě to štvalo, ale časem jsem v tom nalezla jistý klid. Takové potvrzení, že všechno je tak, jak má být. Že jedinečnost není v tom, co v životě děláme, ale v tom, jak se k němu stavíme. V drobnostech, úsměvech, nezjištnosti, eleganci, rovnováze, přívětivosti a sebevědomí říct ano stejně jako říct ne. 

Zkrátka, setkání s Blázsem Zágonim bylo inspirativní po všech stránkách a profitovat z něj budete i vy, protože nakladatelství Triton mi věnovalo obě Barnabáškovy knihy do předvánoční soutěže a vy o ně teď můžete soutěžit. 

Jde vlastně o knihy tři, protože druhý díl je dvojkniha! Pokud máte malé děti a rádi jim čtete nahlas, lepší knihu abyste pohledali. 

Pro účast v soutěži toho není třeba udělat mnoho, stačí napsat do komentáře, kterou knihu z těch, co vám předčítali v dětství, si nejvíc pamatujete, a jestli jste ji četli, anebo plánujete číst, i vašim dětem. U mě jsou takové knihy dvě: Jak Lucka vysvobodila prince Pašajdu a Italské pohádky Itala Calvina. Ty jsem opravdu milovala a dětem je předčítám dodnes. Jsou trochu drsné, hrdinové se v nich věnují otcovraždám,  matkovraždám i kanibalismu, podstrkují oněmělým královnám místo novorozeňat štěňata a hříšníky házejí do vroucí smoly, ale právě proto jsou tak dobré a přitažlivé. Děti už se sice trochu vzpouzejí a s kyselými výrazy vykřikují "Italské nééééé!", ale jen co zazní první slova kterékoliv z pohádek, ztichnout a nedutají až do konce.  Už se těsím, až do nich doroste i Leuška.

Soutěž byla ukončena :)

Dejte mi hlas,

prosím. Teda pokud se vám líbil můj příspěvek  v Lohas Blogger výzvě 2016. Hlasovat můžete tady a bacha,  je potřeba nejen lajknout fotku mého příspěvku, ale zároveň ji i sdílet, budou se sčítat jen vysdílené lajky. Člověk musí mít FB a musí se u toho trošku zdržet, ale pořadatelům jde o to, aby se lidi zastavili a nejen tupě lajkovali, jako to občas všichni děláme.

Včera jsme se takhle tupě zastavily s Leuškou na nádraží a koukaly na vlaky. Velké děti mají prázdniny a statečně samy odeltěly k babičce a dědovi do Ostravy. První, co mi po příletu přišlo z babiččina telefonu bylo, že "Kika i Biba se ztratili," a za sekundu "Haha, Kika."  Jsou holt vtipní po mně. No a jak jsou ty velké děti pryč, tak nemusíme s Leuškou po školce vařit obědy, korepetitovat hodiny flétny a piána a podávat odborné konzultace při domácích úkolech, ale můžeme jen tak zevlovat po venku až do večeře. Což jsme tedy včera dělaly na tom nádraží. Do přijíždějících a odjíždějících mašin jsme se tak zabraly, že nám v nestřeženém okamžiku někdo ukradl kočárek. Leuška nechápe koncept kradení, takže jí nešlo vysvětlit, co že se to stalo. Nechápu ho ani já. Žiju v tom, že všichni jsou víceméně stejní jako já. Nevolí Zemana a neukradli by dítěti kočár pod nosem.

Fotka v úvodu je z oslavy našeho 12 výročí, které jsme měli v neděli. Saša uvařil pad thaj. Nic lepšího jsem už dlouho nejedla. A víte, co mi dal? Krásný teplý svetr. Vlastně dva. Až bude sluníčko na focení, tak vám je ukážu. A taky vám ukážu, co jsem mu dala já. 

Barnabášek: Kniha ke čtení nahlas

Znáte knihy o Barnabáškovi? Barnabášek je trochu obyčejný a trochu zázračný kluk, který žije  trochu obyčejný a trochu zázračný život v jednom trochu obyčejném a trochu zázračném transylvánském městě. Barnabáškův tatínek ale není obyčejný ani trochu, je to spisovatel, který o životě svého syna píše úžasně vtipné knížky, a který minulý týden dorazil k nám do školy, aby o svých knihách vyprávěl našim dětem. 

Příběhy Balázse Zágoniho pro české děti a jejich rodiče objevila překladatelka Viola Somogyi a zasadila se o vznik nádherných knížek s ilustracemi Markéty Vydrové. Když je čtete, musíte se smát, protože jsou napsané tím úžasným lehce ironickým způsobem, kdy si na své přijdou jak děti, tak rodiče, třeba jako u knih Arnošta Goldflama.

Knihy s Barnabáškem rostou. V prvním díle - Barnabáškově knize, je mu pět a chodí do školky, 

v druhé Barnabáškově knize už je z něj školák, který se těší, až ho vezmou na Vysokou školu asfaltovací nebo nějakou podobně úžasnou vysokou školu. 

Druhá kniha ovšem není jen tak nějaká kniha, ale vzhůrunohová DVOJKNIHA. Je spojená s třetím dílem - Barnabáškem a dvojčaty, ve kterém se mu narodí sestřičky Tlusťoch a Prcek. Prožijeme s ním maminčino těhotenství a třeba i to, jak mu malé ségry zachrání život!

Barnabáškovy důvody, proč si nemůže uklidit na stole, vepsané do Pohádky o nepořádnických bacilech, naprosto rezonujou s důvody, proč mám čurbes na sole já. 

Barnabášek je prostě děsný sympaťák a je jedno, jestli je vám pět nebo třicet pět. Jestli si s dětma doma taky čtete nahlas a hledáte knížky, které vám vydrží alespoň pár večerů, určitě po nich sáhněte. 

Děti si jimi budou rády listovat i samy, budou se kochat nádhernými ilustracemi a louskat krátké úryvky z textu, které Markéta Vydrová vypíchla stranou. 

Možná se ptáte, proč německá škola organizuje čtení pohádek maďarského (a v Rumunsku žijícího) spisovatele v češtině. Má se to tak: Naše škola patří do řetězce Evropských škol, které existují ve všech městech, ve kterých má EU nějakou instituci. Jedním ze stavebních kamenů evropské vzdělanosti je podle osnov Evropských škol důraz na jazykovou výchovu, a tak se u nás ve škole vyučuje témeř ve všech jazycích Evropské unie. Naše děti mají všeobecnou výuku v němčině doplněnou každodenní hodinou češtiny s kvalifikovanou češtinářkou. Prošli jsme si slabikáři, písankami, vyjmenovanými slovy, hy-chy-ky-ry-dy-ty-ny i slohovou prací na téma popis maminky. Stejně to mají malí Poláci, Řekové, Finové, Maďaři a všichni ostatní, takže když přijede do naší školy spisovatel jako Balázs Zágoni, potěší děti hned z několika jazykových sekcí. 

Ze setkání se spisovatelem byly všechny děti nadšené a bez ohledu na jazykovou bariéru kladly zvídavé otázky. Naši Kristinku nejvíc zajímalo, jak si děti v knížce oblíkají trička, když jsou na obrázcích tak malá a děti přitom mají tak velké hlavičky :) 

Knihy o Barnábáškovi můžete koupit tady a tady, prvního dílu už na pultech moc nezbývá, tak si pospěšte. A jestli máte tip na nějakou podobnou knížku, tak prosím do komentářů, Ježíškovi by se nějaké tipy moc hodily!

People I love

Jak si vybrat kabelku

Po pěti letech kariéry trhovkyně vím, jak vypadají ženy, když se rozhodujou, kterou kabelku si koupí. Vypadají jako Leuška v následné fotosérii. Jestli v každém z nás je kus dítěte, tak v každé holčičce je kus ženské, která má slabost pro hezké věci.

Pár kabelek najdete tady.

Tři deky

Jsem velkým dětem prala deky, a když uschly, ukázalo se, jak jsou opotřebované. 

Jsou všechny téměř stejně ušité, jenom různě často prané, takže různě slehlé. Myslím, že je vidět na první pohled, které z mých dětí svou deku opravdu používá denně -  ano, je to Andrej, majitel nejstarší deky. 

Jeho deka má 4 roky a nedá bez ní ani ránu, Kristinčina má roky 2 (došívala jsem ji dvě hodiny před odchodem do porodnice a vždycky když ji vidím si na to vzpomenu), má ji v posteli, ale spíš jen ta na okrasu, a Leuščina deka má rok a je chuděra úplně přehlížená. 

Jen tak visí na postýlce a čeká, až se s ní Leuška jednoho krásného dne nechá přikrýt. Aspoň dlouho vydrží pěkná.

Matkou 10 let

 

Tento týden jsem oslavila 10 let mateřství. Jojo, letí to, člověk se pořád dovídá něco nového o světě i o sobě, objevuje skryté rezervy a smiřuje se s tím, že život není zkouškové a že se všechno nedožene, když si naordinuje týden noční. Nakonec je super, že z rodičovství se průběžně nezkouší, protože bůhví, jak bychom dopadli. Však za dalších deset let už z nás budou úplní profíci i bez diplomu :)

 

 

Oslavenec chtěl bílý dort s bílým krémem, a tak jsem mu upekla oblíbený dezert svého dětství. Maminka ho má v kuchařce jako piškotový levný (výborný), který se plní vanilkovým krémem (výborný)m. Ty přívlastky v rodinných receptech mě baví nejvíc.

 

 

A náhodou vůbec nebyl levný, ale l u x u s n í, a taky nebyl moc zero waste, protože v terénu jsou podmínky ztížené a ty tyčinky, kterými je obložen, byly zabalené v plastové vaničce, steně jako ty borůvky. Někdy musí zásady stranou a děti jsou vždycky skvělá výmluva. Jsem totiž chtěla, aby připomínal Malou Fatru, kde jsme byli na dovči. Tak co, máte teď stejně jako já hroznou chuť na kus dortu?

 

Takhle mi prosím pište častěji

Anet mi včera udělala pěkný večer a já jí za to moc děkuju. Proto to vlastně všechno dělám, aby měli lidi radost!

Dobry den, dnes nam prisly ,,capacky,, mame obrovskou radost, mala ťape a ťape kdyz sla spinkat tak jsem ji je chtela sundat ale nemohla jsem, mala prohlasila ,,MOJE,, :-):-):-):-) nechce je nikomu pujcit  moc vam dekujeme, a ty nausnicky? Bommba!! Nadherne, budu vsude chvalit, vyrabíte jesste neco? Rada bych si od vas i neco koupila.

jesste jednou, moc dekujeme.

Emotikona slightsmile

Leušce jsou dneska 2. Před dvěma rokama jsem honem honem došívala deku pro Kiku k narozkám, protože jsem věděla, že už to jde a že jestli to nedošiju, než přijdou kontrakce po dvou minutách, budeme muset Kristince koupit nějaký jiný dárek. Deka je horkou jehlou šitá, ale nikdo nic nepoznal :)

Na vlastenecké vlně

U příležitosti včerejšího dne Evropy vyhlásila Kristinina paní učitelka, že si mají děti dneska přinést do školy něco typického pro jejich zemi původu. Saša hned nabídl, že jí půjčí svojí šálu Levski CSK (to je jeden bulharský fotbalový tým, kdybyste nevěděli), ale moc se to nechytlo. Mě napadl jen Krtek, pivo, vepřo knedlo zelo nebo třeba berušky na culíky, které ovšem stejně nemáme, protože co je proboha typicky českého, co máme doma? Kika byla z našich návrhů úplně zoufalá a my s mužem nadávali na učitelku, která dává děckám nesplnitelné úkoly a ještě do druhého dne. Co si asi myslí, kráva, že mají všichni doma národní kroje??? 

Nakonec jsme vymysleli, že by se mohla obléct jako vlajka, což spustilo velkou kreativní vlnu a Kika se vyzdobila krásně, vzpomněla si i na odznáček z Pražského hradu, který jsme kdysi po prohlídce dětem koupili.  

 

No a když jsme to tak pěkně vyřešili, začali jsme se s mužem rozplývat, jak je ta učitelka báječná, když dokáže téma dne Evropy takhle využít, jak probouzí v dětech lásku k vlasti, i když v ní nežijí, a jak to bude pěkné, až se všichni v těch svých vlajkách ve třídě sejdou a budou si povídat o tom, jaké je to doma, a jak moc bychom chtěli být při tom.

Kde se v dětech bere to prožívání jejich češství fakt netuším, myslím, že velkou zásluhu na tom má  právě panevropské ladění jejich školy a taky paní učitelka Klíčníková, která je má na češtinu a kterou mají moc rádi. 

Včera u večeře nám tu oba vzdychali, že se jim stýská po Česku. A taky po Turecku, kde jsme byli před rokem (pravidelní čtenáři si jistě pamatují historku s prošlým pasem), tam to prý bylo ještě lepší, protože tam byl bazén a pořád studené pití v ledničce. A to mají recht, to v Česku nemáme, ale zato umíme hrát hokej!

PS: "Děcka, a jak se jmenoval ten spisovatel, po kterém byla pojmenovaná ulice, kde jsme Leušce koupili tričko s Krtkem?" "Mami, dej nám pokoj, my teď chceme dokoukat to Kovyho video."

Ani je nenapadne, že by si mohli hrát vevnitř.

Tahle chalupa byl kauf našeho života!