Kapsář na lavici, penál, obal na flétnu a sáčky na oblečko

 

 Tohle byla krásná práce. Kočky mi sice nejprve přišly strašně divoké, bude to ale asi jen rozlišením mého počítače, protože když přišly, nemohla jsem se jich nabažit.

 

Přáním bylo, aby to bylo hodně pestré a abych, jak už to většinou stejně dělám, použila hodně látek, což myslím klaplo.

 

 

 Rozměry měly být standartní, kapsář na lavici měl ale kromě velké hlavní a čtyř menších kapes na výtvarku nabízet i extra přihrádku na štětce. Malá zákaznice ještě neumí bezpečně sněrovat, a tak má kapsář místo provázků kovové průchodky, aby šel jak přivázat, tak zavěsit na háčky, anebo aby si ho princezna mohla nechat přibít doma na stěnu, až ve škole doslouží.

 

Penál na voskovky a bločky je klasika, jen trochu barevnější, než bývá zvykem.

 

 Myslím, že voskovkové šmouhy na něm nebudou vidět nikdy.

 

Kristinka už chce samozřejmě taky takový.

U obalu na flétnu jsem se vyřádila. Mix látek je zvenku a kočky budou flétnu hlídat pěkně zevnitř.

Obal je na magnetku, aby se neotvíral, a taky proto, že jsem vyzkoušela leccos a na magnetky zkrátka není.

Jak na to tak koukám, už se mi po kočkách stýská.

 

Sáčky na sport a převlečení do družiny jsou každý jiný, aby se nepletly.

 

 Jeden je dofialova



 

a druhý dočerna.

S rozměrama mi pomohla Kristinka, kterou celá zakázka nadstandartně zajímala.

 Hádáte správně, pytlík na sport by chtěla taky nový :)

 

 

Tak jsem ji s kámoškou aspoň nechala stát modelem.

 

 

Životopis

Chodím na další kurz, kde nám radí, jak správně žádat o práci. Je to hotová alchymie. Podle doporučení paní vedoucí jsem si po sedmdesáté druhé přepsala životopis. Myslím, že kdybych ho ukázala sto lidem, nikdo by neřekl, jo, dobrý, tak to nech, naopak by mi každý doporučil jiný způsob, jak ho předělat. Přitom je to jenom životopis, data, místa, zaměstnavatelé a činnosti, takže docela úzké pole pro kreativitu. Dávám si strop, že do něj hrábnu ještě maximálně 2x. Jinak kurzy dobrý, čtyři hodiny německé konverzace s rodilými mluvčími zdarma, to je k nezaplacení. 

Ve volných chvílích šiju na trhy a chodím po venku v novém saku, které mi dovezl Saša z Chicaga. Z Forever 21. Protože když jsme si tam spolu kdysi začali, bylo mi přesně 21. Vestu ze stejného materiálu kdysi nosil můj děda a já ji po něm zdědila. Děsně jsem jí milovala a nosila ji celý gympl. Prostě a jednoduše, tohle sako je takový tunel do minulosti a to mě baví. Taky mě baví, že jsou teploty kolem 20 a můžu ho nosit. Mohlo by to tak vydržet do 23. prosince do půlnoci a na Ježíška by mohlo začít mrznout a sněžit. Třeba to tak fakt bude, v poslední době je zdá se - co se počasí týče -  možné opravdu všechno :) 

Vzpomínka na léto

... v Sudetech je celé léto takové babí.

Když jsme chalupu před třemi lety koupili, pořídila jsem na prázdniny bazén. Koupala se v něm párkrát Johanka a párkrát Dorotka s Jujkou, jiní otužilci se nenašli. Původní obyvatelé tu museli mít opravdu těžký život. O víkendu jsme byli na svatbě. Holčicky byly nevěstou úplně zhypnotizované a pořád dokola jí nosily kytky. Trochu to vypadalo, jako když pionýři předávají kytičku k MDŽ.

Andrej to pojal trochu ležérněji.

Nevěsta byla krásná a svatba byla v Beskydech, takže nás pak čekal téměř tisícikilometrový přejezd domů, abychom stihli začátek školy.

Nová budova ještě nestojí a počet žáků se s příchodem nových zaměstnanců téměř zdvojnásobil.  To bude o přestávce na hřišti asi vypadat!

Kristinka dostala Andrejovu bývalou třídní a je na vrcholu blaha. Andrej ovšem trpí. Už třetí hodinu sedí nad domácím úkolem z matiky. Když jsem mu dneska kupovala pravítko s ryskou a uvědomila si, že ho čeká GEOMETRIE, kde se řeší ÚPRAVA, došlo mi, že nás čeká perný rok.

Co k tomu dodat? Snad jen: Chutě do toho.....

Najdi 10 rozdílů

aneb Andrej a Kika na začátku a na konci školního roku.

Nějak se nám ty děti rychle vyvíjejí. Andrej se třeba naučil skvěle zevlovat. Takhle trávil čas na Kristinině narozeninové párty, protože se nechtěl bavit s holkama. 

Zajímalo by mě, kde koření tahle gendrová nenávist, která se projevuje jenom v kolektivu. Když jsou s Kikou sami, jsou nejlepší kámoši a rozdílnost pohlaví vůbec nepřichází na přetřas.

A teď trošku z jiného soudku: Když jsem zjistila, že jsem těhotná, začali mi kamarádi posílat texty o tom, jaké to je mít třetí dítě. Nejzábavnější z nich mi přišel tenhle, co mi ale skutečně uvízlo v hlavě byla věta z jednoho blogu, která by se dala parafrázovat zhruba takto: Když čekáte třetí dítě, všichni známí vám začnou dávat věci po svých potomcích, které nebyli léta schopni prodat nebo vyhodit. Několikrát jsem byla pozvána do cizího sklepa prohlédnout si sbírku kočárků, kolíbek, postýlek, vaniček a pytlů s plyšáky a obdržela jsem nesčetně tašek s oblečkama. Člověk by nevěřil, kolik se toho posbírá jenom za první dva roky života jednoho dítěte. Naše Lea má výbavu jako královna. Do některých tašek jsem ještě ani nevlezla, její šuplíky už praskají ve švech a já přitom točím pořád dokola dva tři outfity, které jí prostě padnou nejlíp. Na fotce je jeden z nich. Můj táta tvrdí, že v něm vypadá jako bača. Pro někoho, kdo měl děti v 70. letech v Československu je asi třítýdenní mimino v džínách a vestičce za hranicí chápání. :)

První školní den - podruhé

Do školy letos nastoupila i Kika. Místo, kam chodí naše děti, vzdělává děti od 4 do 18 let, od školky až k maturitě, hezky pěkně kontinuálně, bez zbytečných změn a přechodů. Což nemusí být zlé, mezi dětmi, které spolu stráví takový kus života, se musí vybudovat silné vazby, ostatně já jsem si dodnes blízká s lidma ze střední, se kterými jsem prožila roků "jen" 8. 

Trošku děsivá je ovšem představa, že se někdo ve druhé třídě ztrapní a ještě u maturity si to budou všichni pamatovat, nebo že se nešťastně zamiluje do někoho ze třídy! Živě vidím, jak Andrej místo písemky ohlodává tužku, civí na nějakou holku a nenapíše ani řádek. 

Tenhle post píšu hlavně pro babičky, které tu s námi nemůžou být, aby všechno osobně očíhly a zkontrolovaly, jestli naše děti nastupujou do školy tak, jak se sluší a patří, a jestli pančelka není není nějaká divná, nebo tak něco. Takže ahoj mami, ahoj babi. Ano, nechali jsme je ostříhat, a nebojte, ono jim to doroste!

Teď ale zpátky ke Kristince. Škamnám kráčela vstříc se vztyčenou hlavou a vypadala, že se docela těší! Poskakováním projevoval radost i Biba, který večer z únavy vyřvával, že škola je blbá, že už si na prázdniny zvykl, a používal i slova, která se na lifestylový blog nehodí. 

Nemohl se dočkat, až kámošům ukáže, že se mu kýve zub, a řekne jim, že si šetří na stroj na zmrzlinu, kterou bude v létě prodávat a děsně na tom zbohatne. 

Když se s Kikou důkladně pomačkali, 

nechali jsme ho na shromaždišti druháků (na hřišti v pozadí se nechystá spartakiáda, to jsou skutečně jenom druháci), a pokračovali s Kristinkou do předškoly.

Došlo jí, že to je to místo, kde ji chceme nechat napospas, a začala se tvářit pěkně otráveně. Pak ale zaplula do třídy, kde se hemžilo několik spolužáků, 

zaujala stanoviště u simulátoru šněrování bot a začala všem ukazovat, že ona si umí boty zavázat sama. 

Tuhle fotku ukazuju proto, abyste viděli, jak to v takové předškolní třídě vypadá. To vzadu vpravo je katedra, v pozadí jsou dveře na toalety (ty má každá z 6 předškolních tříd vlastní) a v centru místnosti jsou 3 kulaté stoly, u kterých sedávají děti.  

Kolem stěn jsou regály s hračkama jako ve školce a na zdi jeden edukativní piktogram vedle druhého: Neřvěte, neběhejte, nevytrhávejte si hračky z ruky a podobné evergreeny.  Každá třída má svou předzahrádku s pískovištěm, celá předškola pak sdílí pořádné hřiště, kde se může drobotina vyřádit, a na které mají starší děti vstup zakázán. 

Na téhle fotce je Kristinčina učitelka Irina (ta vlevo se šátkem na hlavě) a její pomocnice Kareen (paní v pruhovaných šatech). Pan vlevo je nějaký eurotatínek.

 

Po 4 hodinách jsme si přišli Kiku vyzvednout. Sršela dobrou náladou, protože se právě seznámila s Maxem,  který umí česky a který jí dal čokoládové vajíčko!

Pro případ, že si toho ve třídě nevšiml, mu Kristinka ukázala, jak si sama šněruje boty. Pak jsme se vydali najít v rozlehlém areálu východ, který povede naším směrem, a při té příležitosti objevili novou školní budovu, o jejíž stavbě se loni, předloni i rok předtím velkolepě mluvilo.

Tadá! Ano, v těchto plechovkách se vzdělávají děti, když škola nemá peníze na cihly a maltu. Kolik tam tak asi mají stupňů? U nás na balkóně, kde není ani jedna plechová stěna, bylo dneska přes 30!

A na závěr jeden článek z New Yorkru. Je to trošku pitomé, ale smála jsem se nahlas. Podobně někdy mluví můj americký švagr se svou  malou dcerou.

PS: Vysvětlivka pro všechny, kdo neví, co je to eurotatínek: Eurotatínek je ekonom, právník nebo překladatel, který se narodil v některé členské zemi EU, pracuje v bance nebo v European Commission, má děti v Europäische Schule, a když chce oslovit jiného rodiče, nejprve se zeptá: "German or English?". 

Mrkvotužka

Včera jsem cestou do školy ztvrdla dvacet minut v zácpě, ale bylo mi to jedno, protože jsem se připravovala na koncert Glena Hansarda, na který jsem dostala k narozeninám lístky. Zpívala jsem si s rádiem a přemýšlela, co si vezmu na sebe. Večer, půl hodiny před odchodem, jsem místo šlechtění volala chůvě, ať nechodí, protože Krisince se udělalo zle. Při převlíkání dítěte a postele jsme obvolávali známé a snažili se sehnat někoho, kdo se mnou půjde na koncert, který začíná za 90 minut. Existuje něco kratšího, než last minute?

Byl to skvělý zážitek, přestože jsem tam byla sama, v gatích na doma, nenalíčená a v tričku, které bylo trošku, řekněme no flekaté. 

Když jsem se v noci vrátila, koukla jsem na kvásek a vylila ho, protože vypadal divně a smrděl acetonem. Rozladění překryl úžas nad tím, že mě problémy s chlebem ještě pořád dokážou překvapit. V posteli jsem se rozhodla dát pečení chleba aspoň do vánoc k ledu, protože současný rytmus našeho života mu ne a ne a nesvědčí.

Školní docházka zkrátka má větší vliv na naše stravování, než jsem očekávala. O tom, že Andrej při přemýšlení hlodá, jsem už psala. Tehdy jsem ještě netušila, že se dá tužka rozhlodat až do stavu nepoužitelnosti, kdy se z ní tuha uvolní tak, že prostě vypadne. Tužka na fotce je na dobré cestě. Přijde mi, že když jsme byli malí, byly i ty tužky kvalitnějši. A chutnější. Ano, i já jsem si hlodla, protože chci mít přehled o tom, co mé dítě jí. 

S Kristinkou nás napadlo, že by si Biba mohl na tužku přilepit mrkev, tu ohlodávat a neriskovat otravu čínským latexem. Andrejkovi se to děsně líbilo. Když se dořehtal, začal ji podle nákresu mýma rukama vyrábět.

První pokus dopadl nevalně, protože mrkev byla moc dlouhá a nedala se při psaní strčit do pusy.

Model čislo 2. už neměl daleko k dokonalosti.

Jedna mrkev = jedno "u" není dobré skóre, takže se z mrkvotužky pomůcka při psaní úkolů nestane. Ale sranda to byla. 

Nástup do školy nás taky utvrdil v tom, že Andrej žije na poněkud jiné planetě. Až tohle povolí, všem se nám uleví. Když si ale vezmu, kolik vzdálené je jeho vnímaní světa realitě, musím obdivovat s jakým šarmem proplouvá všemi úkoly a situacemi, které ho každý den čekají. 

Andrejčo je tak šarmantní, že si dokonce našel holku, a kdyby mi to nepřipadalo totálně nevhodné, naskenovala bych sem pár milostných dopisů, které si spolu vyměnili. Je prý Finiška (rozumněj Finka) a z korespondence to vypadá, že si spíš našla ona jeho. Já jsem v první třídě taky útočila na pár spolužáků a mám pro ni pochopení. A navíc, taková holka je mnohem lepší motivace k psaní než zajíček z písanky. 

Zelený tenhle blog neni kvůli Kristinčině včerejší nevolnosti, ale proto, že Andrejčo má novou oblíbenou barvu. Andrejčo je totiž Yoda. Star Wars nikdy neviděl, ale ví o nich úplně všechno. Jeho yodovství nejvíc respektuje Kristinka, která mu ho mýma rukama vyrobila z plastelíny, na druhém místě je tatínek, který mu vyrobil yodovskou masku.

Andrej v ní půjde do školy na Halloween, myslím, že k tomu se tak akorát hodí.  A já budu Andrejčovi vyrábět plášť, díky čemuž se dostávám na krásné třetí místo.

Domácí úkol

V Andrejkově škole je všechno jinak, než jsme to měli my. Tak třeba nám řekli na třídní schůzce, že kdyby byl domácí úkol na dítě moc, nemusí být hotový hned celý, stačí prý do školy napsat vzkaz.

Nervalo dlouho a Andrej dostal za úkol napsat 156 (!) číslic. Naše dítě, které tráví víc času okusováním tužky než psaním, mělo po hodině a půl hotovou slabou třetinu, a tak jsem napsala depeši paní učitelce. Určitě nebudu jediná, říkala jsem si.

Byla jsem jediná. A tak jsme si úkol museli vzít o víkendu na chalupu, kde nad Andrejkem naštěstí bděli i další příbuzní. Zejména babička pedagogickou praxi nezapře. Nakonec mi přišlo, že to dopadlo docela dobře, protože takovéhle fotky by v bordelu, co vládne u nás doma, asi nevznikly. Hotový Kája Mařík, co?

A nakonec malý kvíz: Hádejte, kterou pastelkou Andrej ve škole kreslí nejmíň?