Taška na celou koupelnu

Mám před sebou šest týdnů bez dílny, takže jsem do včera dělala co? Šila jak divá. Všichni, co bydlí v cizině a chystají se na skoro celé léto domů, vědí, jak zvláštní je to pocit, nechávat všechno za sebou. Jaké je rozhodování, co si vezmu a co nechám doma. Jaké to je, nevědět, jestli je lepší zavřít krám anebo trpělivě vysvětlovat, že zboží pošlete až v září. Jaké to je snažit se nenechat v dílně nic rozdělaného, aby po návratu nečekali kostlivci, ale dalo se začít úplně, úplně odznova, protože není nic horšího, než vrátit se s hlavou plnou nápadů a najít ve stroji nedošitou deku. Jaké to je na tak dlouho zamykat byt a spoléhat na počasí, že se vám postará o truhlíky a po návratu nenajdete ani spáleniště, ani plesnivé bláto. Rajčata jsem vypiplala do nalitých zelených koulí, ale sklidí je zase někdo jiný. Možná napřesrok už ani nevysadím.  Dva týdny doma utekly jak voda. Velké děti se mnou, to malé v jesličkách, za což dennodenně děkuji Všehomíru, protože si moc dobře pamatuju, jaké to bylo, když byli doma všichni. Ušila jsem, co jsem slíbila, tedy obří kosmetickou tašku (ušila jsem rovnou dvě a ta modrá mi zbyla, kdyby měl někdo zájem) a waldorfské penály na voskovky a bločky. Vystopovala jsem balíček, který se málem ztratil, a vyrobila několik zero waste nákupních sad, protože síťovky na ovoce a zeleninu lidi chtějí a ne každý si je umí nebo chce ušít sám. Ne že by to bylo nějak extra kreativní, sešívat k sobě kusy záclony, ale chytlo mě to děsně. Nejvíc mě baví šít na ně  ty taštičky :) Mám nové vzory, které vám ukážu příště. Tak, a teď jdu balit, a vy se mějte!

16 let

Včera jsme dětem s mužem spočítali, že se známe 16 let. Asi mi někde mi něco uniklo. Když porovnám prvních 16 let svého života s těmi 16 lety s ním, začínám víc rozumět problematice subjektivního vnímání času a relativitě časoprostoru. Jako bych ho znala jenom chvilku, pořád mě překvapuje, pořád je nový a pořád mi po ránu dělá to nejlepší kafe. Jen už to není ten sympaticky ostýchavý student, ale interesantně prošedivělý čtyřicátník. Jak říkala jeho babička, dej Bože vsekimu. Zítra jedeme do Prahy, děti mají prázdniny. Budeme pár dní u kamarádů, a pak skoro celý týden na chalupě, kde se pustíme se do práce. Na oslavu velké cesty jsem si ze zbytků od Enikö spíchla novou kabelku. Malou, ale širokou, aby se do ní vešla moje obrovská peněženka. Má kožený popruh. Využiju každou příležitost, kdy můžu vzít do ruky kladívko :)

Taška na koláč

Nikdy by mě nenapadlo ji šít, kdyby mě o ni nepožádala Enikö. Vždycky, když nevím, do čeho se mám pustit a nechce se mi našívat jenom tak do zásoby, se objeví nějaká dobrá duše, která něco nutně potřebuje, jako by to bylo zrežírované.

 

 

Argumentovala jsem, že i když vyztužím dno překližkou, budou se strany sklapovat dovnitř a bude to furt zapatlaný, ale Enikö tvrdila, že ne, že to na vlastní oči u někoho viděla. 

A měla pravdu. Určitě se bude muset často prát, ale koláčů na oslavy odnese spousty. 

Má dvouvrstvé, vyztužené a prošité dno

a krásná kožená ucha, která jsem si sama nařezala a přinýtovala. 

Momentálně na kůži a nýtování docela frčím. Dělám to postaru průbojníkem, kladívkem a všema těma divnýma podložkama, co jsou v balíčcích se cvočkama z koh-i-nooru. Tlučení kladivem má blahodárné účinky na mé rozpoložení, protože nádherně pomáhá zbavovat se stresu. :)

A co vy, taky něčím tlučete? Ať tak nebo tak, přeju vám krásný víkend.

Existuje Bůh?

Mám kamarádku Elke. Elke má v mém německém životě výsostné postavení z jednoho úplně prostého důvodu: je to - kromě mé učitelky němčiny Tamary - jediný člověk, se kterým můžu mluvit německy. 

Ne že bych jinak německy nemluvila, co děti začaly chodit od autobusu domů samy a já se denně nevídám s ostatními angličtinu preferujícími eurorodiči, používám ji naopak skoro furt. 

Elčino výsostné postavení je v obsahu - vypráví mi o práci, o životě, o manželství, o tom, co se jí honí hlavou, no prostě o všem, o čem se spolu baví lidé, kteří se spolu baví rádi. A nejen to, ona i poslouchá, co říkám, reaguje na to a nahrává mi... Elke je prostě kámoška. A to se počítá!

Taky má dva syny. Do toho mladšího byla loni udělaná Kika, a s tím starším chodí Andrej do třídy. Tuhle spolu dva týdny nemluvili, protože se pohádali o tom, jestli existuje Bůh. Johannes říkal, že jo, Andrej, že ne. 

Když mně bylo devět, všichni jsme byli úplně stejní. Můj svět začínal v Muglinově a končil na Bečvě. Všichni jsme mluvili česky, jedli ÚHO a na tělák nosili modré trenýrky, které vypadaly jako gaťky. Kostel pro mě bylo něco jako muzeum a Bůh postavička ze Stvoření světa. 

Náš devítiletý syn se v cizím jazyce dohaduje se spolužákem o boží existenci a prodává ve škole lízátka, aby vydělal peníze na záchranu velryb. Svět je veliký, lidé v něm všelijací a on to ví už teď. 

 A to mi dělá radost. Život je barevný, složitý a zamíchaný jako Rubikova kostka a naše děti se tím - stejně jako rozházenou kostkou - nenechají zaskočit.  Když je to štve, prostě si ji složí.

Ale abych se vrátila k Elke - krom toho všeho, co jsem říkala, má teď i tuhle parádní sametovou kabelku. Dozlata, protože je sama zlatá. S kytkama, se  dvěma kapsama a na zip. Tak ať se jí dobře nosí!

PS: Kdyby vás zajímalo téma mutikulturalita a s ní spojená multilingvnost, tady máte jeden zajímavý článek, je to v němčině.

Lunchbox z potahu na žehlicí prkno

Kristinka je už týden doma s úpornou chřipajznou. Nebývá nemocná, a tak ten diskomfort nezvládá moc důstojně. Vlastně už se to trošku naučila a tolik nefňuká. Kouká se na Horsland a na pohádky České televize na netu. Česká televize má nejlepší net ze všech televizí, co znám, a pro nás přespolní skvěle plní službu doplňkového jazykového zdroje. By ji na ministerstvu školství měli zahrnout do vzdělávacího programu pro děti žijící v zahraničí, aby se jim rozšířil okruh mluvčích. Jestli už tam teda zahrnutá není.

Když je Kiki doma, je doma i její taška na svačinu. Je to už nějaký pátek, co jsem ji ušila, ale neměla jsem ji kdy vyfotit. Se svačinama pro děti, které ve škole nemají oběd, ale jsou tam každý den od 8 do 3, je potíž, zejména když povyrostou a mají pořád hlad. Neexistuje krabička, která by pojala všechnu tu potravu, ani taška, která by se pohodlně vešla do aktovky a dala se pak s sebou vzít do pauzy. Což je pro šitím posedlou matku, jako jsem já, dokonalá výzva. 

Proces nebyl složitý, ale spíš zdlouhavý. Nejsnazší bylo naměřit místo v brašně a nakoupit krabičky, co do něj pasujou. Nejdéle trvalo vymyslet, z čeho to ušiju - obal z voskovaného plátna totiž Kiki nechtěla, protože se jí prý děti smály, že je to taštička na kosmetiku. Nakonec mi při nákupu v Normě padl do oka vodě odolný potah na žehlící prkno s nažehlenou molitanovou vrstvou, který nestál skoro nic a byl krásný a pevný tak akorát na to, abych ho rozstříhala na nový lunch box. Párala jsem jenom 2x - jednou to vylezlo moc velké a podruhé jsem neměla vycentrovaný zip.

Vevnitř je odstřižek ze závěsu z ikey, byl do naší koupelny moc dlouhý.

Jak říkám, ušít se dá opravdu všechno a skoro ze všeho. 

  

PS: Když jsme u toho šití, musím vám říct, že bych tak šila, až bych zpívala, ale v dílně jsem byla tak akorát odnést věci z lyží, které se dva týdny povalovaly v různých koutech bytu. Viděla jsem tam všechny ty koženky, co jsem si nasyslila, než jsme odjížděli, a aspoň jsem se s nimi trochu pomazlila.

Pouzdro pro Gábinu

Milá Gábino, pouzdro už je na cestě. Fialová, růžová a zlatá - myslím, že lepší barevnou kombinaci jste mi ani nemohla zadat! Ať Vám v Plzni dobře slouží!

Echino, Echino a ještě jednou Echino!

Nebo snad Etsuko, Etsuko, jsem z tebe naměkko? Látky téhle paní ve mě vyvolávají touhu šít, šít a šít. Úplně bych zapomněla, jakou slabost mám pro černo-bílo-zlaté kombinace, kdyby mi to touhle látkou nepřipomněla. Je to popelín a v kombinaci s těžkým sametem a zlatými komponenty je prostě k ukoukání! Jsou obě v obchodě, kdybyste se taky zamilovali. Mějte se, já fičím do jeslí!

Taška a kytka pro mě

Jak už jsem tu psala, chodím na kurzy pro ženy, které se chtějí uplatnit na německém pracovním trhu. Jsou super z mnoha důvodů. Musím tam mluvit německy a cítím, jak mi stoupá jazykové sebevědomí. Potkala jsem tam spoustu báječných žen. Nejde mi na rozum, jaktože se o tyhle vzdělané bytosti, které toho v životě tolik zvládly, zaměstnavatelé neperou. Naučila jsem se tam pár triků, jak lépe hospodařit s časem, třeba si neklást věcné, ale časové cíle. Už si neplánuju, že dneska ušiju kabelku, ale že dneska půjdu na hodinu do dílny. Je úplně jiné odcházet do postele s tím, že jsem tam na hodinu vážně šla, než s myšlenkou, že jsem pomalá a zase jsem to nestihla.

Vedoucí nám pořád opakuje, že na sebe máme být hodnější. Tak jsem na sebe byla hodná a po hodinkách si postupně ušila tašku. Si ve smysli pro mě. Rozstříhala jsem poslední metry krásného černého sametu ze Zara Home a vím, že stejný už nikdy nebude. S některýma látkama se těžko loučí, téhle mi ale navždy zůstane aspoň kousek.  Muž je na mě hodnější pořád. Koupil mi kytku, která na fotkách ladně zakrývá vypínač. Vy, co tady chodíte, jste si určitě všimli, že mi u kabelek často straší.

Na tašce testuju nové kožené popruhy. Koupila jsem si pár zkušebních v jednom oblíbeném online shopu a jsem hrozně zklamaná. Na první pohled vypadají nádherně, ale na ten druhý je to peklo. Je vidět, že jde o cosi potaženého čímsi jiným, co se krabatí a vůbec to nevypadá hezky, ani po kůži to nevoní. Nemáte někdo tip na pěkné, opravdu kožené? 

Tady na Francizce je pěkně vidět, jak se vrchní vrstva kolem dírek mačká. 

A teď už já a moje nová taška musíme do školy. Hezký a produktivní den všem!

Malá, střední a velká

Můžu si stokrát říkat, že se budu soustředit na jednu věc, a stejně toho mám zase rozjetého tolik a z tolika různých soudků, že si někdy sednu a vlastně ani nevím, do čeho se mám pustit. A tak udělám něco, co nebylo vůbec v plánu, třeba ušiju tři taštičky z nádherného voskovaného plátna od Echina. U toho se pěkně useberu, všechno si promyslím a život jde dál. Šití je neuvěřitelně terapeutické, skoro jako psaní deníku! Díky Bohu, že jsem s ním začala, a díky Bohu, že je pořád co šít!

S Leuškou ve školce to jde jako po másle. Včera tam zůstala hodinu sama jako nic. Zamávala mi přes okno a šla si hrát. V roce. Když jsem se vrátila, hrozně si teda stěžovala, jak jsem si mohla dovolit ji tam nechat, ale jen co vznesla své protesty, šla si zase hrát. S Jakobem. To je takový dvouletý fešák, co jí včera půjčil auto. Dneska tam zůstala rovnou hoďky dvě, a pak vůbec nechtěla jít domů. Ani jsem nevytáhla dalekohled, jak jsem si byla jistá, že se tam má dobře.

Ale zpět k taštičkám. Ta velká, je dost velká třeba na malý laptop nebo na kosmetiku, ta střední je tak akorát na kabelkové nezbytnosti a ta malá, to je klíčenka. Jsem v pokušení si ji nechat, ale já už těch taštiček a klíčenek mám mraky a navíc bych se o ni musela přetahovat s Leou. Tím chci říct, že jsou zatím volné, takže si o ně klidně pište na bagme@bagme.net. 20. září jdu na trhy a jestli si ji neurve někdo z vás, půjde do frcu! 

Taky vás asi zajímá, co je uvnitř, žejo? Skoro jako u všeho z mého sweatshopu jsou tam puntíky. Tentokrát bílé na světle fialové:

Dneska nebude film, ale taška.

Je pro Dorotku na potřeby na výtvarku a dostane ji k narozeninám.

Má je sice až za měsíc, ale protože na konci února a začátku března většinou non stop sedím u počítače, ušila jsem ji už teď. Loni touhle dobou jsem šila top na deku ke Kristinčiným narozeninám, protože jsem měla strach, že to pak do porodu nestihnu.

A vážně jsem to skoro nestihla a poslední steh došila zhruba tři hodiny před tím, než jsme zavolali porodní bábu. Takové drama a já jsem o něm ani nenapsala blog. Jako chtěla jsem, vážně jsem chtěla, ale přišla Leuška, šest týdnů na Závisti, a když pak zase začala škola a život se vrátil do normálu, z nové deky rázem bylo staré téma. Mé bloggerské nasazení má definitivně mezery.

 Snad se bude Dorotce líbit. Chtěla tyrkysovou, tak má tyrkysovou. S klopou na magnet,

květovanou podšívkou a tajnou kapsou na zip po celé délce zadní strany.

A na jezdci zipu stříbrný lísteček pro štěstí. Šila jsem ji, když děti spaly, ale stříhala, když byly vzhůru.

Dorotka snad promine, že některá místa její tašky ochutnala naše Lea, která při odhalování světa a všech jeho krás stále používá převážně ústa. Když nad tím tak přemýšlím, kdyby mi bylo osm měsíců a chtěla bych rychle a najednou odhalit strukturu, teplotu, tvrdost a chuť materiálu, který jsem v životě neviděla, asi bych si ho taky strčila do pusy.