Miminko s bazalkou

Byl u nás na návštěvě Prokopovic kluk, co jsem jeho mamince ušila sadu s polárníma liškama, jestli si pamatujete. Kikinka říkala, že by chtěla, abychom taky měli takové miminko, co se nechá ponosit a oňufávat, že Leuška se s ní akorát pere. No, pere, no, ale miminko ať už si pořídí vlastní. A ať s tím moc nespěchá.  

Rostliny z Ikey se mají čile k světu. Rajčata už jsou v květu a bazalku jsme si obrali do salátu. Takovou krásu se mi ze semínek ještě nikdy vypěstovat nepodařilo, mám z toho fakt radost.  

Do zítřka do poledne ještě můžete soutěžit o knihu Zero Waste Home, tak si pospěšte, jestli jste to ještě neudělali.
A mějte se hezky.

Týden začal zeleně.

S novým šampónem Lush, který vypadá jako mýdlo. Saša mi jich kdysi přivezl celou spoustu z nějaké konference. Voní z nich celá koupelna. Taky přišla sezóna čaje z čerstvé máty. Mám ho ráda jenom tak, bez medu a citrónu. Kristinka mu říká bonbónkový čaj. O víkendu bylo hnusně. Saša učil Andrejka, jak se bránit, když ho otravujou spolužáci, a pouštěl mu kurzy sebeobrany na youtube. Pak si se mnou chtěli vyzkoušet nově nabytou techniku a oba jsem je knokautovala. In no time. A úplně netechnicky. Neradno mi lozit do osobní bubliny. Tak trochu na usmířenou jsem večer upekla pizzu, muffiny a müslityčinky. Rozhodli jsme se do života zařadit aspoň něco z deseti principů  zero waste a díky domácím tyčinkám tento týden nevyhodíme několik papírových krabiček a plastových obalů, ve kterých se normálně prodávají. A o víkendu se za to odměníme - pojedeme do Česka! Se těšíííííím.

Hipster Gardening

Když na mě začne doléhat, že jsem fakt stará a že jsem se prožila do druhé poloviny života (druhá polovina je taková konejšivá forma, jak všichni víme, žádná třetí polovina není, ale nechtěla jsem říct natvrdo poslední), začnu se omlazovat. Vsugeruju si,  že je mi zase dvaadvacet a bydlím na koleji, což není vůbec těžké, protože uvnitř té paní, co třídí ponožky, peče muffiny, vaří nutričně vyvážená jídla, platí složenky, opakuje násobilky a nikdy na nic nemá čas ta slečna z koleje pořád je a stará se o to, abych v denním provozu nikdy nezapomněla na to, kdo jsem a co je pro mě podstatné. Tahle moje holka by byla nadšená, kdyby žila tady a teď. Všechno to hipsterství, DIY a recy, pití ze zavařovaček, jedení z víček, pití kávy s obrázkama z mlíka, ježdění do lesa v kostkovaných košilích - termosku s burberry kárem v ruksaku z khaki voskovaného plátna s sebou - to všechno by ji děsně bavilo. A všechno tohle, v takové instantní podobě, jsem minulý týden zažila v Ikei. Co se dá dělat, jsem jejich cílovka a oni přesně vědí, jak na mě. :) Tak mě zmasírovali, že jsem si kousek toho zážitku chtěla donést domů a koupila si DIY zahradnickou sadu. Naše letošní rajče tedy bude hipsterské, instatní a ve slevě. 

A když už jsem tam byla, pořídila jsem kytky do truhlíků na balkóně. Aby po létě balkon nevypal tak zoufale jako vždycky, proložila jsem živé rostliny umělýma. Tak schválně, poznáte, která je která?

                                

 

Poslední úroda

v tomhle roce. Mrkve to obrátily 2x. Ještě že jsme do Martina sklidili, jinak by to pomrzlo a zasněžilo. Koloběh, který jsem dříve vůbec nevnímala, mě začíná bavit a už teď se těším, až na jaře zase zaseju!

Balkón k zakousnutí

 Můj muž někde přečetl, že z domácího pěstitelství pochází až 20% veškeré evropské zeleniny. Nevím, skoro čtvrtina mi připadá docela dost a žádnou takovou statistiku se mi nedaří najít. Balkóny se tam asi nezapočítávají, z toho našeho bychom totiž nemohli žít ani týden. Naše sklizeň funguje tak, že mezi květináče jednoho dne pustím děti a oni všechno spasou.

Zatím to k jídlu ještě úplně není, ale kopr do pomazánky už jsme si nasekali i s neduživou hubenou ředkvičkou. Nějak nám ale zvlhnul vzduch a stoupl tlak, což jsou podmínky, za kterých se obyčejně objeví mšice. 

Naštěstí nejdou na rajčata, ta totiž letos vypadají obzvlášť dobře a navíc jsou to všechno dárky. Před pár týdny jsem si na blogu posteskla, že ještě nemůžu sehnat rajče, a za pár dní už u nás cestou od zahradníka zvonila Anička. 

 Dala mi k němu i tři jahodníky a nádhernou tašku z Itálie, že prej má dvě. Vím teta, že bys byla radši, kdybychom si v ní tahali domů nákupy nebo kdybych v ní rozvážela šití, ale když ona se mi mezi tu zeleninu tak hodila!

 Mít rajče v tašce s uchama bude neuvěřitelně praktické, až pojedeme na prázdniny a já budu balkón stěhovat k Lesley na terasu. To druhé rajče mám právě od ní, prej už je jí to blbý každý rok sklidit moji úrodu. Člověku někdy připadá, jak je v té daleké zemi úplně sám, ale není. Příroda lidi sbližuje, i když je jí jenom kousek a na balkóně, kam se pro samou zeleň nedá ani vstoupit. A taky hodně pomůže, když má člověk Aničku.

Teď už jenom

aby ty hrášky pochopily, jak jsem to myslela.

Na poli se něco děje

Přijde mi zajímavé, že první vzešly hrášky odrůdy Germania. Že by se i tady projevila pověstná německá efektivita?

Děje se toho ale mnohem víc. Děti odjely do Ostravy na velikonoční prázdniny a my s Leou jsme se pustily do zvelebování dětských pokojů. Vizi, jak by pokojíčky měly vypadat, jsem měla v hlavě už dlouho a  neskonale děkuju babičce a dědovi, že jsem se do toho mohla konečně pustit. 

Začalo to nákupem. Rozhodla jsem se, že nepojedu do Ikey, protože problémy s nedostatkem místa v bytě se tím vetšinou nevyřeší, naopak vždy přibudou další předměty, které je potřeba někam umístit. Plán byl vůbec nevytahovat auto, vystačit s tím, co už doma máme, a dokoupit jen koberce a dekorace dohromady ne za víc než 100 Euro. Což se podařilo a ještě docela dost zbylo, protože v Zara Home, Straussovi i Buttlers měli výprodeje loňského zboží. Trochu jsem litovala, že jsem jela na kole a neuvezla toho víc. (Ano, jet na kole s nástěnkou, zrcadlem a dvěma koberci v dětské sedačce je možné. Taky mě to překvapilo.)

Pokoj holčiček bude takový, aby to v něm bylo vlastně tak trochu jako venku. Kristinka si přeje, abych jim na stěnu nakreslila strom a pejska, což je úkol, který ještě netuším jak uchopím.

Zatím mají motýlka. Holčičí pokoj má balkón, který se po přestavbě nábytku dá i otevřít, takže si k němu může přisednout i nějaký opravdický, živý.

V Andrejkově pokoji to už jako venku vypadá, protože můj muž mu tam kdysi před lety vymaloval oblohu i s obláčky. Jsem úchyl do pruhů a do klučičího pokoje jsem jako hlavní motiv zvolila právě pruhy. 

Takhle nakupě to vypadá jako dekorace do vězení, ale rozprostřené v prostoru je to super. Proměny pokojíčků vám ukážu až po Velikonocích. Tak se přijďte kouknout, jestli nezmrznete.

Tak jsme zaseli

Děti odjížděly na velikonoční prázdniny a nedalo se dál čekat. Těším, se, až náš balkón bude vypadat takhle.

Zatím vypadá spíš takhle:

Letos jsme pořídili dva druhy hrášků, salát, mrkev a ředkvičky, zatím marně sháním rajče. Taky se chystám pořídit nové jahody, protože ty z roku 2012 už loni nebyly moc k jídlu. Hlínu jsem znovu den předem prolila hnojivem z DM  a děti všechno pěkně popsaly, aby se to nepletlo. Lékařské špachtle se hodí na všechno a stojí jen pár šupů. Květináčky z rašeliny se loni osvědčily, a tak jsem je pořídila i letos. V zelinářství. Byly dražší a jsou stoprocentně kvalitnější, protože jsou, ehm, cítit. A neřekla bych, že rašelinou. Venku je zima a deštivo, výsev se hřeje v bytě a lhala bych, kdybych tvrdila, že tu necítím kompost. 

Zelí

Někdy tady sedím a říkám si, co bych sem tak psala. Co z mého života stojí stojí za zmínku? Co si chci zapamatovat na věčné časy, nebo aspoň po dobu, co někde ve vzdáleném úložišti budou sedět zápisky z mého blogu? Tenhle blog je můj deník a fakt, že ho nemám v šuplíku nebo alespoň u sebe v počítači, dává zodpovědnost za uchování mých vzpomínek někomu jinému. Někomu, koho vůbec neznám, někomu, kdo je možná robot. Na koho budu naštvaná, jestli o data někdy přijdu? Kdybych psala na papír a sešit nakonec skončil v krabici, kterou bychom se dejme tomu při stěhování rozhodli nepřestěhovat, anebo do textového editoru a přišla o všechno díky kávě vylité do klávesnice, anebo proto, že bych celý počítač upustila do vany, jako to jednou udělal otec mých dětí z prvního manželství, když si chtěl v lázni pouštět videa na youtube (snažím se kulantně neříct, že to byl Saša), mohla bych být naštvaná jenom sama na sebe. Nicméně, jestli jednou vzplanou všechny sítě světa a s nimi zmizí i můj blog, budu beztak lamentovat, že jsem to neměla psát online, tedy budu naštvaná na sebe.

Jo, a teď ty věci, co stojí za zmínku. Zaprvé se nám rozbila pračka. Den poté, co jsem v ní projela tři dávky a v duchu jí děkovala, že přes všechny ty zapomenuté kapesníčky, tuny písku z dětských kapes i jiné nešetrné zásahy do její robustní, avšak křehké existence, nám už sedm let stále pere jako nová. Neměla jsem s tím začínat. "Myslíte, že když jim řeknu, nepijte kyselinu sírovou, rozleptá vám střeva, tak že ji vypijí?" Jojo, takhle to funguje. Pán prý přijde zítra mezi 3 a 6 a já se vlastně těším, protože jsem nikdy neviděla pračku zevnitř, jenom v reklamě na Calgon.

Zadruhé jsem sklidila zelí. Kdo sem chodí, možná si vzpomene, že se k nám dostalo omylem, když jsem si sazeničky zelí popletla se sazeničkami kedlubny. Se zelím je ten problém, že mi ho bulharská frakce blokuje, takže ho u nás doma jím jenom já. Což je docela tristní, protože ve slezském rodě, ze kterého pocházím, jsme na zelí všichni vyrostli, jíme ho v nějaké formě alespoň jednou týdně a máme o něm rodinné historky. Třeba tu o dědovi, který chtěl, aby babička Anežka vařila tak dobré zelí jako její sestra Štefka, a tak se jednou postavil tetě za zadek, nutil ji vážit každou ingredienci, kterou házela do kastrólu a všechno si poctivě zapisoval. Když pak podle jeho poznámek babička uvařila, nedalo se to prý pozřít. Děda byl doktor, exaktní vědec, který věřil, že všechno se dá změřil. Nevěděl, že do vaření dává každá kuchařka především sebe, což změřit nejde, navíc sebe při každém vaření dávkuje jinak, podle nálady, fáze měsíce a souboru činností, které je nutné vykonávat paralelně s vařením. Co se té mojí milé babičce tehdy asi honilo hlavou? Smála se a dělala ironické komentáře? Plnila pokorně a v tichosti dědovo přání a myslela si svoje? Kdyby byl děda můj, poslala bych ho do kelu anebo ho nechala, ať si to uvaří sám, když je tak chytrej. Obávám se, že tehdy před lety to v naší rodině takhle asi nechodilo.



Zelí je pěkné. Zachránila ho Markéta, která mě čte, a která se o vánocích ptala, jak to s ním dopadlo. Vlastně jsem sama byla zvědavá, co z něj bude. Denně jsem kolem něj chodila, ale z lenosti a taky bezradnosti (co jako s ním, že?) samu sebe přesvědčovala, že ještě třeba doroste. Díky Markétě už to má za sebou.  Z osmi vysázených to pořádně rozbalily jenom dvě hlávky. No, pořádně rozbalily, abych řekla pravdu, jsou to pořád bonsaje, ale daly by se sníst. A  protože mi opravdu není úplně jasné, co s nimi budu dělat, alespoň jsem je vyfotila. Pěkně ze všech stran. Tadáááá:

Přepadá mě pocit marnosti

Taková rajčata, jako letos my, neměl ani Don Corleone.  Byla tak dobrá, že jsem je nestihla ani vyfotit.

Kdybych stavěla žebříček podle inteligence, vyhrály by ovšem mrkve! Pochopily, že dolů to nejde, a tak se rozrostly do šířky.

Přepadá mě pocit malosti, když vidím, jak chytrá je taková mrkev.

Přepadá mě pocit malosti, když vidím, jak chytrá je naše Lea, která ještě vůbec, vůbec nic neví, a přitom ví úplně všechno!

Taky mě přepadá pocit marnosti, protože jsem v pátek dala Andrejovi k svačině syrové vajíčko. 

A to jsem si myslela, jak to mám všechno krásně pod kontrolou. 

Jak jsme zaseli

Pěkně to tady flákám a vím o tom. Ne že bych nežila a nešila, ono je to právě přesně naopak, takže nějak není kdy vést o tom záznamy. Můj muž se neustále přesunuje z jednoho státu do druhého, učí, přednáší a sbírá ceny a já čekám, kdy se to na něm nějak projeví. Zatím má symptomy zcela neškodné, například, že když se vrátí z cest a nikdo ho doma nečeká, protože rodina je v Česku, přestěhuje úplně sám celý obývák včetně palisandrového stolu, který má nejmíň 70 kilo a který jsme si před lety nechali dovézt lodí až z Indie, a pak se těší, až se vrátíme a budeme se divit. A že jsme se divili!

 

 

Abyste si nemysleli, že takhle naklizeno je u nás doma pořád: To jen děti odjely na velikonoční prázdniny k babičce pár dnů přede mnou a mně přepadla macešská touha odstranit ze společných prostor veškeré stopy jejich existence. Chtěla jsem hlavně sesbírat Lego z podlahy, abych mohla chodit bosa, a dát do sběru haldy uměleckých děl, která se kupí na všech volných plochách a pod nimiž se většinou schovává všechno, co poslední dobou postrádáme. Pak jsem chvíli seděla a kochala se tím, jak to doma máme hezké, až jsem musela dojít pro foťák, protože bůhví, kdy se mi zase poštěstí vidět náš byt v podobné formě a za slunečného dne. A když už jsem ten foťák držela v ruce, vzala jsem to přes balkón, kde právě rašilo, co jsme koncem března s Kikou zasely. Zde fotodokumentace mé posedlosti balkónového pěstitele, ročník 2014 (rok 2013 je zde). Předtím foceno na začátku dubna a potom zkraje května.

 

 

Hrášek byl loni jednohlasně vyhlášen plodinou roku, takže jsme jich letos nasadili 2x tolik. Ekologické květináčky z denního tisku jsme letos zavrhli kvůli nedostatku deního tisku a použili celulózové za peníze. Dají se taky přesadit celé a ještě by prý půdu měly vyživit a obohatit. Doufám, že ne o těžké kovy z Číny, moc jsem to, pravda, nezkoumala. Duben se letos obešel bez sněhu a po měsíci byly sazeničky skoro zralé k přesazení.

 

 

Truhlíky z krabic od vína jsme letos také nezopakovali, a to proto, že můj muž se vrátil k pivu a já k abstinenci. Po letech jsem zjistila, že lze usnout i bez dvou decek na dobrou noc, a že jsem tomu pomalu přestávala věřit. Koupila jsem 3 obří pěstitelské vany z recyklovaného plastu, které mi doufám vydrží několik let a na podzim je plesnivé nebudu muset vyhazovat. Na fotce vidíte červené zelí, které jsem koupila omylem. Vybírala jsem kedlubny a tyhle měly nejkrásnější listy. Na etiketě psalo, že se mají rozsadit v řádcích v rozestupu cca 50 cm. Problém je, že samotná vana má cca 50 cm. Jestli něco sklidíme, tak asi zelí bonsaje. 

 

S jahodama od loňska nikdo nic nedělal a vede se jim skvěle

 

stejně jako petrželce a mátě, ty prý taky přežijou všechno včetně péče mého muže, který na balkoně poctivě zaléval, ale na okenní římsu zapomněl. Ano, vpravo je skutečně foto potom.

 

 

Mrkví, které se v rodinném žebříčku umístily hned za hráškem, jsme taky vysadili dost, dostanou svou vlastní vanu a možná vyrostou delší než loňských 5 centimetrů.

 

 Šanci dostala i rajčata. Je totiž naděje, že si na nich pochutnáme my, a ne sousedka, která se nám stará o kytky, když s koncem školního roku vypadneme na 2 měsíce do Česka. Letos totiž jen tak hned nikam nepojedeme. Jestli vám připadá, že ten červený flek na fotce vpravo vypadá jako vyšpulené břicho, tak máte pravdu. Je to břicho a v něm naše druhá dcera, která by se nám měla za pár týdnu narodit, takže až budou rajčata, budeme se právě doma sžívat v pěti.

Naše rodina je zkrátka plodná v každém směru. Po letech si připomínám, jaké to je, cítit se jako vlk, který snědl sedm kůzlátek. Jaké to je, chtít něco udělat a vědět, že je potřeba počkat, až to za mě udělá někdo jiný. Třeba odtáhnout zboží na trh,

 

 

nebo postavit stánek. Můj muž je naštěstí vždy připraven. Někdy si říkám, jestli by se prodalo víc nebo míň, kdybych ho po stavbě neposlala domů a nenahradila ho Aničkou. 

 

Její jeřábí náušnice z japonských origami papírů na mém stánku nemůžou chybět, a taky se s ní prostě skvěle kecá. Což s mým mužem teda taky, ale nejde právě o diskuze pro trhovce.

I Washed My Raining Boots

Od pátku prší. Ráno na cestě do školy ležely první kaštany a taky nám dneska zapnuli topení. Nějak to letos uteklo. Po šesti letech ve Frankfurtu se na podzim vlastně docela těším. Až si promoklá na kost napustím vanu horkou tak, že se v koupelně opotí sklo, až si dáme u Dómu svařák a až se pustíme do manželské bojovky zvané topení, která se hraje tak, že když se nedívám, pustí můj muž topení na maximum, a když se nekouká on, já ho ztlumím na dvojku.

Minulý týden, když se ještě dalo jen tak běhat po venku, se po Frankfurtu honili demonstranti a policajti. My, co bydlíme v centru, jsme to měli z první ruky. Nevěděli jsme, o co jde, ale policajtům jsme nefandili, protože byli očividně v přesile. Povalení a spoutaní mladíci navíc prizmatem věčnosti vypadali jen o něco starší než náš Andrej, který si zatím myslí, že největší zlo na světě jsou domácí úkoly a že toaletní papír je sprosté slovo.

Zajímalo by mě, jaká slova se honila hlavou těm dole, když jim za zády poutali ruce plastovýma páskama, kterýma se normálně svazuje zboží nebo sběr a které se musely hrozně zařezávat, a co je napadalo druhý den při sledování reportáže, v níž zástupce policie zásah klasifikoval jako takové přátelské bu bu bu, aby děti neblbly, při kterém nebyl nikdo spoután ani zatčen. Šlo o studentskou demonstraci proti zvyšování nájmů ve městě a zátah asi nějak souvisí s volbama, které v Německu budou už tuhle sobotu. Před videama na youtube nám teď pouštějí reklamu na Angelu Merkel. Máte v Česku taky na někoho reklamu? 

A uprostřed toho všeho se chystám na sobotní trhy. Bude to už potřetí, takže nejsem tak nervózni jako před rokem, když jsem šla s kůží na trh prvně. Neušila jsem zdaleka všechno, co jsem měla v plánu, a v noci se budím děsem, že bude lít jako z konve, můj stánek bude poloprázdný a nikdo k němu nepřijde. 

Tenhle blog beztak píšu proto, že jsem zkejsla na mrtvém bodě a nevím, do čeho píchnout. Mám ještě šít? Razítkovat pytlíky? Promýšlet, jak rozmístím věci na stánku, aby nevypadal zoufale pustě? Zachrání mě bedýnky vyrobené ze starých šuplíků z chalupy? (Evi, díky za barvu!)

Aby to nebylo pořád na jedno brdo, vyvinula jsem dva nové produkty - pouzdro na brýle vyztužené decovilem, se kterým se opravdu blbě pracuje, a obal na iPad na gumičku. 

Ani netuším, jestli se do nich opravdový iPad vejde, protože já ani mí místní známí ho nevlastníme, takže jsem pouzdra testovala  na modelu vystřiženém z papundeklové krabice. Přes všechny pochyby se ale nebojím, protože se mnou pojede má dobrá víla Anička, která umí dobře německy, je asi desetkrát míň stydlivá a navíc je rozená obchodnice.

  

Pouzdra na brýle vznikla i ve verzi na zip a taky jsem se vrátila ke starým dobrým obalům na knihu z pruhů, u kterých jsem kdysi před dvěma lety začínala na Fleru. Některé použité látky jsou tak staré, že bych je snad mohla vydávat za recy zboží. Fakt to děsně letí!

 A na závěr jedno smutné foto pro pravidelné čtenáře: Víte, co to je?

Takhle po dvou týdnech dovolené skončila naše balkónová zahrada. Co k tomu dodat. Prach jsi a v prach se obrátíš. Raději snad dobrou noc.