Co se mi stalo včera (Pozvánka na víkend úplně na konci)

Jednou jsme přijeli na chalupu a nemohli se dostat dovnitř, protože nám někdo do zámku nastrkal třísky. Taková blbost, ale po 4 hodinách cesty v pohraničí, kde se právě začalo stmívat tak trošku horor. Můj muž s dovednostmi chirurga nakonec dřívka vyndal, mně však dodneška vrtá hlavou, jak se to stalo.Vítr? Zručná srnka? Nebo si u nás místní děti hrály na dům, který se otevírá klacíkem? Chtějí nám dát najevo sousedi, že se příliš straníme a měli bychom někdy zajít do hospody na jedno? Nevypadalo to jako náhoda.

Podobná záhada se mi stala včera cestou pro děti. Na dálnici mi chcíplo auto. (Ano, naše škola je tak daleko, že se tam jede po dálnici). Setrvačností jsem dojela do odstavného pruhu, poslala muže vyzvednout děti (naštěstí nebyl mimo Frankfurt), zavolala si pro pomoc a poprvé v životě postavila výstražný trojúhelník a oblíkla si reflexní vestu jako Bláznivá Markéta. Naše auto je hodně staré. Věřila jsem, že přišel moment, který jsem znala z vyprávění, kdy se auto zničehonic zastaví a už se nikdy nerozjede. Při čekání na záchranu jsem sbalila mapy i naše osobní věci, japonskou visačku pro štěstí od Aničky, cédéčka, pastelky a žvejky a přemýšlela o tom, že je vlastně dobře, že se mi splnila další z nočních můr a už se jí nebudu muset bát (noční můra je, že nestihnu vyzvednou děti ze školy, protože se cestou nabourám, což je víceméně to samé) a jak velká kostička z auta bude, až ho sešrotujou. Už nikdy se nebudeme handrkovat, jestli je modré, zelené nebo šedé, už nikdy nebudu na dvířka nasazovat krytku, která pořád upadává, už nikdy nebudu mít pocit, že dělám něco strašně strašného, když mi při stoupání do kopce těsně před přechodem v Železné vyleze spotřeba na 19,6 litrů.

A pak přišel pán. Z auta vytekla dobrá čtvrtina nádrže, a tak otevřel kapotu, abychom se koukli na tu díru. Žádná tam nebyla. Nad vnitřnostmi naší Xary ve vzduchu poletovala hadička, která zásobuje motor benzínem, protože se prostě odpojila. Hadičku drží ve správné poloze systém tří úchytek a ze všech byla uvolněná. Pán ji nastrčil zpátky, nastartoval mi auto a poslal mě domů. Jak se tohle stane? Vypadalo to jako naschvál. Jako kdyby někdo přišel a hadičku prostě vyškubl. Jako když někomu ve filmu uvolní brzy. Jako když se kapotou prožene nějaké zvíře, což by se mohlo stát na chalupě, ale těžko v naší podzemní garáži. Někdy bych si přála, aby byl můj život film a já se nakonec dozvěděla, jak to vlastně bylo.

Anebo abych nakoukla kousek dopředu, třeba jak to dopadne o víkendu, jdu totiž zase prodávat.

Dali jsme se dohromady se starou partou z loňského projektu Artstopp a uspořádali jsme víkendovou prodejní akci. Oblečení od Satú, šperky od Beate, obrazy, objekty, keramika, kresby a samozřejmě moje tašky. Jestli jste poblíž, rozhdodně se stavte, ať se nenaplní má klasická noční můra, kterou mám před každým trhem, čili že nikdo nepřijde.

Detaily zde:

Jak to dopadlo v sobotu

Dnešní den byl od samého počátku zvláštní. Nepršelo, když jsem vstala, a nezačalo ani při snídani.

Cestou do školy dokonce vysvitlo slunce a pralo až do pěti, kdy zapadlo. Pralo tak, že když jsem se šla podívat, jak to v sobotu dopadlo, svět se odrážel v oknech.

V sobotu totiž lilo celý den a když jsem z velkolepého nočního prodávání odcházela v 10:30 já, ustálil se počet osob, které vstoupily do Arthousu za účelem nákupu, na čísle 7. A přesto akci považuju za užitečnou. Marice se podařilo prostor, ve kterém ještě v pátek večer teklo topení a vypadalo to tam takhle...

.... proměnit v útulnou, obývák připomínající místnost, ve které se celý večer čekalo na zákazníky, popíjelo a  příjemně diskutovalo.

Diskutovalo se ovšem zejména o tom, že prodávám moc levně a že bych měla zvednout ceny. Je pravda, že propast mezi mými cenami a cenami ostatních kolegů je do očí bijící. Prý mám počítat ceny materiálu, jako bych ho kupovala v Německu, a do každé tašky započítat paušální částku zahrnující elektřinu spotřebovanou při šití a část měsíčního nájmu, když šiju doma. Taky prý můžu prostě cenu zvednou o polovinu anebo ke všemu připočíst aspoň 5 Euro. Prostě ji nějak zvednout. 

Celý večer jsem si připadala jako provozní v Ano šéfe, kterému do duše promlouvá Pohlreich. A ten má většinou pravdu, takže na tom všem asi něco bude. Začala jsem tada pracovat na nové tabulce materiálu přizpůsobené německému trhu. Raději bych ale šila. Že bych ke všemu prostě připočetla nějaký ten paušálek?

Jak jsem oceňovala šité zboží

Dneska ráno jsem si dala na vlasy pěnu na holení nohou. Nemůžu se soustředit na nic jiného než na to, jak všechno dobře připravit na Late Night Shopping tuhle sobotu. Kdyby se někdo podíval k nám do pracovny, myslel by si, že se stěhujeme.

Mezi zbytky po šití a hromadou věcí, které potřebují dokončit (taky si necháváte nabíjení druků, našívání knoflíků a podobné drobnosti na poslední chvíli, a pak se proklínáte?) pobíhám já snažím se přijít na to, kolik by co mohlo stát.

Držím se doporučení z průvodce pro prodejce na Etsy, tedy že cena zboží = cena materiálu x 2, ale ne vždycky dostanu výsledek, který mi přijde tak akorát. U věcí s malou spotřebou látky cena většinou vyleze trošičku nižší, než bych si představovala, věci velké jsou podle tohohle propočtu zase docela drahé.

K ceně je totiž potřeba připočíst ještě rabat pro majitelku obchodu a daň z přidané hodnoty. Moje práce nic nestojí, což má příjemný efekt na cenu zboží, ale stejně je pro mě těžké se s tím smířit. Jak to, že neberu nic, když každá uklízečka má 10 Euro na hodinu?

Člověk s matematickou představivostí, jako mám já, oceňováním zboží stráví čas dostačující k ušití jedné, dvou kabelek. Nicméně, musím se s tím poprat čas nečas. Abych pořád nehrabala v papírech, kdysi jsem si vyrobila seznam cen materiálu, který nejčastěji používám (výplně, zipy, karabinky, magnety a další galanterii), takže mi zbylo dohledat jen cenu 10 cm látky.

 Třeba tahle kabelka: 

Vnější látka                               3.-

podšívkovina a výztuha              0,25.- 

látka na kapsu                         0,10.- 

zip a jezdec                             0,25.- 

magnet                                   0,25.-

karabinky                                0,90.-

látka na popruh                         0,30.-

                                                 ===

 materiál celkem                        5,15.-

Materiál x 2 je v tomhle případě 10,30.

Plus 30% pro Mariku: 13,90.

Daň z přidané hodnoty je 19%, cena kabelky tedy je 16,5 Euro. Což je asi  398 Kč.

Za takovou cenu si člověk koupí látkovou nebo koženkovou kabelku v Zaře nebo v HáEmku, z čehož usuzuju, že si můžu trochu přisadit. Nadsazování je ovlivněné zejména tím, kolik stojí zboží v obchodech kolem (většinou je nepředstavitelně drahé) a mojí touhou všechno prodat. Mít doma skříň plnou ležáků není dobrá motivace do další práce, to mi za ten rok a půl už došlo. Cenu jsem zaokrouhlila na skoro lidových 18 Euro, a šla na další kousek. 

Jako pokaždé, když se odpoledne snažím dělat něco konstruktivního (třeba hrát si na obchodnici nebo psát tenhle blog) mi děti začnou dávat najevo, jak špatně se o ně starám. Od té doby, co nám Andreje ve škole naučili psát, dokonce písemně. A tak se s vámi dnes rozloučím vzkazem, který mi v podvečer narval pod nos. Chudák. Ani najíst mu u nás nedají.

LATE NIGHT SHOPPING

V sobotu 10.11. od osmi do půlnoci LATE NIGHAT SHOPPING v Sachsenhausenu, takže i u nás v Imagine Arthouse (roh Brücken- a Elisabethenstrasse). Budu tam, takže kdo máte cestu kolem, stavte se na kus řeči nebo koupit nějaký ten dárek.

There will be a LATE NIGHT SHOPPING event in Sachsenhausen on Saturday, November 10th, 8-12 pm. We'll be in Imagine Arthouse on the corner of Brücken- and Elisabethenstrasse, so stop by to chat or to get some presents, if you're arround! Looking forward to see you, people!

Imagine Arthouse

Nevím, jak přesně se to stalo, ale já a mé šití jsme se ocitli v projektu Imagine Arthouse - sdružení výtvarníků, kteří budou v samém srdci Sachsenhausenu společně vystavovat a prodávat to, co vytvořili. 

Abyste rozuměli, Sachsenhausen, to je taková frankfurtská Malá strana, a obchod není jen tak nějaký krámek, ale zavedená galerie se čtyřmi ohromnými výlohami a charismatickou majitelkou Marikou Von Christian, jejíž kořeny jsou prosím pěkně v Olomouci.

Projekt se teprve rozjíždí, u příležitosti víkendového festivalu ale Marika zorganizovala malé preview. Seznámila jsem se s některými z kolegů, viděla své věci v prostoru a pozorovala lidi, kteří si je prohlížejí. Pomalu se stmívalo, na ulici hrál jazz, místem proudily davy a já si připadala jako v jiném světě.

Ve světě, který patří dospělým. A víte, jak jsem se v něm ocitla? Díky známosti z pískoviště.