Mám před sebou šest týdnů bez dílny, takže jsem do včera dělala co? Šila jak divá. Všichni, co bydlí v cizině a chystají se na skoro celé léto domů, vědí, jak zvláštní je to pocit, nechávat všechno za sebou. Jaké je rozhodování, co si vezmu a co nechám doma. Jaké to je, nevědět, jestli je lepší zavřít krám anebo trpělivě vysvětlovat, že zboží pošlete až v září. Jaké to je snažit se nenechat v dílně nic rozdělaného, aby po návratu nečekali kostlivci, ale dalo se začít úplně, úplně odznova, protože není nic horšího, než vrátit se s hlavou plnou nápadů a najít ve stroji nedošitou deku. Jaké to je na tak dlouho zamykat byt a spoléhat na počasí, že se vám postará o truhlíky a po návratu nenajdete ani spáleniště, ani plesnivé bláto. Rajčata jsem vypiplala do nalitých zelených koulí, ale sklidí je zase někdo jiný. Možná napřesrok už ani nevysadím. Dva týdny doma utekly jak voda. Velké děti se mnou, to malé v jesličkách, za což dennodenně děkuji Všehomíru, protože si moc dobře pamatuju, jaké to bylo, když byli doma všichni. Ušila jsem, co jsem slíbila, tedy obří kosmetickou tašku (ušila jsem rovnou dvě a ta modrá mi zbyla, kdyby měl někdo zájem) a waldorfské penály na voskovky a bločky. Vystopovala jsem balíček, který se málem ztratil, a vyrobila několik zero waste nákupních sad, protože síťovky na ovoce a zeleninu lidi chtějí a ne každý si je umí nebo chce ušít sám. Ne že by to bylo nějak extra kreativní, sešívat k sobě kusy záclony, ale chytlo mě to děsně. Nejvíc mě baví šít na ně ty taštičky :) Mám nové vzory, které vám ukážu příště. Tak, a teď jdu balit, a vy se mějte!
