DIY: Jak na sáčky ze záclon

Advent je oficiálně za dveřmi a řešit dárky veřejně už není tak úchylné, jako ještě před týdnem :) A protože jsem z komentářů pochopila, že se někteří z vás nechali inspirovat a chystají se nadělit známým sáčky na ovoce a zeleninu ze záclon, nafotila jsem vám, jak je šiju já. Kdyby někomu z vás nebylo jasné, na co že takové sáčky vlastně jsou, podívejte se sem.

Pokud máte doma starou záclonu, tenhle návod je přesně pro vás. Jestli nevíte, jak přesně je vaše záclona stará nebo má jinak nejasný původ, chytněte ji pevně uprostřed oběma rukama a vší silou škubněte. Vaše záclona bezpečně drží?  Klidně se do projektu pusťte. Jestli ovšem škubací test ukáže byť jen malé vady materiálu, ušetřete si práci a sežeňte si jinou záclonu. Vyzkoušela jsem různé druhy síťovin i záclonovin a ideální balanc mezi malou hmotností a pevností jsem našla třeba u metrážové záclonoviny z Ikey. 

Předností starých záclon je většinou jejich krásný vzor. Tyhle sáčky jsou ze záclon z chalupy, které zbyly po původních majitelích. Ne všechny prošly škubacím testem a ze všech oken vyšlo jenom na  6 sáčků. 

Druhou, obrovskou předností hotových záclon obecně je, že za nás už někdo udělal kus práce - nahoře i dole ušil lem, který nám poslouží jako tunýlek na provléknutí šňůrky. A úspora času a práce se vždycky počítá. 

Škubací test máme za sebou, teď už potřebujeme jenom nůžky, špendlíky a šicí stroj. Nejprve ze záclony odpáráme zdrhovací proužek, do kterého se zavěšují žabky. 

Hezky pěkně opatrně, abychom záclonu neporušili a aby tunel zůstal v původním stavu. Může se stát, že tunýlek je ušitý jen v ruce, v tom případě doporučuju prošít lem (případně oba lemy) na šicím stroji.

Záclonu přeložíme na třetiny na výšku, čímž získáme tři pruhy,  dva s tunelem (horní a dolní lem záclony) a střední pruh. Moje záclona měla 120 x 145 cm, takže jsem získala tři 40 centimentové pruhy. Ty jsem přeložila na polovinu a znovu rozstřihla. Získala jsem 6 dílů vysokých 40 a širokých cca 72,5 centimetrů.

Díly jsem oddělila od sebe a každý z něj opět přeložila na polovinu - tady pěkně vidíte tři z nich - 2 s tunýlkem a jeden bez, které už stačí jenom sešít.

Otevřené kraje jsem dvakrát založila a pořádně sešpendlila. U dílu ze středu záclony, který nemá tunýlek, špendlím a sešívám po celé délce, u dílů s tunýlkem nechám lem s tunýlkem nesešitý, pouze ho začistím nebo zapošiju, pokud se páře nebo mi přijde, že by potřeboval zpevnit. 

Sáčky jsem pevně prošila zik zakem.

Sáčky ze středního dílu jsem prohlásila za hotové a odložila stranou, do zbylých ještě zbývalo navléknout provázek.

Můžete použít kus vlny nebo třeba režnou šňůrku jako já. 

Stará dobrá metoda se zavíracím špendlíkem nezklame a navíc je docela fotogenická, no ne? :)

A je hotovo. Na světě je 6 sáčků na ovoce a zeleninu, 4 se zdrhovadlem a 2 volné. 

Přeju vám hezký víkend a jestli se pustíte do šití podle mého postupu a budete mít takovou radost z výsledku, že se budete chtít podělit, klidně mi pošlete fotku, jsem totiž děsně zvědavá.

DIY Voskování: Ubrousek voskovaný v troubě

Má touha experimentovat s voskováním plátna zase dostala o víkendu trochu prostoru. (Tímto zdravím všechna mimina na světě, která spí po obědě víc než dvě hodiny.) 

Posledně jsem použila docela složitý proces, který začal zdlouhavou výrobou sáčků a končil hlučným fénovaním. Tentokrát jsem zvolila nejjednoduší metodu a z voskování v troubě jsem N A D Š E N Á! 

 

Celé to byla brnkačka. Ubrousky v rozměrech 27x27cm jsem měla nařezané za minutu, neentlovala jsem je ani jinak nezakončovala, protože vosk třepení zabrání a nitky, které se před voskováním uvolnily, nakonec jednoduše ustřihnete. 

Voskování mi zabralo necelou půlhodinu. Probíhá to trošku jako pečení cukroví - rozprostřete látku na plech, nastrouháte na ní vosk, rozmístíte ho prsty rovnoměrně po celém plátně a šup s ním do trouby. Pokud toho chcete navoskovat najednou víc, doporučuju vosk rozpustit ve vodní lázni a rozpuštěný ho na látku nanášet štětcem. O štětec přijdete, ale aspoň vás nebude bolet rameno :).

Za dvě tři minutky ho vyndáte, přejedete štětcem a dáte chladnout stranou na kus pečícího papíru. A tak pořád dokola podle počtu ubrousků.

Výsledný produkt je dokonalý. Krásně voní, je příjemný na omak a když do něj něco zabalíte, drží pevně jako alobal, opravdu se vůbec se neotvírá. 

Když ho dáte dětem do svačiny, můžou ho nakonec zmačkat do kuličky a trefovat spolužáky.

 Po rozbalení je jako nový, stačí ho otřít, nechat uschnout a jede se dál. 

A já jsem konečně vyřešila sysifovskou otázku, do čeho zabalit parmezán! 

Na Sicílii

Když mluvíte s lidmi, kteří žijí v manželství s cizincem, často zmiňují, že se nedívali na stejné večerníčky a že je to poznat. Přestože jsme s mužem vyrostli na jiných pohádkách, příběhy pro malé Bulhary i Čechy v 80. letech nesly stejné poselství a v tomhle ohledu souzníme.

U nás je problém jídelníček. Na životě v Německu mi vadí něco úplně jiného, než místní strava. Pro mě jsou knedlíky se zelím nebo chleba s pažitkou v podstatě chutě domova. 

Můj muž, který se narodil v přímořském státě, by ale nejraději snídal chobotnici, obědval kalamáry a večeřel krevetový koktejl. Kdybych se prý narodila v zemi, která má moře, chápala bych ho.  

Salát z chobotnice.

Sofie, kde strávil dětství, je sice město veskrze vnitrozemské, vzdálenost od moře prý ale nehraje roli.

Právě vylovené ryby.

Když nejdou frutti di mare k hoře, musí hora za nimi, a tak často jezdíváme k moři, aby se muž nabil a mohl v normálním životě fungovat. Nenabíjí ho prý jen jídlo, ale i slunce. 

Vidíte, jak září?

Něco na tom asi bude, protože já, dítě severu, i u moře hledám stín, zatímco můj muž se nenakrémovaný vyvaluje v poledním slunci a nemůže se nabažit.

Místní sýr se sušenými rajčaty a olivami.

Letošní první cesta na Jih vedla do místa, kde se v jídle opravdu vyznají - na Sicílii. (Tohle se mi ve Frankfurtu líbí asi nejvíc - mezinárodní letiště, odkud létají nízkorozpočtové společnosti do celého světa.)

Zmrzlinový dort.

Nechtěli jsme vidět všechno, ale hlavně jíst dobroty. Měli jsme jen čtyři dny, a tak jsme objížděli města na severozápadě ostrova, která jsme si vytipovali v průvodci. 

Sicilská klasika - kuskus s rybami.

Není pravda, že vám rajskou manu naservírují všude. V první restauraci jsme dostali nedovařené jídlo bez chuti, v němž kuchař nechal zbytky obalu od něčeho zmraženého! Uuuuuuugh. Zoufalství ještě podtrhoval číšník, který se pár dní zapomněl vykoupat.

Rozhodně se vyplatí:

* chodit do restaurací zmíněných v průvodci 

* zeptat se místních, kde dobře vaří 

* hledat místa označená logem Slow Food

Na Sicílii jsou lidé chudí. Hlavní cesta k výdělku vede přes turisty a člověk má dobrý pocit z toho, že utrácí. 

Procházka historickým centrem Palerma dává tušit, jak se žilo před sto lety. 

Za těmito dveřmi bydlí lidé.

Špína, byty bez oken a všudypřítomné elektrické vedení, které volně přechází ve šňůry na prádlo. 

Viděli jsme kýbl plný splašků chrstnutý z balkónu, děti prodávající po nocích růže i domy ve smutku potažené černým suknem. Úplně jako ve smutné pohádce. 

Chtěla jsem sem dát nějakou hezkou fotku z města, ale žádná taková opravdu nevznikla.

Po dvou dnech ve vleku Lonly Planet Sicily jsme se rozhodli zavřít průvodce a spontánně sjíždět z dálnice. 

Vždy jsme našli příjemnou  vesničku, ve které byla pláž i restaurace a kdybychom chtěli, určitě bychom našli i nocleh. 

Při toulkách kolem pobřeží jsme hledali solnice s větrnými mlýny, které jsme zahlédli z lanovky mezi Trapani a Eriche. To, co jsme našli, vypadalo stoprocentně autenticky, i když to bylo na hony vzdálené obrázkům z pohlednic s haldami soli a naleštěnými stavbami. 

 Solný cyklus právě začínal. Nádrže jsou blátivé díry v zemi obložené kameny. Ty se zjara vyčistí a napustí mořskou vodou, do které pak celé léto pere slunce. 

Voda se odpaří a zůstanou jen solné krystaly. Na podzim tady budou k vidění vytěžené solné kopce, my jsme se museli spokojit zbytky z loňské sklizně.

 

Jinak se ale dalo sehnat všechno úplně čerstvé. Třeba takhle chobotnice, která pravděpodobně žila až do chvíle, než ji Sašovi někdo nasekal do salátu.

Právě sklizené ovoce, zelenina,

Fazole se jí syrové s chlebem a olivovým olejem.

a bylinky. Léta sním o tom, že si vypěstuju takovouhle hromadu kopru.

I když ten pán, co ji měl, moc šťastně nevypadal. 

Zdá se, že obchodníci na Sicílii nepotřebují nic víc, než tři bedýnky: jednu na sezení, druhou na zboží a třetí na peníze. Ti o kategorii výš své zboží prodávají z něčeho pojízdného, většinou z nákladní motorové třikolky. (Na fotce vlevo uprostřed je jiný pán s hromadou kopru, který nevypadal moc šťastně. Doufám, že na vině není kopr, ale fakt, že je oba prodávání nebaví.)

Tříkolka vypadá tak přátelsky, že by se jí podle mě nebála řídit ani moje máma, která jinak za volant nesedne.

Pestrobarevný dopravní prostředek vidíte a slyšíte všude. Kolikrát se mi nechtělo věřit, že to vůbec jede nebo že to z té malinkaté korbičky všechno nepopadá. 

Historie a kontakt s minulostí je, ostatně jako všude jinde v Itálii, na Sicílii cítit na každém kroku.

O kostely a zajímavé budovy člověk zakopává a pokud se chce v čase vrátit ještě víc, může navštívit památky z doby hluboko před Kristem. 

Na severozápadě se nabízela Segesta. V rozlehlém starověkém městě založeném tisíc dvě stě let před naším letopočtem jsem musela hodně zapojit fantazii, abych si v hromadách šutrů a dřeva mezi křovisky dokázala představit pulzující město, ve kterém lidé žili, milovali se a umírali. 

Uchvátilo mě divadlo, z jehož hlediště se přes zelenou krajinu dalo dohlédnout až k moři,   

i zachovalý chrám. Kolik generací muselo trvat, než postavili jenom to sloupoví? Vzdálenost mezi divadlem a chrámem dává tušit, jak velká Segesta kdysi byla. Jak asi bude za 3000 let vypadat Frankfurt?

A nakonec jedno malé doporučení: Nocleh, který stojí za to, najdete v penzionu Tranchina ve městečku Scopello. Má jen deset pokojů a okouzlující světaznalou majitelku Marisin, která se kdysi zamilovala do Itala a odjela s ním žít do sicilské vesnice s dvaceti obyvateli. 

Člověk se tu cítí jako u maminky. V krbu hoří oheň a z kuchyně voní večeře o pěti chodech, kterou svým hostům majitelka sama servíruje. Po jejím báječném jídle zalitém sicilským vínem se člověk nemůže ani pohnout a odvalí se do postele. V tomhle penzionu nejsou s dodržováním nočního klidu žádné problémy.

A pokud tady před spaním dočtete knížku, můžete si ji vyměnit za jinou z místní knihovničky, jako jsem to udělala já.