Rok se s rokem sešel

a za dveřma jsou Dny evropského filmu. 

Letos poprvé po mnoha a mnoha letech nešel katalog a web za mnou, ale za kámoškou, která to po mně převzala. Já jsem jen z povzdálí pozorovala, jak se to rozbíhá, pomalu to roste, pak se to zadrhne a pak opět nabere tepmo, jak se některé zapeklité věci vyřeší po mejlu za 10 minut a jiné mnohem banálnější se táhnou týdny jako přežvýkaná žvýkačka, jak se na poslední chvíli musí vyměnit loga, protože někdo zapomněl, že má společnost novou grafiku a tak dál a tak dál, prostě jak vznikají materiály pro takový festival, jako je ten náš. Nesmím v práci používat telefon, a když bylo potřeba něco rychle řešit, zašila jsem se na záchodě nebo v archivu, úplně jako kdysi na chmelu, kdy jsme se chodili zahrabat na vlečku, teda ne proto, abychom odpovídali na mejly, tehdy jsme se zašívali jenom proto, abychom nemuseli pracovat.

Takže rychle na web, otevřít stránku filmů a povinně sjet aspoň trailery, abyste věděli, co se v evropské kinematografii v posledním roce až dvou událo zásadního! Letos si u nás můžete naordinovat workshop animace, dát si film s tříchodovou večeří  nebo skočit na jazzový koncert spojený s dokumentem o účinkujícím jazzmanovi. Březen a duben jsou přesně ty dva měsíce v roce, kdy je mi opravdu líto, že už nebydlíme v Praze a že nemůžu vymést všechny ty báječné projekce a doprovodné akce, kór letos, když se zaměřujeme na děti a mohla bych je všude vzít legitimně s sebou, ale co už, takový je život. Kdybych seděla v Praze, určitě bych se teď neučila dělat zuby a řeknu vám, že to je teprve jízda!

PS: A taky se koukněte na stránku kontaktů, máme to letos i s fotkama.

Basilej

Naši jsou ještě tady. Všem nám bude smutno, až zítra odjedou, jenom Leušce se možná uleví, že už si mě nemusí tak hlídat. Je pořád ve střehu, jestli si náhodou zase mírnix tírnix někam na pár dní nezmizím. A já přitom jo, zítra mě čeká cesta do Basileje, kde půjdeme s Jíťou na premiéru tohohle filmu. Moje česko-bulharsko-švýcarská spojka :)

Děda mě poprosil o igelitový pytlík na léky. Tak jsem ho rovnou vzala do sklepa ke krabici s věcma na trhy. Vybral si po chlapsku mapu. 

Ještě týden se u mě soutěží o botičky pro batole, tak se zapojte a užijte si víkend!

Film Flavour aneb Jak chutná film?

Katalog je v tiskárně, web si už týden spokojeně běží a já si užívám pocit z dobře vykonané práce. 

Jestli máte rádi mimomainstreamové kino tolik jako já a jste z Prahy, Brna, Hradce, Jablonce, Havířova, Boskovic nebo Semil, tak se koukněte na naše stránky a rovnou si i na nějaký pěkný evropský film kupte vstupenku, ať se vám to do dubna nevyprodá! A jestli jste zdaleka, na webu máme spoustu trailerů, tak si pusťte aspoň ty :)

www.eurofilmfest.cz

Když přijde na DEF, děsně mě mrzí, že nežijeme v Praze a že i letos prošvihnu projekce sekce Film Flavour, která stojí na principu cinema cuisine. Jde o spojení kvalitního filmu s tříchodovou večeří, kterou připraví renomovaný šéfkuchař a která je daným filmem inspirovaná. Nejčastěji jde o místní inspiraci, takže k italskému filmu si pošmáknete na italských dobrotách, u francouzského na šnecích a víně a tak dále.  To všechno se bude dít v krásných prostorách pražského Cinema Royal a hrát se bude Mládí a Láska všemi deseti. Možná bychom si takový malý Film Flavour mohli udělat doma, co myslíš, muži?

Dobrý ročník

Jestli si říkáte, kde že to jsem, když nejsem tady, tak vězte, že jsem napřed měla nemocné dítě, a pak jsme týden lyžovali. A teď dělám - jako každý rok v únoru - kancelářskou krysu a sbírám data o filmech, co letos budeme hrát. Jde to hotový dream job - můžu se celý den koukat na trailery a pouštět si videa z filmů, o kterých bych se jinak nikdy nedozvěděla. Dneska s váma vysdílím dva filmy, které nutně musím vidět - tureckého Mustanga, který bude krásný a hodně k tématu, jež dneska hýbe světem. Je to o pěti sestrách, které si užívají života až do momentu, než jejich rigidním příbuzným začne připadat, že moc projevují svojí propukající ženskost.

A pak film Jen Bůh odpouští, protože v něm hraje Ryan Gosling. Mám dojem, že jsem to už viděla, ale možná jsem viděla jenom trailer. Netušila jsem, že je možné nebýt si jistý, jestli jsem viděla nebo neviděla nějaký film, kór když v něm hrají Ryan Gosling a Kristin Scott Thomasová, které prý jsem - jak tvrdí můj muž - podobná, ale prostě to fakt nevím. Život se třema dětma, co vám budu povídat....

Kožené botičky a Rašomon

Leušce z papuček, co jsem šila v létě, vylezly palečky, a tak jsem se pustila do zvětšené verze.  Ti z vás, kteří mě sledují na Instagramu, už to asi ví. Kůže, kterou mám k dispozici, je trošku fádní. V létě jsem ji ozdobila korálkovou výšivkou, to se ale neukázalo moc praktické, protože Leuška tak dlouho obírala, až ji celou obrala. Pocházím z rodiny, kde babičky šily, pletly, háčkovaly a vyšívaly, a jak mi postupně odcházely, sešly se v mých skříních nejrůznější galanterní poklady od knoflíků z pravé perleti po vyšívací bavlnky. Umím jenom křížkovou výšivku, tak jsem aspoň nemusela dlouho vymýšlet, jak to udělám. Leuška se ještě nerozhodla, jesti je chce nosit. Včera při obouvání pořvávala "Neeeeein, auuuuuu!", což dělá vždycky, když se jí něco nelíbí. Úplně jsem zapomněla, že mimina nemají rádi změnu ani v šatníku, ani v botovém parku. 

Můj muž je od včerejška v Miláně. Před pěti lety jsem taškám dávala jména jako "Námořník se vrací domů k ženě", protože mi přišlo inspirativní a romantické těšit se, až se  vrátí z konference. Dneska mi přijde romantické, když vytáhne nářadí a utáhne ventil, který kapal víc než měsíc, a když není doma, beru to jako něco extra. Naučila jsem se užít si to. Jupí, volný večer, můžu pít víno a plést u televize. Včera jsem to dělala u českého filmu Život je život, který jsem si půjčila od Jany, a který nikomu rozhodně nemůžu doporučit, a dneska to budu dělat u filmu Kobry a užovky, který by české kinematografi měl zlepšit reputaci.  Když už jsme u těch filmů, napadá mě, že ty mužovy cesty jsou takový Rašomon. Kdybyste se zeptali mě, jak často je pryč, řeknu vám, že DOCELA ČASTO. Kdybyste se zeptali mojí mámy, řekla by vám, že je pryč POŘÁD, a kdybyste se zeptali mého muže, řekl by, že letos PŘECE SKORO NIKDE NEBYL. Máte to u vás doma taky tak?

  

Dneska zase film

Dlouho se mi nestalo, aby mi v hlavě něco uvízlo dýl než týden. Temné údolí z ní jen tak nedostanu. Půjčili jsme si ho minulý týden jenom proto, že ho budeme hrát na DEFech a že jsem byla zvědavá, jak může vypadat rakouský western z Alp.

Ano, slyšíte dobře, je to rakouský western. Zní to komicky stejně jako sousloví "čínské odbory" nebo "spokojený německý pilot" (přiznávám, že jsem chvilku váhala, jestli druhý příměr použít), ale je to skutečně pecka. V Temném údolí je všechno a důsledně v intencích westernového žánru. Chlapíci ostrých rysů v sedlech, drama biblických rozměrů i krev prolitá ve jménu spravedlnosti. Nepředstavujte si ale, že Johann z Unteramagau vyrazil za Horstem z Oberamagau, aby mu dal přes držku kvůli Hannelore z vedlejší vesnice. Tady do města příjde C.I.Z.I.N.E.C, skutečný syn divokého západu, a začne se beze slova přehrabovat zavedených pořádcích. 

Přestože jsem v Německu a Německo film koprodukovalo, nikdo tady o něm neslyšel. Nechápu, jak je to možné. Kdyby to byl americký western, natočil ho Clint Eastwood a jednoho z dědků ve vesnici hrál Morgan Freeman, měl by několik nominací na Oscara a viděl by ho celý svět. To je prostě osud neanglicky mluvených filmů, ach jo. Ještě že máme ty filmové festivaly!

Třeba takové, jako jsou naše Dny evropského filmu. Temné údolí hrajeme v Praze v Lucerně 16. dubna, v Brně ve Scale 19. dubna, v Boskovicích v kině Panorama 21. dubna a v Havířově v kině Centurm 26.dubna. Detaily zde. Tak alou pro vstupenky!

Ida

Včera jsme se dívali na Idu. Bylo to polsky s německýma titulkama. My holky od Ostravy sice polsky rozumíme každé slovo, ale bulharská frakce by se ve změti ž a š mohla ztratit. Řeč tady naštěstí nebyla hlavní vyjadřovací prostředek. Vyprávěl spíš obraz než slova. V naší televizi myslím úplně zaniklo, jak je ten film krásně nasnímaný, takhle mě občas napadlo, že by byl možná lepší v barvě. Děj se odvíjel stroze prozaicky a důležitější než to, co se vidí a slyší, bylo to, co zůstalo nevyřčeno.

Když člověk vidí film jako Ida, pochopí, že kdyby někteří lidé neměli Boha, jen těžko by hledali důvod k životu. Moc pěkný film. A budeme ho mít letos v programu. 

Když Idě na faře  pan farář rozkládal spartakiádní lehátko, vybavilo se mi toto:

Nevím, jak to ten Svěrák dělá, že se mi sem dostal od Vánoc už podruhé. A to ho přitom nijak zvlášť nemusím.... 

Včera jsem se rozhodla,

že budu dokonalá matka. Dala jsem si do peněženky 15 náplastí a po škole vezmu děti plavat. Pak jim upeču koláč a k večeři bude koprovka. Ať si to užijou, než mě to zase přejde.

Včera přišla přihláška ke španělskému filmu. Je to o ženě, která je úspěšná v práci, ale v osobním životě se ztrácí. Podle traileru to vypadá na horor, ale prý je to i vtipný, tak uvidíme.

Dneska asi zase fotit nebudeme...

Člověk už myslí na jaro, a zima v podstatě teprve začíná. 

Saša ráno odletěl do Lucemburska, ve kterém jsem životě nebyla, jen znám některé tamní filmy. Letos budeme hrát Mamánka, přihlásil se jako první. Evropské kino: Manipulativní maniodepresivní matka, syn na prahu dospělosti, který zjišťuje, jaký život ho čeká, pokud se jím jako dosud nechá pouze unášet. Depka už v popisku. Tak snad to chlapec vybojuje dobře. 

Dny evropského filmu (úplně dole link na soutěž o volňásky)

V poslední době málo bloguju, protože moc pracuju. Když dělám web, nechce se mi psát blog, na své oblíbené blogy ale stejně občas zajdu na návštěvu. Třeba právě teď jsem nakoukla k Soně Malinové, abych zjistila, že v jednom z posledních postů odkázala na náš web, který už pár týdnů poctivě plním. Soňu jsme překvapili a mě to potěšilo.

Dělá mi radost, že lidí z malých měst náš festival naplňuje takovým nadšením. Jestli můžete, rozhodně na něco zajděte, letos máme zvláštní sekci s detektivkama a kriminálníma thrillerama! Nabízím sice trochu zajíce v pytli, protože jsem žádný z letošních filmů ještě neviděla, ale jako každý rok skoro všechny vypadají dobře. Vypadají tak dobře, že kdybych nebyla matka vod dětí, co už dávno nežije v Praze, seděla bych zase celý týden non-stop v kině a po poslední projekci popíjela bílý střik v Lucerně na baru. Jako před 14 lety, kdy jsem na festivalu začínala jako holka pro všechno a snila o tom, že ze mně jednou bude Mirka Spáčilová nebo Eva Zaoralová. Třeba ještě jo! Zatím mě naplňuje jiný druh kultury. Například včera měl náš syn první předehrávku, na které po pěti měsících studia hry na klavír předvedl nádherné antré! Hrál sice jako jediný z účastníků každou rukou zvlášť, pozornost publika si ale užíval víc než všichni ostatní dohromady. Pan učitel ho předem upozornil, že se na pódiu nemá dloubat v nose. Hádejte, kam si Andrej zabořil prsty vždycky, když se něj pan učitel podíval?

Ano, tam. Pan učitel nemá děti a stoprocentně neviděl Obecnou školu. :) 

PS: Jestli jste z Prahy a okolí a chtěli byste dva volňásky na zahájení našeho festivalu, můžete o ně soutěžit zde.

All The Moms Are Gone

Evropské filmy se rády babrají v tom, jaký průšvih život může být. Někdy si říkám, že kdyby na ně všichni koukali a nechali je na sebe působit, svět by byl lepší místo k žití. Od té doby, co mám děti a představuju si, že se ty hrozné věci dějou jim a mně, se kinem otrlého diváka nechám drásat jenom zřídka, a tedˇ mám hroznou chuť zajít na film Mama Illegal o třech Moldavankách, které si nelegálně vydělávají v Rakousku. Příběhy o životě v cizině mě obzvlášť baví, zřejmě proto, že taky žiju v zahraničí, někdy toho mám plné kecky, a přitom vím, že mně jenom pálí dobré bydlo. A to mi evropský film vždycky připomene.

Na to se nedá koukat, aniž by člověku vlhly oči. 

Jako spousta podobných matek na celém světě tyhle ženy odjely na několik let a nevzaly s sebou do ciziny své děti. Uf. Na jednu stranu nechápu, jak to mohly dokázat, na stranu druhou jsem ráda, že se nemusím rozhodovat, jestli budu tradiční matka v bídě a beznaději, anebo příležitostná matka s výdělkem a pespektivou. Však ony už si děti už nějak poradí. Jojo, děti, o těch se taky točí dokumenty a filmy, v evropských verzích filmu Sám doma ale nikdy není taková legrace, jakou zažíval svého času malý Kevin. (Jestli máte chuť na 10 minut beznaděje, klikněte sem.)

Anebo si raději pustím nějaký odpočinkový seriál, o jejichž důležité funkci v tomhle hezkém rozhovoru mluví Tomáš Baldýnský.