Bügellohe

Bloguju na trhu, protože zákazníci mají rádi, když se na ně moc nekoukám a celkově vypadám, že tu vlastně vůbec nejsem. Hlavně žádný oční kontakt. Taky to moc neumím, u někoho obhlížet, a pak si nic nekoupit, i když od té doby, co jsem se sama postavila za pult, se to značně zlepšilo. Dneska můžu prodat třeba všechno, protože s trhama mám na dva měsíce utrum. V pátek odjíždíme k babičce a dědovi, za Jakubem, a pak na Závist.

Když jsme tam byli naposled, našli jsme cestou na borůvky další opuštěnou vesnici. Bylo to na německé straně, což jsme zprvu nechápali, ale pak se to vysvětlilo. Nešlo o vesnici, ale spíš o osadu, která se jmenovala Bügellohe a kterou si po odsunu vybudovalo několik německých rodin kousek od svých českých domovů v naději, že vysídlení nebude trvat dlouho a že se budou moci brzy vrátit domů. 

Žili tam spousty let odříznutí od světa, uprostřed lesa, bez tekoucí vody a bez elektřiny. Obdělávali pole, ve kterých bylo víc kamení než hlíny, a posílali děti v létě v zimě do školy několik kilometrů přes les. Čekali a doufali, že možná zítra, možná za týden, možná za měsíc už budou zase doma. 

Jejich vesnice zatím srovnali se zemí a dneska po nich zbyl jen křížek u cesty a pár ovocných stromů uprostřed pastvin.

V poválečném Bügellohe někteří vydrželi téměř 15 let. 



Potomci starousedlíků z místa udělali přírodní muzeum přístupné bez poplatku všem, kdo na místo chtějí nebo na něj náhodou narazí. Nejzachovanější stavení částečně zrekonstruovali, opatřili bohatým informačním systémem v češtině i němčině a na přilehlých polích vysadili brambory. 

Na pracně obdělaném poli všemožně chráněném proti lesní zvěři je dobře vidět, jak těžkých 15 let to muselo být.

 Německé pohraničí je mystický kraj. Dějiny tu prošly tak nedávno, že jsou ještě cítit ve vzduchu, a jakoby se to stalo pro nic. I dnes je svět plný lidí, kteří trpělivě sedí kousek od hranic a žijí nadějí, že se budou možná zítra, možná za týden, možná za měsíc moci vrátit zpátky domů. Přeju všem, aby jim to vyšlo!

A pak se zamilovali a měli kupu dětí...

Když jsme byli naposledy na chalupě, nadělala jsem spoustu fotek věcí, které uchraňuju před mužovou nenechavou rukou, protože můj muž by všechno staré nejraději vyhodil, zatímco já bych vyhodila jenom něco. Některé předměty se vyhodit nesmí. Ty, které vyprávějí příběhy.

Patřím k lidem, kteří když něco neví, tak si to vymyslí, a samotný fakt, že je naše chalupa v pohraniční a že kdysi patřila rodině, která byla pravděpodobně vysídlená, roztáčí mou představivost na plné obrátky. K jaké národnosti se hlásili lidé, kteří po generace přežívali drsné zimy a parná léta v neúrodném kraji? Co snídávali Vrbová, J. Vr., Gusta, Marta a T. Holkupová, jejichž podepsaná ramínka zůstala ve staré skříni? Měli v domě každý svou postel? A není J. Vr. Vrbová, takže jde o ramínka výsostně ženská? 

V místech, ze kterých dýchá minulost, si vždycky představuju něco banálního. Jak děti dloubou klacíkem v hlíně, aby našly žížalu, táta srovnává dřevo a máma věší prádlo, pár kousků na okno, jako to dělávám já, aby to hned uschlo, protože večer se bude slavit. 

Dole svolali křtiny. Narychlo, protože zítra všechny Němce odvezou. Hospodář prvorozenému zasadil třešeň, vlastně dvě, pro případ, že by se jedna nechytla, a už nestihl tu slabší porazit. 

Ve stínu dvou planých třešní, které dodnes stojí v zahradě, spává naše Lea. Může jim být opravdu přes 80. let? A stojí tam dvě proto, že je někdo vysadil, a kvůli odsunu už nestihl obstarat? Před očima vyvstávají příběhy lidí s německými kořeny, opředené otázkami. Taková moje malá Adelheid.

Určitě vím, že ani Marta ani Gusta před spaním nelistovaly těmito modlitebními knížkami, protože ty patřily někomu u nás v rodině a dal mi je tatínek. Jsou velice intimní a je na nich vidět, jak důležitou roli hrály v životě svých majitelek. Mezi ohmatanými stránkami si schovávaly podobenky, vzkazy, svaté obrázky, slisované kytky i pramínky vlasů. 

Bandasky jsou místní. Kdo s nimi asi chodil pro mléko?

A jak dlouho se muselo šetřit na tenhle lustr?

Moje touha po příběhu občas dostane trochu přes prsty. Už už jsem Vrbovou s Holkupovou posílala do lesa na borůvky, když do záběru vlezla Leuška a ukázala mi neúprosný důkaz původu historického předmětu. Sběrač byl vyroben 19. října 1982 a stál KČS 9.-  

Z toho plyne poučení,... ale nic z toho neplyne...

Vy se mějte hezky a sněte a já se budu těšit na chalupu, ještě dva týdny a jsme tam! Už jenom odešleme děti na školní výlet, půjdu ještě jednou na trh, napíšu sem, o kolik jsme se přiblížili zero waste ideálu, vyzvedneme vysvědčení a můžeme vysmahnou!