Včera cestou z němčiny jsem našla nádherné zrcadlo, které někdo vyhodil. Bytelné, záda vyztužená kovem, rám dřevěný, jenom se nijak kloudně nedalo naložit na kolo.
Dlouho jsem takové hledala do svého koutku, který si v našem bytě postupně buduju. Je paradoxní, že doma trávím nejvíce času z celé rodiny, a přitom nemám místo, které by patřilo jenom mně. Mé výsostné území. Nabízela by se postel, ale co si budeme nalhávat, ta už dávno není jenom moje. :)
Stůl chtěl loni vyhodit Gábor, tak jsem si ho vzala. Byl opravdu hnusný, odřený a s oranžovým šuplíkem polepeným desítkama samolepek, ale byl malý a měl vestavěnou poličku na prodlužovačku a otvor na kabely, což mi přišlo a po měsících užívání pořád přijde neuvěřitelně praktické. Hlavně ty schované kabely jsou bomba.
Leccos se podařilo seškrábat nebo zamaskovat washi páskou, jen ten oranžový šuplík bych ráda měla třeba šedý nebo hnědý, ale nenapadá mě elegantní metoda, jak ho přebarvit.
Židle s koženým polstrováním a rozklíženýma nohama je z blešáku,
tyčka - věšáček na přívěsky je z Andrejovy sbírky klacků z hřiště,
plechové krabičky na materiál jsou od zmrzliny a ty dřevěné jsou původně na čaj. Ty jediné jsem si koupila. Možná to vypadá, že bych si pro korunu nechala koleno vrtat, ale za mým sběratelstvím a recyklováním je úplně jiná motivace - mám radost z toho, že dávám život a účel věcem, o kterých si někdo jiný myslel, že už nejsou k ničemu. Líbí se mi, že si každá z nich nese svůj příběh, který nezačíná a nekončí v autě na cestě do a z IKEY. Baví mě samotný proces vytváření, hledání a zdokonalování, který trvá celé měsíce. Někdo by si mohl myslet, že nejsem nikdy hotová, z mého pohledu jsem ale hotova pořád: Hotova přijmou a zařadit do svého prostoru něco nebo někoho nového. Přála bych si, abychom takoví byli všichni a abychom se s podobným naladěním stavěli k válečným běžencům - jsou pro mě tak trochu jako tohle zrcadlo. Jsou stejní, nebo dokonce o trochu lepší než ostatní všude kolem, jenom teď z nějakého důvodu leží na ulici a nikdo je nechce. Ať v Česku nebo v Německu, jsou pravděpodobně na místě, které se nepodobá mému stolu, ale spíše té hromadě se šrotem, na které jsem zrcadlo našla. Moc bych jim přála, aby všichni brzy našli své výsostné území.
