Meet Francizka

Jestli ve svém šťastném životě někdy s něčím bojuju, pak je to nedostatek přímého kontaktu s osobami nad 140 cm. Když jste matka malých dětí, která pracuje z domova, váš den, co se sociálních kontaktů týče, většinou vypadá takhle: 

6:45 - 8:45 Jste doma s dětmi. Odpovídáte na dotazy typu "kde je hřeben?" "kde mám druhou botu?" "nevidělas náhodou moji aktovku?" "co to je?" (to teď Leuška říká tak jednou za 3 minuty), nebo udáváte pokyny typu "jez", "napij se trochu", "pojď už", "ne, nebudeme koukat na Krtka" atd.

9:00 - 14:30 Jste doma sama. Kolem je ticho, které je prvních pět minut příjemné, a pak tak nějak nepatřičné. Mluvíte s pánem, kterého potkáte v prádelně, s pošťákem, který u vás chce nechat balíček pro sousedku, a s několika zaměstnanci telemarketingových firem, které vědí, že jste živnostník a že vaše živnost sídlí v místě vašeho bydliště.

14:30 - 20:00 Jste doma s dětmi. Odpovídáte na dotazy typu "co to je?"  "můžu si půjčit tvůj mobil?" "budeš se mnou dělat úkoly?" "kolik minut musím cvičit na klavír?" "proč nemůžu hrát na počítači" "proč se musím zase sprchovat?" "co bude k večeři?" a "co to je?"

20:00 - 22:00 Jste doma všichni. Bavíte se s manželem a děkujete bohu za to, že ho máte.

Pár kolegů by se mi nejvíc šiklo někdy mezi 10 a 2. To většinou někde sedím -  u počítače, u stroje nebo u pračky, ze které se snažím odstranit rozfrcaný papírový kapesník, případně u gauče, zpod kterého vyšťourávám předmět, co jsem zahlédla, když jsem se rozhodla protáhnout si záda desetiminutovkou jógy, a dokud nezjistím, co to je, nebudu se moct na nic soustředit. 

Činnosti, které vykonávám, jsou většinou manuálního charakteru, takže ruce makají a hlava si žije svůj život: napadají mě vtipy, které nemám komu říct, a postřehy, které není s kým sdělit, a tak to všechno věším na instagram. 

S rozbíjením ticha mi pomáhá moderní technika - k práci si pouštím cokoliv, na co se nemusím moc soustředit a co mi přijde jen trochu zajímavé. Slyšela jsem všechny rozhovory na DVTV, všechny Fokusy Václava Moravce a nespočet německých knih na cédéčkách z knihovny. A taky jsem si pořídila Francizku. Stála na ulici s kámoškama a jako jediná měla stojan. Půjčila jsem jí svoje šaty a postavila ji do dílny tak, abych na ni od stroje viděla. 

Je moc milá. Ochotně vyzkouší každou tašku a nechá se s ní vyfotit. Všechno se jí líbí a nikdy si na nic nestěžuje. Sice mi nikdy s ničím neporadí, ale ochotně si vyslechne všechna moje dilemata a nechá mě, ať si na správné řešení přijdu sama. Je to vlastně taková koučka. Jmenuje se po jedné milé zákaznici, pro kterou jsem zrovna tehdy šila tašku, a na tričku má moje peříčko, aby bylo jasné, že patříme k sobě. 

A co vy ostatní, co trávíte své dny v relativní samotě a stereotypu? Jak to řešíte? 

Konečně

to zase přišlo! Všechny tři děti byly zdravé, práce i domácí úkoly hotové a já jsem šla do dílny a strávila v ní jedno celé dopoledne. Moje session začala dvouhodinovým úklidem. Když tam člověk dva měsíce nejde, to, co, normálně vypadá jako kreativní nelad, najednou působí jako neskutečný čurbes. Dokonce jsem vymetla rohy a vyčistila stroj, který zase přede jako koťátko. Pak jsem pokračovala v seznamování se s novou koženkou. Zatím jsem okouzlená, vůbec neklouže, jeden steh jako druhý, a pěkně vypadá.

Ušila jsem taštičku z toho co zbylo po obalu na svačinu. Hezká je. A volná je, kdyby vám někomu padla do oka :)

Krátké hlášení

Moji milí čtenáři a Bag Me fanoušci, pokud byste na Vánoce rádi někomu věnovali nějakou Bag Me tašku, obal na knihu, pouzdro, nebo taštičku, vězte, že objednávky přijímám pouze 

do tohoto pátku, tehdy do 27.11.2015.

Objednávat můžete samozřejmě i potom, nemůžu vám ale slíbit doručení do Vánoc.

Do svátků to určitě stihne tohle pouzdro pro jednu milou zákaznici, která mě poprosila, jestli bych jí nemohla obstarat taky tiskárničku na textil, aby mohla dětem na pyžámka natisknout jejich oblíbené ukolébavky. Ten nápad mě tak nadchnul, že jsem je hned objednala a už jsou na cestě. Na pouzdro jsem hrábla do starých Echin, mám zase nějaké echiňácké období. Asi že jsou ty látky takové poctivé a teplé, akorát na teď. 

Šiju peříčka a učím se der, die, das

Jsou dny, kdy mě všechno štve. Soused zezdola mi těsně před nosem sebere výtah, čekám balíček, ale v poště najdu jenom účty, naplním pračku a zjistím, že došel prací prášek, chci si náladu zvednout kafem, ale doma není ani zrnko a v domácím úkolu z němčiny mám dvanáct chyb na patnácti řádcích. V takových momentech vždycky pomůže sednout si ke stroji. 

V takovém rozpoložení ke mně přišlo peříčko. Sedla jsem ke stroji a zahlédla na zemi (ano, v dílně mám kreativní chaos, takže na mě inspirace číhá i na zemi) odstřižek, který měl dokonalý tvar i barevný výřez. Bylo to jasné, zjevné, bez přemýšlení. 

 Záložka do knihy nebo deníku. Už jsem jich pár rozdala, některé v knihách, některé jako dárek, některé jako pozornost mým trpělivým a shovívavým zákaznicím. 

Ke stroji se dostanu hrozně málo a chybí mi to. Pořád škrábu nějaké elaboráty. Němčina je děsná a neřekla bych, že se to zlepšuje. Neomylně používám české der, die, das a pletu si konjunktiv s kondicionálem. Zvyk je železná košile a mě se nějak nedaří se převlíknout.    

Peříčka jsem fotila v Dějinách Bulharska. Dostala jsem je před lety od Evy s Ondrou jako vtipný dárek, že jako chodím s Bulharem. Kde ty loňské sněhy jsou?! Od narození do patnácti se to šinulo jen co noha nohu mine, a posledních patnáct let s Bulharem jakoby začalo včera. 

Hlavně, že je čas na peříčka :)

Před týdnem tady byly holky.

Když jsem se před lety odstěhovali do Německa, dveře se u nás netrhly. Spousta mých kamarádek tehdy byla doma s prvním dítětem a vyjet s batoletem z Česka do blízké ciziny se jevilo jako příjemné zpestření nudy na mateřské. Teď už máme většinou děti dvě nebo tři, slovo nuda se nám vytratilo z aktivního slovníku a družení se kohokoliv s  kýmkoliv podléhá přísné rodinné logistice. A jednou za čas to klapne!

Velké děti byly s tatínkem v Bulharsku a za mnou a Leuškou přijela spolubydlící z Větráku s dcerou Dorčou, abychom si spolu trošku zašily. Dorotka má kreativní oko a šikovné ruce a v látkách by se hrabala nejraději i u snídaně a při procházce ve městě. Jak já jí rozumím!  Holky jely jako na klíček a mi došlo, jak to bylo  kdysi chytře vymyšlené, že měl člověk učedníka za byt a stravu. Hned bych si nějakou takovou šikovnou holčinu pořídila. Za tři dopoledne jsme našily dva plné košíčky pouzder na brýle a obalů na telefon. 

Přestěhovala jsem přechodně sweatshop ze sklepa do bytu a šily jsme na sluníčku. Holky vypadaly, že neexistuje nic lepšího než stát u mě v kuchyni a zažehlovat výztuhy a po jejich nadšení se mi děsně stýská! Několik pouzder, obalů a přívěsků z japonských látek Jitka odvezla do Brna a měly by být ke koupi na akcích jazykové školy LighPoint, která se specializuje na výuku japonštiny. 

Pouzdra z fotek jsou všechna volná, tak klidně pište na bagme@bagme.net, kdyby vám některé padlo do oka.

Prej bude lepší spacáček

Když se potvrdilo, že Leuška v září nastoupí do jeslí, udělala jsem to, co udělá každá správná šitím posedlá matka - nakoupila jsem látky, abych jí něco ušila. Vrcholem mého snažení měla být přikrývka na odpolední spánek. Zpětně vůbec nechápu, proč jsem pro Leu vymyslela deku, když na osvojování principu přikrývání teprve pracujeme a zatím jsme moc daleko nepostoupili. 

Když jsem přednesla v jeslích, co pro Leu šiju na spaní, řekli mi, že prý dek mají plný sklad a ať přinesu raději spacáček. Jistě, spacáček. Je pravda, že Leuška doma ve spacáku spí a že jí v usínání na cizím místě určitě pomůže víc než deka, kterou se neumí přikrýt. Samotnou mě to nenapadlo nejspíš jenom proto, že jsem prostě chtěla zase jednou ušít deku. Někdy mi připadá, že mi látky zatemnily mozek.

Chvíli jsem dumala, že bych top deky, který čekal, až mi od Mellu přijde objednaná minky, prostě rozstříhala a udělala z něj spacák, pak mi ale zabylo líto jak práce, kterou jsem vložila do prošívání, tak toho, že ze spacáku Leuška jednou vyroste. Deka je věčná a děcka budou ráda za další materiál pro stavbu bunkrů. Takže jsem se pustila do úplně nového spacáku. Šila jsem ho dva dny. U věcí, které šiju poprvé, nad vším hrozně hloubám, a pak mi to trvá věčnost. Nicméně spacák máme. Máme ho teda doma a ve školce je ten domácí. Je s papuškama, kteří seděli ve skříni skoro 3 roky. Když jsem je kupovala, ani jsem netušila, že budeme někdy mít nějakou Leušku.

Ještě připomínám, že do dnešního večera můžete soutěžit o jednu z mých kabelek, více o soutěži najdete tady.

Malá, střední a velká

Můžu si stokrát říkat, že se budu soustředit na jednu věc, a stejně toho mám zase rozjetého tolik a z tolika různých soudků, že si někdy sednu a vlastně ani nevím, do čeho se mám pustit. A tak udělám něco, co nebylo vůbec v plánu, třeba ušiju tři taštičky z nádherného voskovaného plátna od Echina. U toho se pěkně useberu, všechno si promyslím a život jde dál. Šití je neuvěřitelně terapeutické, skoro jako psaní deníku! Díky Bohu, že jsem s ním začala, a díky Bohu, že je pořád co šít!

S Leuškou ve školce to jde jako po másle. Včera tam zůstala hodinu sama jako nic. Zamávala mi přes okno a šla si hrát. V roce. Když jsem se vrátila, hrozně si teda stěžovala, jak jsem si mohla dovolit ji tam nechat, ale jen co vznesla své protesty, šla si zase hrát. S Jakobem. To je takový dvouletý fešák, co jí včera půjčil auto. Dneska tam zůstala rovnou hoďky dvě, a pak vůbec nechtěla jít domů. Ani jsem nevytáhla dalekohled, jak jsem si byla jistá, že se tam má dobře.

Ale zpět k taštičkám. Ta velká, je dost velká třeba na malý laptop nebo na kosmetiku, ta střední je tak akorát na kabelkové nezbytnosti a ta malá, to je klíčenka. Jsem v pokušení si ji nechat, ale já už těch taštiček a klíčenek mám mraky a navíc bych se o ni musela přetahovat s Leou. Tím chci říct, že jsou zatím volné, takže si o ně klidně pište na bagme@bagme.net. 20. září jdu na trhy a jestli si ji neurve někdo z vás, půjde do frcu! 

Taky vás asi zajímá, co je uvnitř, žejo? Skoro jako u všeho z mého sweatshopu jsou tam puntíky. Tentokrát bílé na světle fialové:

Co mi vzkázala Bára a pouzdro na homeopatické tuby

"Ahoj. Moc se mi líbí penál a těším se, až ho budu mít. Jestli se mi nebude líbit ušiješ mi další? Líbí se mi moc i kapsář, používáme ho na věci."

Co k tomu dodat? To víš Barunko, že ti ušiju další, a moc ráda. To bude mít maminka radost! :)

Ani mladší sestra Dorotka nechtěla zůstat stranou a vzkázala mi: "Já chci k tobě domů někdy a chci taky kapsář - můj, a penál. A prosím, ještě bych chtěla žvejkačky. Peněženku bysem chtěla s pandou." 

Asi budu muset do příštího balíčku přihodit pár žvýkaček. A všechno jim ušiju, po těch letech už je vlastně dobře znám a pro lidi, které dobře znám, se šije jedna radost. Třeba Evě, kterou už zítra uvidím u nás na chalupě spolu s dalšíma holkama, co spolu chodíme, jsem k narozeninám ušila pouzdro na homeopatické tuby a pěkně jsem se vyřádila. 

Na věcech jako je tohle pouzdro se dobře pozná, jak jsme s mým mužem z různých planet. Když jsem podobný penál viděla u Lookrecie na facebooku, měla jsem zážitek malého setkání s géniem a okamžitě zahořela touhou podobná pouzdra ušít všem svým homeopatickým přátelům. Když včera můj výtvor viděl manžel, řekl jen: "Seš ty ještě vůbec normální?" nebo něco v tom duchu, přesně už si to nepamatuju, protože mi to po těch letech leze rovnou druhým uchem ven. 

  

Je na 16 tub. Přijde mi teda, že Evča jich má aspoň sto, ale tohle je jen pro začátek.

 Má kapsičku na poznámky nebo na recepty a taky jednu na zip po celé délce na něco placatého, jako je třeba platíčko s ibáčema, protože po některých večírcích prostě nad ibáč není (a obávám se, že jeden až dva takové nás čekají o tomto víkendu.)

Jinak poslušně hlásím, že zítra končí škola, my vyrážíme do terénu a počítač povětšinou bude sedět doma, takže tady asi bude dost mrtvo. Živo bude u mě na Instagramu, který jsem si zase stáhla. Koupila jsem si totiž chytrý telefon (konečně vím, odkud pocházejí všechny ty nádherné čtvercové fotky z různých blogů) a trošku jsem tomu propadla. Doufám, že mě to rychle přejde, protože matka přilepená k iPhonu rozhodně není dobrý příklad pro děti. Díky instagramu jsem objevila nové krásné blogy, třeba Kusanec, tam jsem se docela zasekla.

Jo, a rajčata jsme zase nestihli, jinak skoro všechno dozrálo a spáslo se. Leslie bude mít zase radost!

Waldorfské pouzdro na voskovky a bločky

jsem šila pro Báru, jejíž maminka svůj svět tahá, nebo aspoň svého času tahala, v mých taškách na kočár, které nad postýlkou visí můj kapsář, a která si ve školce ukládala své věci sem. Teď jde ovšem do první třídy, a protože jde do waldorfské školy, potřebuje waldorfský penál. 

Když na mě Bářina maminka vybalila, že chce waldorfské pouzdro na voskovky a bločky, představila jsem si něco na nějaké malé sešitky, do kterých si waldorfské děti dělají malé poznámky voskovkama, a moc jsem nechápala, jak na to půjdu. Nakonec jsem na to šla jako vždycky od lesa a zeptala se strejdy Googlu, který mi okamžitě otevřel oči! Bločky jsou taky voskovky, akorát ne válečky ala pastelka, ale prostě bločky. Asi, aby se líp držely. Když jsem na fotkách viděla všechny ty hromádky barevného vosku a představila si, že by mě do první třídy neposlali se dvou, nebo ještě lépe třípatrovým penálem plným fixek (oboustranných), pastelek (co mají měkkou a  nešizenou tuhu a nechávají plnou, krásně sytou čáru), tužek různé tvrdosti a s gumou, která se nedrolí a navíc krásně voní, ale s pouzdrem plným VOSKOVEK, byla bych asi hodně nešťastná prvňačka. Což je dojem způsobený tím, že nejsem prvňačka, ale dospělák, který je na psací potřeby tak trochu úchyl; jako holka bych chtěla mít přesně to, co ostatní, jenom o trochu lepší.  

 

Při plánování práce mi hodně pomohl návod od paní učitelky, který mi Jana poslala. Paní učitelce moc děkuju. Protože ale raději čerpám z více zdrojů, prohlédla jsem na netu další fotky a objevila jiný, z mého pohledu mnohem přehlednější návod od Stassy. Z obou návodů jsem leccos převzala, sem tam jsem něco ubrala, sem tam něco přidala (poutka) a sem tam něco vyměnila (zejména výztuhy a klasický, respektive suchý zip za magnetický knoflík, na který prostě nedám dopustit, protože se mu nikdy nevylámou zuby nebo nevyjede jezdec, ani se na něj nic nenalepí.)

Gumek jsem našila fakt hodně - 24 na klasické voskovky a 21 na bločky. Voskovky jsem měla k ruce, takže jsem si jistá tím, že budou držet pevně, a nebudou vypadávat, bločky jsem ovšem k ruce neměla, a tak jsem chlívečky šila důsledně podle rozměrů, které udávala Stassy. Doufám, že české a německé gumy šponujou stejně a že Barunce bude penál pěkně sloužit. 

Jednotlivá patra jsou seskládaná tak, aby se voskovky a bločky nedotýkaly a navzájem se nešpinily. Doufám, že vzorek, který jsem vybrala pro vnitřek pouzdra, taky nedá vyniknout lecjakému čmáranci. 

Pár penálů, na které jsem při rešerši narazila, už totiž někdo používal a nutně by potřebovaly údržbu. Na to, jak odstranit voskovkové čmárance z látky, se ale podíváme až příště, teď jdu do postele. Nejprve teda udělám svačinky, ale hned potom. A vám všem taky přeju dobrou noc.