Co se bude dít

To by mě taky docela zajímalo. Původně jsem si myslela, že až bude mateřská u konce, Bag Me nechám tak nějak dodýchat a budu tady psát o něčem jiném, třeba o práci (asi jste pořádně napjatí, co že to budu dělat, žejo?),  sthla se ale taková smšť zájmu, že by bylo vyloženě nezodpovědné vůči všem těm milým zerowaste sad chtivým zákazníkům nechat to jen tak vyhnít. Jedno youtube video a taková paseka. Nechala jsem se úplně zahltit, popletla jsem lidem obálky, poslala špatné zboží, tu něco chybělo, tam něco přebývalo, prodala jsem jednu věc dvakrát a obecně udělala spoustu přešlapů ze spěchu. Hlavně jsem si teda uvědomila, že jsem v Bag Me udělala všechny chyby, které vyčíslujou v příručkách, jak úspěšně podnikat. Neměla jsem jasnou vizi, bála jsem se investovat a dělala jsem zarputile všechno sama, a když zájem přesáhl mé možnosti, prostě jsem na chvíli zavřela krám. 

Vize si mě naštěstí našla sama. K tomu jsem přemluvila kámošku Evu, která na gymplu seděla přede mnou, mládí jsme spolu prochodily s batohama ve skautu a navrch je obchodnice tělem i duší, aby mi pomohla. Přikázala mi obchod zase hned otevřít, splašila další kámošky, které nám pomáhají šít, abychom nemuseli odmítat objednávky, a teď vymyslela, jak se všechno přesune z Frankfurtu do Ostravy, abych se mohla v klidu soustředit na novou práci. Jojo, jak říkal kdysi Paroubek, ve dvou se to lépe táhne. Mám z toho velikou radost, při každé další objednávce mi poskočí srdce. Díky Eviným opatřením se nemusím pořád hrbit v dílně, ale můžu si nadále hrát s voskem, protože voskované ubrousky mě momentálně baví nejvíc, a jestli na ně máte zálusk, koukejte průběžně do obchodu, pracuju na nových vzorech.

 A jinak se, jak vidíte na fotkách, samozřejmě chystáme na vánoce. Byly jsme s holkama jako každý rok o víkendu péct v krásné chalupě Peckův mlýn. Měla jsem problém dojet, protože paní majitelka si při popisu cesty spletla pravou a levou stranu, takže jsem jezdila tam a zpátky mezi vesnicemi Úterý a Krsy a hledala odbočku. Jinak dokonalost, jsme po těch letech fakt sehraná manufaktura, jen byl víkend moc krátký a mám pocit, že jsme si nic neřekly. Příští rok by to chtělo jet už od čtvrtka. 

Taška na fotce je pro jednu známou, objednala si ji na uchovávání toaleťáků a kuchyňských utěrek, prý je do ní nastrká a pověsí ji do skříně. Dobrý nápad. Mě by se taková taška hodila taky na toaleťák, mohla bych ho do ní na chalupě v sámošce nakoupit bezobalově 12 rolí, pořád tam totiž vedou kusový Harmasan. Ale neudělám to. O prázdninách jsem se Harmasanem pořádně zásobila a rodina si stěžovala, že je bolí zadečky. Tuhle mi psala Jana z Czech Zero Waste, že by ji zajímalo, jaké to je snažít se žít zerowaste s rodinou. Jani, je to peklo :)

Mimochodem, kniha Zero Waste Home vyšla česky pod titulem Domácnost bez odpadu, takže jestli mezi vámi a cestou k zw stála jenom jazyková bariéra, můžete ještě honem napsat Ježíškovi. Koupíte ji zde.  Hezký den všem.

Lunchbox z potahu na žehlicí prkno

Kristinka je už týden doma s úpornou chřipajznou. Nebývá nemocná, a tak ten diskomfort nezvládá moc důstojně. Vlastně už se to trošku naučila a tolik nefňuká. Kouká se na Horsland a na pohádky České televize na netu. Česká televize má nejlepší net ze všech televizí, co znám, a pro nás přespolní skvěle plní službu doplňkového jazykového zdroje. By ji na ministerstvu školství měli zahrnout do vzdělávacího programu pro děti žijící v zahraničí, aby se jim rozšířil okruh mluvčích. Jestli už tam teda zahrnutá není.

Když je Kiki doma, je doma i její taška na svačinu. Je to už nějaký pátek, co jsem ji ušila, ale neměla jsem ji kdy vyfotit. Se svačinama pro děti, které ve škole nemají oběd, ale jsou tam každý den od 8 do 3, je potíž, zejména když povyrostou a mají pořád hlad. Neexistuje krabička, která by pojala všechnu tu potravu, ani taška, která by se pohodlně vešla do aktovky a dala se pak s sebou vzít do pauzy. Což je pro šitím posedlou matku, jako jsem já, dokonalá výzva. 

Proces nebyl složitý, ale spíš zdlouhavý. Nejsnazší bylo naměřit místo v brašně a nakoupit krabičky, co do něj pasujou. Nejdéle trvalo vymyslet, z čeho to ušiju - obal z voskovaného plátna totiž Kiki nechtěla, protože se jí prý děti smály, že je to taštička na kosmetiku. Nakonec mi při nákupu v Normě padl do oka vodě odolný potah na žehlící prkno s nažehlenou molitanovou vrstvou, který nestál skoro nic a byl krásný a pevný tak akorát na to, abych ho rozstříhala na nový lunch box. Párala jsem jenom 2x - jednou to vylezlo moc velké a podruhé jsem neměla vycentrovaný zip.

Vevnitř je odstřižek ze závěsu z ikey, byl do naší koupelny moc dlouhý.

Jak říkám, ušít se dá opravdu všechno a skoro ze všeho. 

  

PS: Když jsme u toho šití, musím vám říct, že bych tak šila, až bych zpívala, ale v dílně jsem byla tak akorát odnést věci z lyží, které se dva týdny povalovaly v různých koutech bytu. Viděla jsem tam všechny ty koženky, co jsem si nasyslila, než jsme odjížděli, a aspoň jsem se s nimi trochu pomazlila.

Nové polštáře, nové látky a skvělý pocit

Pamatujete si, jak mi Eva přivezla z Drážďan látky, protože šla přes tržiště, kde je prodávali, a nemohla si pomoct? Tehdy jsem ještě byla těhotná! Ležely mi v dílně a bylo mi líto do nich střihnout, protože jsou takové speciální, darované, to se přece nehodí, šít z nich věci na prodej! 

 

Stalo se ovšem to, že si Andrejek postupně přestěhoval do postele všechny polštáře z obýváku a my jsme si neměli čím podložit hlavičky, když jsme po večerech sjížděli The Affaire, Fargo a české filmy. Najednou dostaly Evčiny látky skvělé poslání: jsou z nich polštáře.

A pak jsme se v pondělí vydala do velkoskladu s italskýma látkama v jednou městečku za Frankfurtem a utratila tam všechny peníze. Pár fotek ze skladu jsem dala na instagram, a teď ty nejlepší úlovky: koženky. Pořád čumím k Janě a k Andree na ty jejich krasavice a přepadla mě touha taky si kabelku z koženky vyzkoušet. Proto jsem tam vlastně vůbec jela, nechtěla jsem to kupovat přes net, ale pěkně si ji osahat. 

Plátno se starýma, pardon, tedy vlastně vintage foťákama. 

Pár metříků univerzálních vnitřků

a pár metříků pěkných svršků. Vzorovaných bavln vhodných na obaly a pouzdra na skladě právě moc nebylo, lidi, co šijou hadříky, kabáty a tak, tam ale musí jezdit s dodávkou. Materiály na oblečení to tam bylo narvané až po střechu!

A taky jednu s mapou světa jsem si zase koupila, tuhle ještě nemám. 

Když jsem se vracela úplně oškubaná domů, přepadaly mě chmurné myšlenky, že jsem si toho neměla kupovat tolik, protože co s tím panebože budu dělat, ale pak jsem cestou pro děti míjela holčičku na kole, která měla moji kabelku, a pochybnosti byly pryč. To se mi letos stalo už podruhé, že jsem potkala se svojí kabelkou někoho, kdo ji ode mě nedostal jako dárek, ale musel si ji někde koupit. To je vážně skvělý pocit. 

Andrej se nám odstěhoval.

Teda jenom z holčičí koupelny do tátovy. Ano, patříme k těm buržoazním rozmazlencům, kteří mají doma dvě koupelny. Jedna byla tátova a druhá nás všech ostatních. Přijde mi to tak nějak logické, že chlapi patří k sobě, a nevím, proč, jsme to nezavedli hned od začátku, asi proto, že v chlapské koupelně není vana, ale jenom sprchový kout. Andreje už vana neba, ještě totiž nepřišel na to, že se v ní dá číst. Náš korunní princ je teď v zajímavé fázi. Vypráví sprosté vtipy a  r o z u m í  jim, čte knihy o tisíci stránek a  r o z u m í  jim, hodně jí, protože chce mít přes 30 kilo a denně se převažuje, ale zároveň se chodí před spaním tulit a brečí, když mu vyhodím staré roztrhané ponožky, protože prý byly jeho nejoblíbenější. A mě to ba a naplňuje radostí, myslím pozorovat, jak roste, ne že ho přivádím k pláči. 

Do nové koupelny bylo potřeba přestěhovat i jeho věci. Plánovala jsem, že něco ušiju, ale momentálně toho mám na to-do-listu tolik, že jsem jen tak zkusmo vlezla do Buttlers, ono se přece nic nestane, když budeme mít doma taky něco koupeného! A tam na mě čekalo přesně to, co jsem hledala: Dva košíčky, které se tak akorát vejdou na naši pračku, a ještě ve slevě! Kdyby v Buttles věděli, jak o nich pořád píšu, určitě by mi dali větší slevu.

Menší košíček měl zničené ucho a nechtěli mi ho dát, že prý je neprodejný, ale ukecala jsem to. Paní prodavačce to bylo tak žinantní, že když terminál čekal na spojení s bankou, ucho ladně zapletla, aniž by si všimla, že druhé není do copu. 

Spravené to bylo za 10 minut a u kluků v koupelně to teď vypadá jako u moře.

A v té naší holčičí se prudce zvedla kultura, zejména v oblasti kolem mísy! Juchůůůůů! 

Září

Září je odjakživa můj oblíbený měsíc, protože má v sobě příslib začátku. Začíná nový školní rok, přichází podzim a s ním i příslib nového jara a léta, a taky nový rok života, protože v září mám narozeniny. Nových začátků máme letos v rodině několik, nejvýznamnější z nich je, že Leuška chodí do jesliček. Jesle jsou hned naproti našemu domu a vidíme do nich z okna. Občas Andrejovi ukradnu dalekohled a dívám se, co se tam děje, když tam nejsme. Chodit do jeslí zatím znamená, že tam jsme obě, já si čtu na gauči, Leuška si zvyká na nový režim a nové kamarády, a když se jí něco nelíbí, přijde si ke mně postěžovat. Chtěla bych to nějak zakonzervovat, ten moment, když na mě špulí pusu a stěžuje si blablablabatatata. Jenomže to nejde, to si musím pamatovat. Stejně jako milión dalších pohledů, objetí a pus.

Jinak ale konzervuju pořád hlavně na dovolených. Konzervuju sluníčko a moře schované v mušlích a obroušených sklíčkách a vlahý lesní vánek ukrytý v bukvicích a žaludech. Anebo v kůře. Tohle je kus kůry z korkovníku, který jsem před dvěma rokama přivezla z Portugalska a připadala si jako Myšpulín s Pinďou, když konzervovali lesní vůni. Vlastně jsem dotáhla dva, pro všechny případy. Nejsem si jistá, jestli jsem tak neporušila nějakou mezinárodní úmluvu o nevyvážení přírodnin nebo tak něco, pravděpodobně jo. Když se na to tak dívám, nechápu, jak jsem to narvala do kufru. 

Kufry jsou vůbec záhadné. Když někam jedeme s dětma na týden, polovinu věcí připravených k zabalení nakonec musíme nechat doma, ale když se pak vracíme, vždycky se ještě najde místo na pár lahví vína anebo přenosný gril (ten jsme si skutečně před lety z dovolené přivezli, pamatuješ Evi?). 

Letos jsme si z dovolené přivezli sochu Svobody. Je to děsný kýč, ale děti na ní trvaly a manžel ji taky chtěl, takže proč vlastně ne. Ty moje přírodniny zabírají podstatně více místa a oni mi do nich taky nekecají.

A ještě mi pomáhají. Kůra, šutry a klacky Andreje bavily, když mu bylo sedm, a baví ho pořád. Koukám, že tehdy měl ještě relativně krátké vlasy.

Až se nám za dveřma přestane shromažďovat dřevo, to už budeme asi vážně staří. Tak jen děti sbírejte a noste, aby to nepřišlo moc brzy. A když na vás budu hudrovat, že mi tu děláte čurbes, házejte na mě ty nejsladší pohledy, které si budu ráda nadosmrti pamatovat. 

Zarahomeholismus

Čím déle jsem doma s dětma a snažím se u toho pracovat, tím více přicházím na kloub dynamice stresu. Jeho hlavním dynamem jsem já! Takový tlak, jaký na sebe dokážu vyvinout, by na zaměstnance zkoušel jenom hodně protivný a frustrovaný šéf, proti kterému by lidi stoprocentně protestovali. Stávkovali by jako pražští záchranáři nebo němečtí pošťáci, kteří jsou ve stávce už druhý týden, ale já jsem to zjistila až předvčerem. A mně bylo divné, že nám už víc než 10 dnů nepřišel ani jeden účet.

Je sice pěkné, že si to dokážu tak pěkně zanalyzovat, v pokusech míru stresu snižovat ale nejsem příliš úspěšná. Snažím se na to jít jako Bára Šťastná ze Šťastného blogu, ale stejně pořád dělám jedno, ale už myslím na druhé. Proces se vypne v několika málo případech. Vypne se třeba, když píšu. Psaní bylo a je činnost, u které dokážu zapomenout na čas a opravdu nemyslet na nic jiného. Chtěla bych to tak mít i se čtením, ale nad stránkama mi myšlenky většinou utečou přesně tam, kam bych je na chvíli nejraději nepustila. Kolikrát jsem si říkala, proč vlastně pořád bloguju? Žere mi to čas, peníze z toho nejsou a ještě tady cizím lidem cpu svou rodinu, která mi to jednou možná vyčte. Vidím děti, jak na mě ječí, abych všechny příspěvky o nich okamžitě smazala, a já je neposlechnu a navzdory o nich napíšu!

 Ale třeba budou děti rády, že mají někde přehledně zachycené své dětství, sice prizmatem matčina života, ale stejně. Třeba je pobaví, až zjistí, že jsem na dárky recyklovala vánoční papír. Při rozbalování si toho totiž samým vzrušením nikdy nevšimnou. 

Další činností, u které dokážu nemyslet na nic jiného, je nakupování v Zara Home. Šly jsme s maminkou včera kolem a co vám budu povídat. 

Myslím, že trpím ZaraHomeholismem. Cesty do města plánuju záměrně tak, abych šla kolem a mohla se aspoň kouknout do výlohy. Nejen, že pak do obchodu pokaždé vlezu, i když do domácnosti vůbec nic  nepotřebuju, ale taky si tam vždycky něco koupím. Včera jsem koupila tác a salátové příbory na chalupu

a úchytky do šuplíků, které jsem minulý týden dotáhla domů z ulice. Zatím jsou ve sklepě, ale už jsem pro ně našla nový domov v bytě. Miláčku, budeš koukat!

Náš hodný syn

ukázal Leušce, jak se leze do schodů, a pak si úplně klidně odkráčel do školy!

Jé, světýlko!

A co teď? Mááááááámííííííííííííí!

Na poli se něco děje

Přijde mi zajímavé, že první vzešly hrášky odrůdy Germania. Že by se i tady projevila pověstná německá efektivita?

Děje se toho ale mnohem víc. Děti odjely do Ostravy na velikonoční prázdniny a my s Leou jsme se pustily do zvelebování dětských pokojů. Vizi, jak by pokojíčky měly vypadat, jsem měla v hlavě už dlouho a  neskonale děkuju babičce a dědovi, že jsem se do toho mohla konečně pustit. 

Začalo to nákupem. Rozhodla jsem se, že nepojedu do Ikey, protože problémy s nedostatkem místa v bytě se tím vetšinou nevyřeší, naopak vždy přibudou další předměty, které je potřeba někam umístit. Plán byl vůbec nevytahovat auto, vystačit s tím, co už doma máme, a dokoupit jen koberce a dekorace dohromady ne za víc než 100 Euro. Což se podařilo a ještě docela dost zbylo, protože v Zara Home, Straussovi i Buttlers měli výprodeje loňského zboží. Trochu jsem litovala, že jsem jela na kole a neuvezla toho víc. (Ano, jet na kole s nástěnkou, zrcadlem a dvěma koberci v dětské sedačce je možné. Taky mě to překvapilo.)

Pokoj holčiček bude takový, aby to v něm bylo vlastně tak trochu jako venku. Kristinka si přeje, abych jim na stěnu nakreslila strom a pejska, což je úkol, který ještě netuším jak uchopím.

Zatím mají motýlka. Holčičí pokoj má balkón, který se po přestavbě nábytku dá i otevřít, takže si k němu může přisednout i nějaký opravdický, živý.

V Andrejkově pokoji to už jako venku vypadá, protože můj muž mu tam kdysi před lety vymaloval oblohu i s obláčky. Jsem úchyl do pruhů a do klučičího pokoje jsem jako hlavní motiv zvolila právě pruhy. 

Takhle nakupě to vypadá jako dekorace do vězení, ale rozprostřené v prostoru je to super. Proměny pokojíčků vám ukážu až po Velikonocích. Tak se přijďte kouknout, jestli nezmrznete.

Jo takhle.

"Andrejku, to je pravěká jeskyně?"

"Ne, to je naše rodina v obýváku."

Jo takhle. 

 Zkoušela jsem vyluštit podle vlasů, kteří členové rodiny nejsou doma. 

To plešaté by mohla být Lea, v době vzniku díla ale ještě nebyla na světě. Rozhodně mu přijde, že je u nás v obýváku měkounko a teploučko. A že je u nás doma veselo.

Sold

Tuhle tašku si koupil Jakub, který mi pak napsal, že koukal na blog a že naše Lea vypadá jako Audrey Hepburn. Měl to napsat předem, dala bych mu slevu. Tak příště, Jakube, nebojte se o ni přihlásit.

Minulý týden jsem potkala sněženky a teď vosa. Doufám, že na vánoce nebudeme sklízet jahody, zdá se mi, že na balkoně už pučí. Poprvé na vánoce zůstáváme doma sami, jenom nás pět. Tak třeba dočteme Harryho Pottera, už přes měsíc louskáme 5. díl, pěkně se ta Rowllingová rozkecala. Škoda, že se při čtení nahlas tak blbě přeskakuje.

Jak jsme zaseli

Pěkně to tady flákám a vím o tom. Ne že bych nežila a nešila, ono je to právě přesně naopak, takže nějak není kdy vést o tom záznamy. Můj muž se neustále přesunuje z jednoho státu do druhého, učí, přednáší a sbírá ceny a já čekám, kdy se to na něm nějak projeví. Zatím má symptomy zcela neškodné, například, že když se vrátí z cest a nikdo ho doma nečeká, protože rodina je v Česku, přestěhuje úplně sám celý obývák včetně palisandrového stolu, který má nejmíň 70 kilo a který jsme si před lety nechali dovézt lodí až z Indie, a pak se těší, až se vrátíme a budeme se divit. A že jsme se divili!

 

 

Abyste si nemysleli, že takhle naklizeno je u nás doma pořád: To jen děti odjely na velikonoční prázdniny k babičce pár dnů přede mnou a mně přepadla macešská touha odstranit ze společných prostor veškeré stopy jejich existence. Chtěla jsem hlavně sesbírat Lego z podlahy, abych mohla chodit bosa, a dát do sběru haldy uměleckých děl, která se kupí na všech volných plochách a pod nimiž se většinou schovává všechno, co poslední dobou postrádáme. Pak jsem chvíli seděla a kochala se tím, jak to doma máme hezké, až jsem musela dojít pro foťák, protože bůhví, kdy se mi zase poštěstí vidět náš byt v podobné formě a za slunečného dne. A když už jsem ten foťák držela v ruce, vzala jsem to přes balkón, kde právě rašilo, co jsme koncem března s Kikou zasely. Zde fotodokumentace mé posedlosti balkónového pěstitele, ročník 2014 (rok 2013 je zde). Předtím foceno na začátku dubna a potom zkraje května.

 

 

Hrášek byl loni jednohlasně vyhlášen plodinou roku, takže jsme jich letos nasadili 2x tolik. Ekologické květináčky z denního tisku jsme letos zavrhli kvůli nedostatku deního tisku a použili celulózové za peníze. Dají se taky přesadit celé a ještě by prý půdu měly vyživit a obohatit. Doufám, že ne o těžké kovy z Číny, moc jsem to, pravda, nezkoumala. Duben se letos obešel bez sněhu a po měsíci byly sazeničky skoro zralé k přesazení.

 

 

Truhlíky z krabic od vína jsme letos také nezopakovali, a to proto, že můj muž se vrátil k pivu a já k abstinenci. Po letech jsem zjistila, že lze usnout i bez dvou decek na dobrou noc, a že jsem tomu pomalu přestávala věřit. Koupila jsem 3 obří pěstitelské vany z recyklovaného plastu, které mi doufám vydrží několik let a na podzim je plesnivé nebudu muset vyhazovat. Na fotce vidíte červené zelí, které jsem koupila omylem. Vybírala jsem kedlubny a tyhle měly nejkrásnější listy. Na etiketě psalo, že se mají rozsadit v řádcích v rozestupu cca 50 cm. Problém je, že samotná vana má cca 50 cm. Jestli něco sklidíme, tak asi zelí bonsaje. 

 

S jahodama od loňska nikdo nic nedělal a vede se jim skvěle

 

stejně jako petrželce a mátě, ty prý taky přežijou všechno včetně péče mého muže, který na balkoně poctivě zaléval, ale na okenní římsu zapomněl. Ano, vpravo je skutečně foto potom.

 

 

Mrkví, které se v rodinném žebříčku umístily hned za hráškem, jsme taky vysadili dost, dostanou svou vlastní vanu a možná vyrostou delší než loňských 5 centimetrů.

 

 Šanci dostala i rajčata. Je totiž naděje, že si na nich pochutnáme my, a ne sousedka, která se nám stará o kytky, když s koncem školního roku vypadneme na 2 měsíce do Česka. Letos totiž jen tak hned nikam nepojedeme. Jestli vám připadá, že ten červený flek na fotce vpravo vypadá jako vyšpulené břicho, tak máte pravdu. Je to břicho a v něm naše druhá dcera, která by se nám měla za pár týdnu narodit, takže až budou rajčata, budeme se právě doma sžívat v pěti.

Naše rodina je zkrátka plodná v každém směru. Po letech si připomínám, jaké to je, cítit se jako vlk, který snědl sedm kůzlátek. Jaké to je, chtít něco udělat a vědět, že je potřeba počkat, až to za mě udělá někdo jiný. Třeba odtáhnout zboží na trh,

 

 

nebo postavit stánek. Můj muž je naštěstí vždy připraven. Někdy si říkám, jestli by se prodalo víc nebo míň, kdybych ho po stavbě neposlala domů a nenahradila ho Aničkou. 

 

Její jeřábí náušnice z japonských origami papírů na mém stánku nemůžou chybět, a taky se s ní prostě skvěle kecá. Což s mým mužem teda taky, ale nejde právě o diskuze pro trhovce.