Tři deky

Jsem velkým dětem prala deky, a když uschly, ukázalo se, jak jsou opotřebované. 

Jsou všechny téměř stejně ušité, jenom různě často prané, takže různě slehlé. Myslím, že je vidět na první pohled, které z mých dětí svou deku opravdu používá denně -  ano, je to Andrej, majitel nejstarší deky. 

Jeho deka má 4 roky a nedá bez ní ani ránu, Kristinčina má roky 2 (došívala jsem ji dvě hodiny před odchodem do porodnice a vždycky když ji vidím si na to vzpomenu), má ji v posteli, ale spíš jen ta na okrasu, a Leuščina deka má rok a je chuděra úplně přehlížená. 

Jen tak visí na postýlce a čeká, až se s ní Leuška jednoho krásného dne nechá přikrýt. Aspoň dlouho vydrží pěkná.

Deka pro Leu

Už jsem tady jednou psala, že když to s někým myslím vážně, ušiju mu deku. Svou úplně první v životě jsem vyrobila před dávnými a dávnými časy svému muži, aby mu v Chicagu nemrzly nohy, a zatím poslední deku z lásky jsem ušila naší Leušce.

Ti, co sem chodí často, vědí, že původně vznikala jako přikrývka na odpolední spaní v jesličkách, která se ovšem ukázala jaksi zbytečná. Nahradil ji spacák s papouškem, který dodnes dobře slouží, a polotovar deky nějakou dobu ležel ladem. 

Jak se ale blíží konec roku, stoupá moje touha dodělat všechny nedokončené projekty a došít všechna torza, protože nový rok je nový začátek a není nic horšího, než si s sebou hned zkraje táhnout nějaké kostlivce.

A tak jsem ji došila. Je z kaufmanovských holčiček, chevronů a minky od Mellu a ze Sašovy staré košile.

Je hodně prošitá, takže pěkně pevná a vysoká, přesně jak to mám nejradši. 

A zevnitř taková ňuchňací.

Leuška ji dostane k Vánocům

spolu s peněženkou tón v tónu, ať se konečně hrabe ve svojí a neuklízí pořád v té mojí.

Back To School

Sice všichni děláme, že se to vůbec neděje, ale školní rok se blíží. Andrej je ze samého předstírání, že prázdniny jsou věčné, úplně hysterický, a Leuška s Kristinkou pro jistotu lehly s horečkou. Já odsun do Německa a příchod školní rutiny zaříkávám šitím. Mám na to kdy, protože přijeli babička s dědou a veškerý svůj čas tráví s dětmi. Myslím, že všichni prarodiče, kteří se rádi věnují vnoučatům, by měli dostat zlatou medajli, flašku dvanáctileté skotské anebo aspoň přijít do nebe, protože takoví prarodiče jsou prostě k nezaplacení.

 

 Nicméně abych neodbíhala, škola volá a takové děti toho do školy dost potřebujou, a tak jsem se pustila do výroby věcí, co vyrobit lze i v zapomenuté chalupě v Sudetech, kde lišky dávají dobrou noc. Pytlík do školky pro Leušku vznikl z odstrižků po ostatních školních projektech. Najdete na něm kus Sašovy vyřazené košile, závěsy po původních majitelích naší chalupy (to jsou ty žluté kostky), džíny Jany Holmanové, které tímto děkuji, že mi je před dávnými a dávnými časy poslala, a zbytky různých látek, které jsem objednala na deku pro Leušku do jesliček. Ona tam totiž bude rovnou i spát.

Na tašku do jeslí jsem zrecyklovala každý kus tkaniny, který se v chalupě nacházel, včetně materiálů netkaných, jako je třeba kožený popruh vypreparovaný z kabelky rozstříhané na ševcovské pokusy.

 

Vím, že na podšívku jsem se mohla vyklašlat, ale když tahle je to prostě mnohem hezčí.

 

Popruh přidělaný zoubkovou sponou mě, musím říct, velice zaujal. Podobné jsem viděla v různých japonských šicích návodech a zřejmě se po nich poohlédnu. Leuška bude stopro jediné dítě v jeslích, které bude mít náhradní oblečko v tašce s koženým popruhem :)

 

Druhým projektem byla zástěrka na výtvarku pro Kiku. Andrej chodí ve staré košili, Kika ale chtěla zástěrku, protože ji mají všichni. No tak teda jó, já taky nerada trčím z davu.

A takhle  asi bude vypadat ta Leuščina školková deka. Už se těším, až se do ní pustím, jinak asi ještě stokrát přeorám řazení čtverců. A teď jdu spát, aniž bych líčila pasti, nějak už mi ty myši lezou krkem a budu jeden den předstírat, že tady u nás žádnou havěť nemáme.

Dneska ještě stručněji

Multitasking není moje silná stránka a všechen můj potenciál psát momentálně spotřebuje pracovní korespondence. Ale mám potřebu trochu děkovat, vám všem za vlnu solidarity, která se zvedla poté, co jsem se svěřila s problémy s pečením chleba, a zejména Markétě za radu držet kvásek v lednici a vyndávat ho jenom na krmení -  od té doby nezplesnivěl ani jednou. 

Taky chci poděkovat Jitce za to, že přeložila všechny synopse, přestože má svého taky dost, Markovi za to, že se s ním tak dobře pracuje, Tatjáně za to, že včera přišla, i když od rána makala v Coca Cole a večer ještě musela na německý kurz, a hlavně Monice, že mě nazavaluje dotazy, jestli už jsem došila její deku. Nedošila, ale zvládla jsem vyfotit top (hotový je už přes měsíc). 

Držet se předlohy jsem tentokrát myslím zvládla líp než obyčejně :)

A taky bych chtěla poděkovat dětem, že jsou tak hodné, i když jsou nemocné a celý den se se mnou nudí doma. Pět telefonujících kolegů v open officu má na pracovní výkonnost určitě mnohem horší vliv. 

Jestli se Kika uzdraví, pojedeme o víkendu otevřít chalupu. Včera nám v přízemí vyměnili okna. Nějak jsme nepočítali s tím, že to udělají dřív, než stihnem dojet a všechno přikrýt igelitem. Doufám, že strávíme více času vyhříváním se na sluníčku než vymetáním drobného prachu z kuchyňských spotřebičů a zametáním myších hovínek :)

Dneska jenom stručně

Došila jsem top Kristinčiny narozeninové deky. Fotka nic moc, s tou slotou, co je venku, si neporadí ani náš nový foťák.

Teď budu hledat, co dolů. Věřím, že narazím na nějakou dokonalou deku (něco jako jsem dala do quiltu pro maminku), tentokrát ovšem v růžové. Mám na to 4 měsíce. A chystám se na další, v pondělí mi přišly látky. Bude pro jednu holku, co má mámu Češku a tátu Bulhara jako naše děti, a bude vypadat asi takhle:

Znám své kreativní já i neschopnost držet se návodu, takže jsem sama zvědavá, co z toho vyleze. 

A teď k chlebu: upekla jsem ho, ale nestál ze prezentaci. Když jsem tak brouzdala blogama, kam chodím, uvědomila jsem si, že na to jdu úplně blbě. TAKHLE se prezentuje chleba!

Je v něm sice droždí, bílá mouka a žádné drama, ale kdo v dnešní hektické době stojí o dramata? 

PS: Jen tak preventivně jsem hledala ten litinový hrnec, pořídíte ho třeba tady a vyjde vás jenom na 3144 korun. Jestli do toho přesto jdete, tak dobrou chuť!

Chilly Weekend Blanket for My Mom

Když byl náš Andrej menší, tvrdil, že každý člověk má barvu. Já jsem byla růžová a Saša černý, skoro jako všichni chlapi kolem. Ženské měly barev víc. Nevím, jakou barvou viděl mojí mámu, pro mně ale vždycky byla a bude modrá. Asi za to můžou její krásné modré oči. Když jsem se rozhodla ušít jí k narozeninám deku, o barvách jsem nemusela dlouho přemýšlet. Modrá je prostě dobrá.

Jenže není modrá jako modrá a taky, s čím takovou modrou kombinovat? Přemýšlela jsem intenzivně, které modré mám ráda a které se hodí k ní, listovala knihama a brouzdala po netu, a pak mi oko padlo na obrazy plachetnic, které jsme si předloni dovezli z Amstru a na které se hrozně ráda dívám, a o barevném ladění deky jsem měla jasno.

Plánovala jsem námořnický quilt. Uvažovala jsem o dvou třech červených detailech, lemu v barvě vyplaveného dřeva a začala hledat látky. Vybrat materiál na to, co dřímá v mé hlavě, většinou zabere hodně času. Hodně pomohlo, když jsem zjistila, že existují předstříhané sety látek, které k sobě zaručeně ladí, najít správný balíček ale taky není jen tak. Hledání pod klíčovými slovy "marine", "navy" nebo "see" nikam nevedlo, a tak jsem se na klíčová slova vykašlala a pátrala po čemkoliv ve vysněných barvách. Našla jsem tohle:

Vítězný set se jmenuje Chilly Weekend, tedy chladný víkend. Hm, název v člověku úplně neevokuje šumění moře, ale spíš praskání v krbu v nějaké zasněžené chalupě, takový obraz se ale k mojí sparťanské mamince možná hodí ještě víc. Úplně ji vidím, jak sedí v houpacím křesle zachumlaná do té mojí deky a něco si čte! 

Látky jsem vyprala a nařezala na čtverce 50 x 50. Nebudu zastírat, že ráda šiju z velkých kusů, a nejen proto, že práce rychle ubývá. Čtverec je můj oblíbený tvar a ve velkých plochách dobře vynikne krása jednotlivých látek. Quilty z malých dílků mě berou taky, to zase ne že ne, obzvlášť ty ze srubových bloků fakt žeru, riziko nevhodně zkombinovaných látek a nakonec i bloků je ale příliš velké, nemluvě o tom, že mě podobná práce frustruje, neustále ji odkládám, a pak se k ní vracím, a když ji po čase dodělám, radost z dokončeného veledíla mi kazí nepřesně přiléhající švy a mám chuť to celé rozpárat a začít znovu. Když jde o dárek, který chci mít hotový v termínu, musím vsadit na jistotu.

Pěkně jsem si pohrála s prošíváním. Nejprve jsem po obou stranách prošila všechny švy, a pak každý pruh v obou směrech projela ozdobnými stehy, které ladily s motivama na latkách. Nebyla jsem si jistá odstínem modré nitě a vyzkoušela všechny, co mám doma, nakonec vyhrála takhle bleděmodrá. Béžová se hodila rovnou. 

Lem je sešitý z pruhů z domácích zásob. Většinu českých látek, ze kterých šiju, mi pořídila právě maminka. Je mi jasné, že se do mně při nákupu snaží vcítit a vybrat to, co se bude líbit hlavně mně, ve výběru je ale patrný její rukopis. Mohla jsem použít prakticky kteroukoliv látku od ní a ke quiltu by se hodila.  Fakt jsem na ni vzpomínala s láskou.

Pod top jsem dala jednu vrstvu vatelínu, aby mu dal po prošití objem, a pod něj bavlněno-vlněnou deku. Nevěděla jsem, že takové vůbec existují a hledala jako vždycky flies, tahle ale ležela hned v prvním obchodě v barvách, které jsem potřebovala. Je teplejší, těžší a dražší než kterákoliv fliesová deka, co jsem kdy měla v ruce, celkový dojem ale zvedla. To teda jo!

Přestože jsem deku předala až měsíc a půl po narozeninách (přece jen to k sobě s mámou máme přes jeden a půl republiky a poslat takovou deku německou poštou by vyšlo pěkně draho), to znamená v druhé polovině března, venku bylo -12. Hotový chilly weekend. A kdo by v tomhle divném čtvrtém zimním měsíci nezatoužil zabalit se do deky?

A na závěr ještě jeden hnusný pohled na přední i zadní stranu - já tohle prostě neumím hezky vyfotit a počítám s tím, že sem to dočte jen málokdo :)

Jelly Rolls Race Quilts For Twins

Že jsem v poslední době šila hlavně deky jsem tady už psala. Známá mé známé viděla na blogu quilt pro Andreje a zatoužila po podobných dekách pro svoje dvojčata! Hned jsem věděla, že do toho jdu, protože jelly roll race quilt je velká zábava, která ale trošku leze do peněz, a že bych si jen tak kupovala po světě role, šila z nich pro zábavu deky, pak se je v tomhle šíleném městě, kde skoro nikdy nesvítí slunce, snažila působivě vyfotit, abych je mohla vystavit na netu, a nakonec je poskládala do pytle, odnesla do sklepa a čekala jestli si je někdo koupí na Fleru, tak to fakt ne.

Přestože ušít top quiltu z jelly role je záležitost instantní, mít v ruce dvě hotové deky už docela trvá. Na začátku bylo několik večerů u počítače. Prohlížely jsme různé kolekce, z nichž jsou balíčky k mání, své tipy si posílaly v mejlech a pak si o nich povídaly na chatu.  Stránku, která má všechno přehledně vystavené a nafocené a kde se dobře vybírá, najdete zde. Vybraly jsme srdíčka a dortíčky na jednu a Červenou karkulku na druhou deku. Potřebovaly jsme 102 pásků látky (na jednu deku 170 x 130 je potřeba 51 pruhů po 110 cm), takže jsme objednaly 4 role. Placení cla se nechci za každou cenu vyhýbat, ale Saša měl cestu do San Diega, takže jsem mu je poslala do hotelu a on mi je přivez. 

Ty vám byly tak krásné, že se mi je ani nechtělo rozbalovat. Měla jsem spíš chuť se zakousnout :)

Není nad pěkně odvedenou práci doladěnou do posledního detailu. A prosím pěkně ruční práci! Do nedávna jsem si myslela, že látky řeže i roluje stroj, pak mi ale Meluzína ukázala video z dílny, kde je rolujou a ručně!  Tady se můžete taky pokochat.

Do zámoří vám ovšem jelly roll příjde rozbalená, aby se vešla do placaté obálky, a všechno kouzlo je pryč. Kdo by řekl, kolik parády nadělá pěkný tvar a mašlička. Nojo, dobrá prezentace je dobrá prezentace. 

Pak se role rozbalí a pruhy se začnou přišívat k sobě. Stroj pěkně vrní, práce jde od ruky a za chvíli leží na stole načechraných 50 metrů látky. Pruhy jsou sice po krajích zubaté, takže netřepí, zato ale sněží. 

Při práci z nich padají malinké bílé kousíčky a těch několik dní, než byly topy sešité a spojené s fleecovou vrstvou, jsme měli večer všichni bílé ponožky.  Nevím, jestli to Sašovi fakt nevadilo, nebo je tak tolerantní, že nic neřekl. Na téhle fotce je vidět, jak sněží na Karkulku.

Práci mi trochu přidělal jednosměrný vzor na látkách. Nechtěla jsem, aby motivy koukaly jednou nahoru a jednou dolů, a tak jsem před každým stehem pruh v polovině rozstřihla a kusy obrátila tak, aby byly všechny vzory stejným směrem. Hledat přesnou polovinu 50 m látky v místnosti 4x3 metry z větší části zastavěné nábytkem sice jde, ale docela blbě. Ač jsem se snažila sebevíc a vždycky věřila, že jsem měřila přesně, pořád mi na jedné straně chybělo a na druhé přibývalo.

Přečuhující kraje daly dohromady víc než metr a půl, a tak jsem musela deku pro Annu nastavit pár pruhy z balíku látek pro Sophii. U druhé deky jsem chybějící metráž nahradila odstřižkama a holčičkou z Appleville, což je látka, kterou si doma už nějakou dobu pučím a čekám na její příležitost.

Prošití každého jednoho švu ozdobným stehem mi zabrala skoro dva týdny. Když top roste a každou minutou ho kus přibude, šiju a šiju a nevím, kdy přestat. Najít zalíbení v práci, která není vidět v prostoru, mi ale od dětství přijde složité, a při takových činnostech se nechám snadno rozptýlit. Hrála jsem s Kristinkou pexeso, obrala suché listy z kytek, odpověděla na staré mejly a taky vygooglovala, že existují firmy, kterým dodáte svou deku neprošitou a oni vám ji proquiltujou na profesionálním quiltovacím stroji! Hmmm.... začínám šetřit. 

Deku pro Annu jsem prošila osmistehovým zik-zakem, deku pro Sophii vlnovkou. Vyprala jsem topy, aby se vysrážely, a podepsala jsem je, pěkně vpravo dole, jak nás to na základce učili ve výtvarné výchově. Sušárna se taky ukázala jako jediné místo, kde jsou dost silné zářivky na to, aby se daly udělat fotky aspoň trochu k světu. Nechci s tím počasím furt otravovat, ale internetový obchod se zbožím, které si člověk doma sám fotí, se určitě líp vede v Římě nebo v Barceloně. 

No a pak jsem hledala látky na dolní díly. Když jde o deky, většinou koupím nějaké pěkné bavlněné povlečení, ceny těch pěkných ale nezapadaly do rozpočtu a ty levnější zase do barevného provedení. Nechtěla jsem se smířit s tím, že to, co hledám, neexistuje, vlezla jsem do všech obchoďáků v okolí 10 km a vylezla s jednou modrobílou sadou. Nic moc.  Sešívat kusy na dolní díl jsem nechtěla ani za nic, ale jinak to nešlo. Prohrábla  jsem svou sbírku, dokoupila dva metry kaufmannovských látek v obchodě, co mám kousek, a takhle to dopadlo:

Deka č. 1

Deka č. 2

Došít je bylo jako dočíst dlouhou knihu. Jste rádi, že jste ji udolali, ale zároveň je vám líto, že už to skončilo.

S dekama jsem měla velké plány - chtěla jsem je nafotit ze všech stran tak, aby vynikly všechny jejich barvy, vzory, pečlivé prošití i něžný celkový dojem, založit jim vlastní rubriku na webu a nalákat další maminky, aby svým dětem u mě podobnou deku nechaly ušít. Sundala jsem z naší jediné bílé stěny, která není zastavěná nábytkem, adventní kalendáře a zabílila všechny fleky od voskovek a fixů. Blesk drobným vzorům nedělá dobrou službu, a tak jsem začala čekat na sluníčko. Když v pondělí konečně vyšlo, deky byly už tři týdny ve Stuttgartu. Těsně před odjezdem jsem jim tehdy v příšeří pořídila aspoň celkové pohledy z obou stran.

Ale stejně, kdybyste si podobnou deku přáli, budu ráda, když mi napíšete.

Zatím začínám plánovat další kus jako příspěvek do projektu deky z lásky, o kterém jsem se dozvěděla včera. Píšou sice, že přijímají dary v podobě látek nebo patchworkových dilů, jeden top z jelly rolle by ale třeba užili.

Příště se rozepíšu o další dece, kterou jsem fotila víc než měsíc. Je to námořnická deka pro mojí mámu k narozeninám. 

Deka pro syna

Není to paráda, když má jeden svoji deku? Jako děti, co jsem jim před dávnými a dávnými časy, kdy jsem ještě neměla vlastní, v Americe dělala chůvu. Nebo jako Charlie Brown. Při čtení Snoopyho jsem uvěřila, že měkoučká deka člověku pomůže ve všech situacích - když se vám posmívají, když máte trable s láskou a nebo když na vás prostě sedne chandra. 

Dát někomu deku znamená, že to s ním myslíte vážně. První jsem věnovala svému muži, když jsem poznala, že je to ten pravý. Byla trochu ošklivá, švy se rozpáraly při prvním praní a nevím, jestli je ještě ve sklepě, nebo už na smetišti. Druhou jsem ušila Kristince, když jí byl asi rok, a touha vrhnout se na deku mě přepadla zase letos, když jsem viděla první Jelly Roll Race Quilt. To je takový instatní quilt. 

Nemusíte vymýšlet vzor, kreslit ho na papír a trávit večery počítáním a řezáním. Na tomhle quiltu je nejdelší čekání na pošťáka, který doručí onu "Jelly Roll" - roli předem nařezaných pruhů, které k sobě výborně ladí, protože jsou všechny z jedné kolekce. Než přijde, je třeba ještě sehnat něco měkoučkého dovnitř (já jsem použila fleecovou deku z Kiky) a něco na dolní stranu deky. Dole sice můžete nechat fleece, ten ale rád žmolkuje, a tak jsem na podšití koupila ikeácké povlečení Brunkrissla.  Dále už potřebujete jen nůžky, všechny špulky na dolní nit, které doma najdete, a hoooooodně nitě. 

Na netu inzerovali, že vrchní díl zvládne středně zručná švadlena za hodinu a půl. Tak jsem si to stopla. Když jsem sedala ke stroji, bylo 6.

 Z rozbalené role jsem brala jeden pruh za druhým, tak jak je na sebe naskládali v továrně, a přišívala je k sobě diagonálně tak dlouho, až na stole nic nezbylo. 

Ze začátku jsem šila s rozvahou, látka přece jen nebyla zadarmo. Dílo mi ale rychle rostlo pod rukama a za necelou půlhodinku už mi na zemi ležel dlouhatánský řetěz. 

                                                     Teď bylo potřeba odstřihnout rohy, řetěz rozstříhat a uhladit švy. 

                                                            To šlo docela rychle a za patnáct minut bylo hotovo. 

V dalším kroku z kraje 36 metrového pásu ustřihnete 40 až 50 cm (to aby efektní zlomy byly uprostřed deky a ne po krajích) a ušijete pás jeden - celý top. V tomhle bodě jsem pochopila, proč se quiltu říká Jelly Roll RACE - race je závod a já si začala připadat jako maratonský běžec. Šla na mě žízeň, hlad a neodbytná chuť zavolat manželovi nebo mamince.

Chutě do toho, půl je hotovo, řekla jsem si, a vyštrachala z hromady začátek a konec. Ty jsem přiložila lícem k sobě a začala je sešívat. Když jsem došla nakonec, rozstřihla jsem sklad, znovu našla začátek a konec a tak pořád pryč. Párkrát se mi stalo, že jsem šila bez dolní nitě, i když jsem ji průběžně kontrolovala. Když zaznělo poslední "šmik", bylo 8:45. Znamená to, že jsem podprůměrná švadlena, nebo dvakrát pomalejší než průměrná americká švadlena?

Mě ale trápilo něco jiného - rozměr. Vzniklý top měl 130 x 130 cm. Deku jsem šila Andrejčovi k 6. narozeninám a představovala si, jak pod ní vyrůstá v mladého muže a muchluje se svou první holkou. Vždyť jim z těch 130 cm polezou nohy! Top jsem nastavila do délky 165 cm látkami, které jsem měla na chalupě po ruce. Nastavený kus je jediné místo, na které mi vždy padne zrak, všichni mi ale tvrdí, že to vůbec není vidět. Příště budu déle šetřit a koupím si role rovnou dvě.

Největší žrout času bylo je a bude prošívání. Zpevňovací cik-cak není úplně nejrychlejší steh, tyhle švy ale vydrží všechno!

Mimochodem, znáte quiltovací zicherky? Vyzkoušela jsem obyčejné špendlíky, plastové splity i stehování a na spojení vrstev velkých rozměrů jsem nic lepšího nenašla. 

A tohle je ona. Narozeninová deka pro kluka. Vidíte, jak ji kazí nastavené pruhy?

Černošedá zezdola krásně ladí. A Andrejek? Andrejek svoji deku miluje!