Matkou 10 let

 

Tento týden jsem oslavila 10 let mateřství. Jojo, letí to, člověk se pořád dovídá něco nového o světě i o sobě, objevuje skryté rezervy a smiřuje se s tím, že život není zkouškové a že se všechno nedožene, když si naordinuje týden noční. Nakonec je super, že z rodičovství se průběžně nezkouší, protože bůhví, jak bychom dopadli. Však za dalších deset let už z nás budou úplní profíci i bez diplomu :)

 

 

Oslavenec chtěl bílý dort s bílým krémem, a tak jsem mu upekla oblíbený dezert svého dětství. Maminka ho má v kuchařce jako piškotový levný (výborný), který se plní vanilkovým krémem (výborný)m. Ty přívlastky v rodinných receptech mě baví nejvíc.

 

 

A náhodou vůbec nebyl levný, ale l u x u s n í, a taky nebyl moc zero waste, protože v terénu jsou podmínky ztížené a ty tyčinky, kterými je obložen, byly zabalené v plastové vaničce, steně jako ty borůvky. Někdy musí zásady stranou a děti jsou vždycky skvělá výmluva. Jsem totiž chtěla, aby připomínal Malou Fatru, kde jsme byli na dovči. Tak co, máte teď stejně jako já hroznou chuť na kus dortu?

 

Marcipánové růžičky na dort

Když jsem je motala, vzpomínala jsem na to odpoledne v družině při ZŠ Pěší, kde mi představili modurit. Stála jsem pak vzrušeně u naší sídlištní plynové trouby, ve které se dala teplota regulovat jen velmi nepřesně, a doufala, že mi to zrůžoví a ne zčerná. Nejhorší bylo, když na povrchu naskákaly připečené smradlavé puchýřky, to jeden skoro brečel. V ABC mladých techniků a přírodovědců, které odebíral brácha, aby mohl stavět papírové domečky, pak jednou zveřejnili návod na uvařený moduritový obrázek na stěnu, na kterém se skvěly růžičky obarvené anilinovýma barvama, a to už jsem byla nadosmrti chycená. Mezi moduritem, plastelínou, fimem nebo marcipánem není velký rozdíl, takže jestli máte zkušenost s jedním, to ostatní vám určitě půjde taky. Jen prosím marcipán nebarvěte anilinovýma barvama, to by mohlo vzít fatální konce :)  

Pokus o Zero Waste narozeninový dort

Principem hard core zero waste životního stylu je, že neprodukujete žádný odpad, já jsem ale úplně na začátku, a proto se vydávám mírnější cestou a snažím se neprodukovat žádný nerecyklovatelný odpad, což v naší situaci znamená zejména žádný plast, protože plasty se u nás netřídí. (Ano, žiju v Německu a netřídí se tady plasty, jestli mi nevěříte, klidně se dojeďte podívat!) Zrecyklovat můžu jenom papír nebo sklo, což značně limituje mé nakupovací možnosti, ale vnáší to čerstvý vzduch do našich návyků, protože člověk nehrábne po tom, co kupoval vždycky, a otvírá se novým možnostem.

Kristince bylo minulý týden 8 a upéct dort podle jejích představ a nekoupit přitom nic zbytečného a zabaleného v plastu se ukázalo jako nerozlousknutelný oříšek. Dort pro Kiku musí mít tři atributy: musí být 1) čokoládový 2) s marcipánovýma ozdobama 3) nádherný ("Maminko, ale ať je spíš dobrý než hezký, jo?"). Rozhodla jsem se nahnat efekt výškou a barevností - trojbarevný dort jsem viděla kdysi u Aničky a přišel mi tak geniálně prostý, že jsem si ho chtěla taky zkusit. Trojpatrový zase byl kdysi na obálce Apetitu a tak mě inspiroval, že jsem si kvůli němu pořídila formy o třech průměrech. To bylo před 6 lety. Nikdy jsem je nepoužila, takže bych je podle všech teorií měla vytřídit, což jsem nechtěla - zkrátka byl nejvyšší čas.

V papíru se prodává na pečení skoro všechno. Až na hnědý cukr! Zatímco bílý cukr ve všech jeho formách najdete v papíru snadno, produkty z toho hnědého jsou výsadně v plastových pytlících anebo obalech, které jsou papírové na povrchu, ale vevnitř mají plastovou vrstvu. V papíru koupíte jenom hnědé kostky, takže jsem chvíli zvažovala, že si ten kostkový cukr doma namelu, v hlavě mi ale vytanul obraz spáleného motoru v robotu a koupila jsem cukr bílý.  Zjistila jsem taky, že není samozřejmé koupit čokoládu na vaření, která nemá plastový obal. Všimla jsem si už dřív, že na kombinaci hliníková fólie + papírový obal člověk narazí jen zřídka, přesto mě zarazilo, že jsem kvůli čokoládě musela do druhého obchodu. 

S marcipánem zabaleným v igelitu jsem počítala, na rozdíl od minulých dortů jsem ale nekoupila hotové marcipánové dekorace v individuálních plastových vaničkách, ale surovou hmotu a práškové potravinové barvy a udělala si hezký večer u kuchyňského stolu. 

Co se dárků týče, odpad jsme vůbec neřešili, a když jsme se nad tím nakonec zamysleli, nerecyklovatelných částí bylo překvapivě málo - jedna plastová krabička 13x7x5 cm a jeden malý igelitový sáček. Což zas a znovu potvrzuje výchozí tezi Zero Waste hnutí - nejvíce odpadu vzniká v kuchyni a v koupelně, takže se soustřeďte hlavně na ně.

Za týden to bude měsíc, co se snažíme nenaplnit denně plný koš. Dělám si poznámky a chystám se to tady shrnou i kvůli sobě, je toho moc nové a potřebuju si to trochu utřídit. Tak zatím!

Domácí müsli tyčinky s arašídovým máslem

///upraveno 30.8.2018 - do receptu jsem přidala 2 vejce, jsou teď vláčnější a rozhodně pevnější///

Když jsem kdysi zkládala blog, neměla jsem úplně v plánu psát sem recepty, ale tolik lidí se mě zeptalo, jak že peču ty müsli tyčinky, že do toho jdu, navíc když jsou tak krásně fotogenické :) 

Vyrábět si müsli tyčinky doma má spoustu výhod:

1) všichni je mají rádi, protože se jim zdá, že tak dělají něco pro své zdraví

2) víte přesně, co v nich je

3) schováte do nich kde co a nikdo to nepozná 

4) nařežete si je velké tak, jak potřebujete

3) nevyhodíte cca 30 plastových obalů

Potřebujete:

500g müsli (kupuju takové, ve kterém jsou rovnou i semínka)

200g másla

2 vejce

100g strouhaného kokosu

hrst rozinek

hrst ořechů

hrst mandlí

hrst sušených švestek

hrst křížal... nebo čehokoliv, co máte rádi, nebo čeho se potřebujete zbavit

250g (skleničku) arašídového másla

100g medu nebo cukrového sirupu

100g hořké čokolády nebo polevy

Vločky opražte na másle, přidejte ořechy a mandle a sundejte z plotny. Přisypte sušené ovoce, které jste předtím nařezali nebo nastříhali na menší kousky, a dobře promíchejte. 

Nakonec přidejte med a arašídové máslo a míchejte tak dlouho, až vám vznikne vlhká lepkavá hmota. Musí lepit opravdu hodně, jinak tyčinky nebudou držet pohromadě. Pokud narazíte na sušší vločky, bude to chtít víc burákového másla i medu. S medem ale opatrně - raději průběžně ochutnávejte, aby tyčky nebyly moc sladké, protože nakonec se ještě budou potírat čokoládou. Hmotu nasypte do pekáčku a pořádně utlačte něčím tvrdým a těžkým, já používám konzervu.

Pečte 20 minut při 175 stupních. Viděla jsem pár podobných receptů, ve kterých se hmota nepeče a jenom ji necháte ztuhnout v lednici, což jsem ještě nezkoušela, ale vždycky si říkám, že příště to rozhodně prubnu. Po vychladnutí tyčky pokapejte rozpuštěnou hořkou čokoládou, nakrájejte a můžete se do nich pustit. Co opadá při pojídání sesbírejte do sklenice a sypte si to ráno do jogurtu, jako to dělám já. 

Je dobré, tedy alespoň u nás, aby nebyly hotové zrovna v momentě, kdy se muž vrací hladový z práce, protože pak není co dávat dětem do svačin.

Leuška je sice ještě neumí rozkousat, ale zato umí skvěle sezhora seškrabávat polevu. 

Jsem si jistá, že i u vás doma si s nimi dobře poradíte. 

Přeju vám, ať se vám povedou a taky dobrou chuť!

Týden začal zeleně.

S novým šampónem Lush, který vypadá jako mýdlo. Saša mi jich kdysi přivezl celou spoustu z nějaké konference. Voní z nich celá koupelna. Taky přišla sezóna čaje z čerstvé máty. Mám ho ráda jenom tak, bez medu a citrónu. Kristinka mu říká bonbónkový čaj. O víkendu bylo hnusně. Saša učil Andrejka, jak se bránit, když ho otravujou spolužáci, a pouštěl mu kurzy sebeobrany na youtube. Pak si se mnou chtěli vyzkoušet nově nabytou techniku a oba jsem je knokautovala. In no time. A úplně netechnicky. Neradno mi lozit do osobní bubliny. Tak trochu na usmířenou jsem večer upekla pizzu, muffiny a müslityčinky. Rozhodli jsme se do života zařadit aspoň něco z deseti principů  zero waste a díky domácím tyčinkám tento týden nevyhodíme několik papírových krabiček a plastových obalů, ve kterých se normálně prodávají. A o víkendu se za to odměníme - pojedeme do Česka! Se těšíííííím.

Vzkaz Ditě P.

Když nevím, co s načatým životem, tak peču. Táhne mi na čtyřicet a vlastně ani nevím, co jsem posledních deset let dělala. Lidi kolem mě budovali kariéry, sklízeli ovace, vydávali knihy, stavěli domy a já pořád tak nějak vlaju za mužem a za rodinou. 

A nejsem v tom sama, když beru děti ze školy, vidím, že nás - takzvaných spouses - vlaje celá hromada.

 Nestojí tam skupinka lidí v nejlepších letech, kteří si užívají svobodu, finanční nezávislost a možnost žít v cizině, ale skupinku frustrovaných mužů a žen na prahu krize středního věku, kteří nechali své představy o životě za hranicemi své rodné země, svůj potenciál položili na oltář rodiny a rána tráví na hodinách němčiny a keramických kroužcích. 

Bude z nás ještě vůbec někdy to, co jsme si představovali, když jsme chodili do školy? Začínám si připouštět, že se pro uplatnění na německém trhu možná budu muset rekvalifikovat na něco, co tolik nesouvisí s jazykem. Můžu si vybrat c.o.k.o.l.i.v, což je vlastně děsné, protože vůbec nemám chuť začínat zase něco nového.  

  

Pokud ovšem nejde o koláč! Včera to byl cheesecake podle Dity. P. Její kuchařku mi nadělila maminka a skvěle se podle ní vaří, jen musí mít člověk ohromnou kuchyň, aby se mu do ní vešla. Dito. P, až budeš psát další bichli, vejdi se prosím do nějakého normálního formátu, dobré rozměry mají třeba kuchařky Hanky Michopulu.

Díky, Zuzana

Jestli se taky pokoušíte péct kváskový chleba, tak tenhle post rozhodně nepřeskakujte

Chleba peču krátce přes rok a nějak mě začalo opouštět začátečnické štěstí. Buď mi to nekvasí, když už to zkvasí, tak to rovnou i zplesniví a když už se nestane nic s kváskem, nevykyne mi těsto. Potíže s chlebem jsou k vzteku. Propracovat se k němu trvá víc než půl týdně a s každým neúspěchem končí v kanále hodiny nadšeného čekání, jestli to tentokrát vyjde.  

Nevím, jak své chlebové frustrace ventilujete vy, ale já si stěžuju kamarádce Aničce, jediné blízké Češce, kterou tady mám. Krom toho, že máme stejně staré děti, které se navzájem zbožnují, taky vášnivě šije a krajkuje a co nerozdá, nabízí na netu. Přestože vidíme svět každá trošku jinak, společných témat je tolik, že si na návštěvy nosíme seznam s tím, co jsme s tou druhou chtěly probrat. Předloni mi dala ochutnat vlastní krajíc a darovala trošku kvásku. Tehdy jsem ho, asi jako každý,  vylila do pekárny k chlebové směsi, už jsem ale byla chycená.

Tohle je Anicka. 

Foto by: Otik

Anička ví, co dělá, a to nejen když jde o chleba. Je starosvětsky důsledná a k pečení má téměř vědecký přístup. Nespoléhá na intuici, studuje všechny dostupné zdroje a hlavně chlebu věnuje čas a lásku. Taky má na rozdíl ode mně muže, který poctivý tmavý chleba jí s chutí, a pochvala od manžela je při čemkoliv skvělá motivace. V mobilu má nespočet fotek svých krásných bochníků (ano, bochníků, opravdu jde i doma vyrobit chleba, který se nepeče ve formě a zároveň není placatý) a kdykoliv mi ochotně poradí, co asi dělám blbě anebo sežene mouku od mlynáře z regionu.  

To je hessenská mouka. Estetika třetí říše na pytlících mě pořád trošku zaráží, chleba je ale moc dobrý. Teda když se podaří.

Někdy mi připadá, že samotná přítomnost Aničky u nás v kuchyni má na kvásek dobrý vliv. Vždycky to pak kvasí líp. Když mluví o pečení, člověk má hned chuť zadělávat, tak nakažlivá je její vášeň.

Chlebu věnovala vlastní rubriku na svém webu, která stojí za návštěvu, ať už chcete s chlebem začít anebo se jen utvrdit v tom, že všechno děláte dobře. Podrobný návod na založení kvásku najdete tady, popis na výrobu bochníku s fotonávodem najdete tady. Formulace jako "chlebová bible" nebo "požádejte svého keramika" jsou nabité erudicí a čtenáře jenom utvrzují v tom, že je na správném místě. 

Aniččin chleba vypadá takhle:

Foto by: Tlapka

Co jsem se o chlebu naučila od Aničky já:

1) neexperimentovat s moukou. Kvásek se dělá z čerstvé a ŽITNÉ.

2) zacházet s kváskem jako s revmatikem. Nemá rád průvan a změny teploty.

3) nebát se dělat šílenosti a klidně kvásku zatopit i v létě.

4) nedodržovat 24 hodinový rytmus krmení kvásku. Někdy potřebuje přiživit za 12, někdy za 30 hodin. Je třeba na něj občas kouknout.

5) nevyhazovat nevykynuté těsto. Část se přidá k chlebu s droždím a zbytek se zamrazí. Stejně by se koupil chleba v obchodě a ten by byl taky s droždím. Člověk navíc nemusí bojovat s pocitem neúspěchu. 

foto by: Tlapka

  Jestli jste se nechali nakazit, tak ať vám to dobře kyne!