Zobrazují se příspěvky se štítkemBoty. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBoty. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 5. května 2015

TOMS - Boty s přesahem


Jojo, už zase jsem si koupila boty. Tentokrát k nim ale nebudu šít tašku ani nebudu zjišťovat, že se v nich vlastně nedá chodit. Tentokrát budu dělat úplně normální píárko značce, o které jsem včera neměla ani páru a teď už si ji druhou hodinu googluju. Šla jsem si koupit Campery, ale domů jsem si přinesla TOMSy.


Jsou stejně jako Campery pohodlné jako papučky (já vím, miláčku, že i vypadají jako papučky), ale ještě mění svět k lepšímu. Když si je koupíte, věnuje jejich výrobce pár bot nějakému dítěti, které je nemá. Geniální princip. Vymyslel ho na první pohled obyčejný mladík z Texasu, který chtěl prachy a slávu, a tak podnikal, chodil do televizních soutěží, až se nakonec našel v botách.


Jeho touha něco dokázat, v něčem vyniknout a opravdu něco změnit mi přijde inspirativní. Svůj příběh už stihl vydat a já mám chuť si knihu hned koupit a přečíst. 


Na stejném principu TOMS prodává i brýle (když si je koupíte, pomůžete slabozrakému k lepšímu vidění) a kabelky (za tu zase firma dodá sadu zdravotnických pomůcek pro terénní porody do rizikových oblastí). Všechno v cool designu zacíleném na vysokoškolsky vzdělanou ženu střední třídy, jako jsem já: přírodní materiály, decentní etno nádech a dojem osobního přístupu. 


Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi celá myšlenka líbí. Jak je to čisté, jak je to přímé, jak mají nakonec všichni radost - já, že mám nové boty, Blake Micoskie, že získal další fanynku, která mu zadarmo dělá reklamu, a nějaké děcko, že dostane (třeba své první) boty. 


 S prodejem dárcovských odznáčků, lampiček a propisek, které si taky většinou koupím, ale musím napřed překousnout chuť přejít na druhý chodník, abych se vyhnula nepříjemnému rozhovoru a přehrabování v peněžence, jestli mám dát přesně a nebo víc, a když víc, tak o kolik, se to nedá vůbec srovnávat.    



  
Jestli se chcete ještě trošku dojmout, pusťe si tohle video.


středa 16. července 2014

Připadám si jako šílenec,

ale dneska jsem si koupila tyhle štekle.


Náhodou jsem šla kolem obchodu s botama, který se ruší a kde teď všechno prodávají za pakatel, a šla se podívat, jestli nemají klučičí sandály třiatřicítky. Prodavačka si mě změřila pohledem, pak nahlédla do kočáru a začala, že ženská po porodu si připadá jako mlíkárna, že to sama několikrát zažila, a že tak to přece nejde a jestli nosím podpatky. Protože jsem jí blbě rozuměla, řekla jsem, že jo, a už jsem měla na nohách tohle.


Byly slevněné o 60%, koženou mají i podrážku a ze všech bot na podpatku, co jsem kdy měla na nohách, jsou rozhodně nejpohodlnější. Při představě, že v nich jednou třeba vážně někam půjdu, mi přebíhá mráz po zádech vzrušením.



 Asi 20 minut jsem v nich odpoledne chodila doma a je pravda, že jsem si teď nepřipadám jako mlíkárna, ale jako mlíkárna s otlačenýma nohama. Je tu hrozné dusno a Lea chce pít FURT. Potřebuju kojící ice tea. Nevíte, jestli už to někdo nevyrábí?  


Leušku moje focení moc nebavilo, ale byla statečná. Však až jednou vyroste, budu jí ty boty půjčovat.


(Kdyby někomu z vás přišlo, že to zrcadlo vypadá jako dveře ze staré skříně, tak bingo, dotáhla jsem ho asi před 3 měsíci domů z ulice.)

čtvrtek 2. května 2013

A Bag For Everything

Nedávno jsme se schovali před deštěm do obchodu s botama a Saša mě přesvědčil, abych si koupila tyrkysové střevíčky s fialovými květy. Kdyby tam nebyl, ani by mě nenapadlo si je zkoušet. Trvalo pár týdnů, než jsem je rozšmajdala natolik, abych v nich vydržela celý den, a když se to nakonec stalo, vzikl problém, kterou z kabelek k nim budu nosit. 


Delší dobu jsem plánovala ušít na jaro režnou tašku na všechno. Takovou tu, co s sebou vezmete ven a strčíte do ní.... no prostě všechno. Boty mi vnukly nápad udělat ji do tyrkysova a s kolečky. Chtěla jsem kapsy na obou vnějších stranách. Jedna je veliká a hluboká a zavírá se na magnet. Ten jsem vybrala pro jeho funkčnost, ne kvůli tvaru :) Aplikace jsou ze zbytků Echina, které se mi tu hromadí a hromadí.


Podšívka je z tenké polyesterové látky z rozpáraného povlečení, které jsem koupila kdesi ve slevě jenom kvůli krásné tyrkysové barvě. Nevím, kdo dneska spí v polyesteru, asi nikdo, proto se prodávalo tak levně. V tomhle případě jsem cenově trumfla i béžovou bavlnu z Ikey.


Až mě budou na procházce bolet nohy z bot, budou mi pro parádu trčet z kapsy a já to dojdu bosa. (Jestli se vám to kolečko vpravo nezdá moc kulaté, tak mně taky ne, naživo to ale není tolik vidět.)


Aby koleček nebylo málo, z druhé strany je hotové kolo jak jinak než ze zbytků Echina.  


Kolo funguje jako druhá kapsa a zavírá se taky na magnet. Plánovala jsem do ní dávat i peněženku, telefon, diář a klíče, dneska mi z ní ale v kavárně záhadně zmizelo pár věcí, takže všechno důležité poputuje do tašky, kde se to pak bude blbě hledat. Magnetické zapínání je evidentně i na německé poměry málo bezpečné. 


Popruhy jsou z Echina podžehleného vlizelínem a našitého na bavlněný brašnářský popruh. Trošku mi klouzaly z ramen, takže se je chystám v půlce přeložit a prošít. Mimochodem, vlizelín jsem použila jenom na popruhy a kapsy, samotná taška je podžehlená ronoplastem. 


Nakonec ještě pohled dovnitř - tam je ale tma, co? Chtělo by to i fotku na postavě, aby vyniklo, jak je  veliká, samofocení mi ale nějak nejde. 


V hlavě už mám vymyšlenou další, hodně podobnou, ale naležato.  Kulatá kapsa bude větší a vykukovat z levého dolního rohu. Uvidíme, kdy na ni dojde. Příští týden mi totiž začínají kurzy němčiny a mám takový pocit, že budu spíš než za strojem sedět s Andrejkem u úkolů.