Jak jsem na lyžích ztratila iPhone

Od té doby, co děti mívají jarní prázdniny, jezdíme do Itálie na lyže vždycky do stejného hotelu. Jezdit na totéž místo má spoustu výhod, třeba tu, že se tam všichni cítí jako doma. Leuška po zkušenostech z loňska nejela a zůstala ve Frankfurtu s babičkou a dědou (děkujeme nastotisíckrát) a Andrej s Kikou měli Vychodilovic děti do teamu, takže nás prakticky vůbec nepotřebovali, protože ve středisku, které  je velké asi jako Masarykovo náměstí v Ostravě, si na lyže, na bazén i na jídlo umějí zajít samy. 

Manželský pár, který se potkává jen v momentech, kdy jsou kolem děti, může náhlé samoty využít různými způsoby. My jsme hodně četli (přečetla jsem Život je nádherný od Boučkové a doporučuju), pili bombardino a aperol a příjemně diskutovali. S mým nástupem do zaměstnání se v provozu rodiny a domácnosti objevily nové situace a bylo potřeba znovu si občůrat teritoria. Je nutno podotknout, že nově občůrávat potřebuju hlavně já, a jsem neskonale vděčná svému muži, že mě dokáže nejen poslouchat, ale taky mi umí vyjít vstříc. Raději teda nepátrám po tom, jestli to dělá rád, mně stačí, že to dělá jako aristokrat bez hnutí brvou.

Hodně času jsme taky trávili v sauně, kam bych před deseti lety nevlezla ani za zlaté prase, protože bych se za a děsně styděla a za b bych umřela vedrem ještě před dveřma. Teď jdu klidně v županu, pod kterým nemám vůbec nic, po celém schodišti až úplně dolů do wellnes zóny jako by mi to tam patřilo a říkám si, že jestli někomu vadí,  že se ve foyeur čtyřhvězdičkového hotelu producíruju jako v římských lázních, je to jeho problém, a ne můj. Být 35 plus není od věci. 

No a jak jsme ty děti skoro neviděli, vždycky když jsme je náhodou někde zahlédli, zahořela jsem prudkou láskou a pýchou, jak jsou samotatné, krásné a šikovné, a zabylo mi smutno z představy, že se  nakonec odstěhujou z domu, a tak jsem se jednou, když kolem nás jely se svými družinkami, rozhodla natočit je na mobil, abych ten silný moment zakonzervovala navždy. Vytáhla jsem telefon, což teda na svahu nedělám ráda, protože si představuju, jak mi vypadává z ruky, začíná klouzat po sjezdovce a mizí někde pod cizími lyžemi, ale tohle byl tak zvláštní moment,  že jsem ho prostě vyndala a začala natáčet, jak Kristinka válí jako Lindsay Vonn. Slavný iPhone ale nesnesl místní zimu a nadmořskou výšku a vypnul se, takže jsem ho strčila do kapsy a jeli jsme dál, však nemusím mít zdokumentované všechno, žejo, vlastní vzpomínky jsou stejně nejvíc.

No a pak byl čas na další bombardino, tak jsme si sedli do hospody a já že zapnu iphona a podívám se na to video, jestli se uložilo, a telefon jaksi nikde. Bylo mi hned jasné, že jsem ho místo do kapsy strčila prostě do vzduchu, že začal dle očekávání klouzat po sjezdovce, kde se po něm projel nejeden lyžař, že tak doputoval až ke krajnici, do které se zapíchnul, a že ho tam zhruba za hodinu asi nabere rolba, která ho buď až do oblevy pohřbí ve sněhu, nebo ho rovnou rozrolbuje po celém svahu.

Bylo mi smutno, ale zároveň jsem cítila, že ještě není pozdě, že ho třeba najdu a zachráním aspoň simku. Tak jsme udělali rojnici, ale nenašli nic. Hlavně si zachovat chladnou hlavu. Co když ho našel někdo jiný? Co bych udělala já, kdybych našla mobil na svahu? Dala ho vlekařům. Vlekař nic nevěděl. Pán v lyžárně nevěděl taky nic, ale poslal mě na policejní stanici, která ve středisku velikosti Masarykova náměstí v Ostravě taky je.  Policista mobil neviděl, ale bodře pravil tomorrow. Druhý den mě vřele přivítal, nabídl mi židli a řekl, it’s very funny segnora, včera večer někdo nahlásil na policii v Trentu, že v Bondone našel mobil, tak si na něj zavolejte a nějak se domluvte, arivederci. Plán hezký, ale přes můj vybitý telefon se asi nedomluvíme. Už jsem viděla, jak říkají  we are sorry, segnora a začínají důležitě vyplňovat nějaký report, oni mi ale řekli, ať přijdu zas, že se pokusí něco zjistit, a já jsem začala být vděčná, že jsem telefon ztratila v úterý a ne třeba v pátek, takže mám před sebou ještě několik zítra.

 Abych to zkrátila, místní policie vypátrala, že mobil opravdu našel kolemjedoucí lyžař, ohlásil to úřadům, a pak ho dle instrukcí odevzdal v oddělení ztát a nálezů na policii v Trentu. Mohl neudělat vůbec nic, mohl ho nechat ležet doma v šuplíku, dát ho na hraní dětem nebo ho vyměnit se sousedem za flašku vína, on ale investoval čas a energii v naději, že ho původní majitel bude hledat a najde. Takové štěstí mě potkalo. Chtěla jsem uplatit hotelového číšníka, aby mi mobil vyzvedl cestou na odpolední směnu, on tam ale pro jistotu zavolal a zjistil, že ho vydaji pouze mě a pouze po předložení osobního dokladu. A tak jsme místo lyžování sjeli 28km serpentin do Trenta. 

Poprvé po 4 letech, co sem jezdíme, jsme poznali krásné historické centrum s malebnými uličkami, dóžecími paláci, katedrálami a vší tou typickou italskou krásou, která ve mě evokuje i uprostřed zimy pocit parného léta. Nádherné bylo i samotné policejní ředitelství, všude kámen, na stěně restaurované fresky, prostě nádhera. Úřednice ze ztrát a nálezů se radovala víc než já, že si ztracená věc našla svého majitele, a já mám zážitek na celý život.

Mobil je ve zbídačeném stavu. Má šrámy od hran lyží a rozdrcenou dolní část obrazovky, jinak je ale skoro jako nový a funguje bezchybně. 

Kdyby vám chtěl někdo někdy vprávět, že je Itálie zoufalá a že tam nic nefunguje, pošlete mu tenhle post. Já bych řekla, že minimálně v Trentu a přilehlém okolí to funguje docela dobře.

A nakonec zpráva pro fajnšmekry: Cestou domů jsme viděli, že Němci už vysadili špárgl. Takže klid, všechno je jak má být.

People I love

Zero Waste Home

Zjistila jsem, že 7.6. pořádá  společnost Bezobalu v Národní technické knihovně v Praze konferenci na téma Jak žít bez odpadu a zjednodušit si tak život, kam bych chtěla. Musím teda přiznat, že mi snaha o redukci odpadu život spíše komplikuje a že se ani zdaleka neblížím ideálu, kdy by se odpad naší rodiny za rok vešel do jedné zavařovačky, což je míra, kterou nastavila matka konceptu Zero Waste a autorka knihy Zero Waste Home Bea Johnson. Vyvinula systém, ve kterém se jí a její rodině daří pohodlně žít a odpad přitom neprodukovat, začala o tom blogovat a teď je z ní světová ekocelebrita. Její koncept není v žádném případě pro každého a kniha mě párkrát pěkně zvedla ze židle, ale rozhodně je inspirativní.

Narvat roční odpad do čehokoliv, co by se vešlo byť do našeho bytu, je pro mě trochu z jiného světa, protože žiju ve společné domácnosti se třemi dětmi ve vývinu, které nejedí ve školní jídelně, takže se u nás denně vaří, někdy dokonce několikrát. Sehnat potraviny bez obalů, které neskončí v nějaké popelnici, by znamenalo donekonečna objíždět tržnice, Turka a Alnaturu, a když se k tomu přidají ještě občasné cesty k Italům, k Japoncům a do drogerie, člověk by mohl nakupovat 3x týdně celé dopoledne, což do věci nejsem ochotná investovat, takže při každém vaření naplním půl koše. Naše produkce spíš zapadá do projektu #365 Unpacked fotografa Antoina Repessé, který 4 roky sbíral tříditelné odpady, a pak je nafotil ve skutečných interiérech. Jednu fotku si půjčuju, ale dopuručuju si to proklikat celé, určitě to stojí za shlédnutí.

Photo: Antoin Repessé

Pomineme-li vaření, dělá naše pětičlenná rodina s batoletem, které ještě nevyrostlo z plen, co může, aby planetě škodila a odpadu produkovala co nejméně. Žádná z položek v supervtipném článku ekogurua Martina Macha Ondřeje z Ekolistu mi není úplně cizí, (čímž chci říct, že o nich vím a že jsem s nimi třeba koketovala, ne že bychom si nosili po městě vlastní hrnky na kávu a nepoužívali jednorázové pleny). Máme ale spousty rezerv, které by se daly překlenout, jen dostat ten správný impulz. A to by právě chtělo zajít na všechny ty zajímavé přednášky v knihovně, ve kterých určitě bude spousta osobních postřehů a tipů, co člověka posunou.

Kromě Bey Johnson promluví i Tomáš Sedláček, kterému jsem před dávnými a dávnými časy byla na svatbě a kterého si vždycky ráda poslechnu, a taky spousta lidí, kteří k tématu mají co říct, třeba Anna Strejcová ze Zachraň jídlo, trvale udržitelná kuchařka Hana Hrstková a mnoho dalších. Tak tam běžte aspoň vy pražští a přilehlí, a pak mi o tom třeba napište. A jestli stejně jako já nemůžete, nabízím vám knihu Bey Johnson Zero Waste Home v originále, kterou už mám přečtenou a můžu ji - v souladu se životním stylem, který autorka propaguje - poslat hezky pěkně dál. Konečně i ke mně se dostala stejným způsobem. Tak se hlaste v komentářích, šťastného ekonadšence vylosuju ve středu 8.6.2016 v pravé poledne.

Praha

 

Před dvěma lety, když jsme byli v Praze naposled, jsem tady psala, že se chováme jako turisti. Nic se na tom nezměnilo. I tentokrát jsme chodili po Starém městě a snídali, obědvali i večeřeli trdelník. Sice jsme nenechali děti portrétovat na Karlově mostě, ale zase jsme v Nerudovce koupili Leušce triko s krtkem. Už sem vlastně vůbec nepatřím, ale stejně se nikde necítím tak dobře jako v Praze. Těch hodin proklimbaných v posluchárnách nebo nad bichlemi v Klementinu, těch cest narvanou osmnáctkou, těch brigád kde všude, těch vlahých nocí na kampě s flaškou vína, těch vykouřených bídísek (kouří se dneska vlastně ještě vůbec?) na to budu s láskou vzpomínat i v šedesáti. Ať žije Praha, a ve slunečném dni zvlášť!

 

 

 

 

 

 

 

Prej bude lepší spacáček

Když se potvrdilo, že Leuška v září nastoupí do jeslí, udělala jsem to, co udělá každá správná šitím posedlá matka - nakoupila jsem látky, abych jí něco ušila. Vrcholem mého snažení měla být přikrývka na odpolední spánek. Zpětně vůbec nechápu, proč jsem pro Leu vymyslela deku, když na osvojování principu přikrývání teprve pracujeme a zatím jsme moc daleko nepostoupili. 

Když jsem přednesla v jeslích, co pro Leu šiju na spaní, řekli mi, že prý dek mají plný sklad a ať přinesu raději spacáček. Jistě, spacáček. Je pravda, že Leuška doma ve spacáku spí a že jí v usínání na cizím místě určitě pomůže víc než deka, kterou se neumí přikrýt. Samotnou mě to nenapadlo nejspíš jenom proto, že jsem prostě chtěla zase jednou ušít deku. Někdy mi připadá, že mi látky zatemnily mozek.

Chvíli jsem dumala, že bych top deky, který čekal, až mi od Mellu přijde objednaná minky, prostě rozstříhala a udělala z něj spacák, pak mi ale zabylo líto jak práce, kterou jsem vložila do prošívání, tak toho, že ze spacáku Leuška jednou vyroste. Deka je věčná a děcka budou ráda za další materiál pro stavbu bunkrů. Takže jsem se pustila do úplně nového spacáku. Šila jsem ho dva dny. U věcí, které šiju poprvé, nad vším hrozně hloubám, a pak mi to trvá věčnost. Nicméně spacák máme. Máme ho teda doma a ve školce je ten domácí. Je s papuškama, kteří seděli ve skříni skoro 3 roky. Když jsem je kupovala, ani jsem netušila, že budeme někdy mít nějakou Leušku.

Ještě připomínám, že do dnešního večera můžete soutěžit o jednu z mých kabelek, více o soutěži najdete tady.

Quack didi oso

Takhle si hrajou děti, které dohromady umí čtyři jazyky, ale společný nemají ani jeden:

Vždycky, když přetlak z toho, že si vlastně vůbec nerozumí, přestože by tolik chtěli, dosáhl určité hranice, začali intenzivně hrát tuhle hru a plácali do sebe tak dlouho, dokud se někdo nerozbrečel. Respektive dokud se nerozbrečeli Kika nebo Biba, protože Hannah už je velká a ví, že hra je hra a že vlastně o nic nejde, a taky si uměla spočítat, kdo musí začít. Hannah se jako mimino chová v úplně jiných situacích, než naše děti, z čehož usuzuju, že až vyrostou, všechny sféry se vyrovnají a všichni budou úplně stejně v pohodě. I schopnost porozumění se do té doby snad rozvine natolik, že si místo zvukomalebných říkanek normálně pokecají o životě někde u piva.  

Teď se ovšem hlavně tleskalo.  Dělali to s drobnými přestávkami na telku všude a pořád. V metru, za chůze, doma, při jídle i v posteli. Nemohli si povídat, ale nechtěli od sebe, protože když jste z malé rodiny, mít bratrance a sestřenice se počítá, i kdyby mluvili třeba afrikánsky. Jako potomek dvou jedináčků, který vždy závistivě pokukoval po všech, co trávili prázdniny v chumlu blíže nespecifikovaných dětí z přízně, je naprosto chápu. Jsem moc zvědavá, jestli jejich touha být spolu přežije i do doby, kdy už ji nebudeme živit my rodiče, a pevně v to doufám, protože krev není voda a co člověk na světě nakonec má, než rodinu? 

Kdybyste taky potřebovali trochu upustit páru a chtěli si po americku zaplácat, tady máte slova:

Quack didi oso, quack quack quack,

Señorita, your mama smell like pizza

so kick it to your teacher, velo, velo,

I’ll kick you out the door,

Saying: One, two, three, four, five, six, seven, eight, nine, ten!

One Day Young

Dneska jsem v čekárně listovala časopisama a předstírala zájem, abych nemusela Kristince posté odpovídat na otázku, proč musí k zubaři. A pak mi do zorného pole přišla tahle fotka a hlavou mi problesklo, že miminko na ní musí být úplně čerstvé a že jeho maminka vypadá fakt dobře.

Byla na obálce časopisu Nido, což je německá HIP a COOL obdoba české Maminky a z fotek maminek a jejich čerstvých mimin v něm udělali celý článek. Prví věc, která ženskou z českých poměrů udeří do očí, je, že všechny fotky jsou pořízené DOMA.  Žádná porodnice, erární košile, sterilní pozadí ani růžové nebo modré zavinovačky s balónky a medvídky, jaké člověk většinou vidí na snímcích z prvního dne života dětí svých i svých známých. 

Snímky z cyklu fotografky Jenny Lewis vznikají doma proto, že v její domovské Anglii ženy po porodu doma prostě jsou. Nefotí je, aby zdokumentovala něco abnormálního nebo upozornila na to, že se dá rodit mimo porodnici, případně z ní po porodu hned odejít, ale proto, aby zachytila ten unikátní moment, kdy se z ženy stává matka. Objekty pro svůj projekt One Day Young shání prostřednictvím inzerátu v novinách a snímky zveřejňuje na svých webových stránkách. Galerie je obsáhlá a rozhodně stojí za prohlédnutí. Z fotek vyzařuje něco posvátného. Všechny ženy vypadají pyšně, krásně a noblesně, a kdyby jeden nevěděl, na co kouká, určitě by netipoval, že jsou méně než 24 hodin po porodu (bodej by nevypadaly dobře, když je ráno v 6 nikdo nevzbudil, aby jim změřil teplotu). A taky jsou na nich zabydlené domy a byty, takže je projekt vlastně i takovou sondou do života britské střední třídy. Kdybyste Jenny Lewis chtěli zveřejnit pár fotek nebo zařídit výstavu, myslím, že by jí to nevadilo. Tak hezké prohlížení a dobrou noc!

Madisonské mosty

Miluju okamžik, kterým začínají. Otec naloží děti do auta, odjedou do města a domem se rozlehne ticho.

To minulý týden udělal můj muž. Vzal děti na nákup do Týna. (Nechal tady Leu, ale ta pořád spí, takže se nepočítá). Čas pro mé myšlenky a moji hudbu. Ve Frankfurtu si člověk ani nevšimne, na chalupě po šesti týdnech prázdnin ale takový moment vynikne stejně jako na stříbrném plátně. To ticho, ten klid, ta bezstarostnost. Moment nosný tak, že se na něm dá postavit celý příběh. Vždycky mě zarazí, že knihu i scénář napsal chlap, ale kouzlo okamžiku, kdy je člověk sám doma, asi prochází napříč pohlavími i generacemi, ani kolem zrovna nemusí projíždět slavný fotograf.

Jako dítě jsem byla ráda sama doma pro ten pocit dobrodružství a svobody, dnes se ze mě stává spiklenec mně samé před deseti patnácti lety, kdy jsem nebyla vdaná, hospodařila s časem na základě své vůle, myšlenka, co bude dnes k obědu, se mi do hlavy vkradla až s otevřením jídelního lístku v hospodě a ani by mě nenapadlo, že kvůli tomu, co budu zítra vařit, někdy dokonce nebudu moct usnout. (Abych pak druhý den stejně udělala nudle). 

A pak se všichni vrátí a já jsem hrozně ráda, že je mám, protože kdybych je neměla, nikdy bych znovu neobjevila ten nádherný pocit být sama doma.

Perfect Dress For Work

Když člověk chodí denně do práce, musí ráno vstát, svléknout si pyžamo a uvést se do pohledného stavu, aby dal světu kolem najevo, že je všechno, jak má být. Tak to den po dni dělá můj muž. Vykoupe se a sedne na kolo, aby dobýval náš denní chléb, i když ho třeba bolí v krku (dám si v práci čaj), leje, že by psa nevyhnal (stejně se musím převlíknout), anebo musí zrovna pracovat na něčem, co ho fakt nebaví. Jde tam, protože ho p o t ř e b u j o u, protože ho kolegové i n s p i r u j o u, protože ho p o ch v á l í, když se mu něco povede a protože může u oběda s ostatníma d r b a t o pitomostech.

I já musím ráno vstát. Když se ale nevysvléknu z pyžama, nikdo se nad tím nepozastaví. Ve školce mě počastují pohledem plným pochopení a budou si myslet, že některé z mých dětí ráno dostalo hysterický záchvat anebo nám sousedi vytopili byt. Nikdo mě nebude p o t ř e b o v a t, protože s dětmi a domácností toho mám přece až nad hlavu, a tak budu celé dopoledne dělat jen to, co si sama vymyslím a naplánuju. Kolegy nemám. Když mi chybí i n s p i r a c e, brouzdám po netu a každé 2 minuty kontroluju Facebook, jestli tam někdo něco inspirativního nevložil. Když se mi něco povede, p  o ch v á l í m se sama, když si chci s někým podrbat o pitomostech, zavolám mámě, a když už toho mám všeho dost, napíšu o tom blog.

Volnost, kterou mi spousta zaměstnaných závidí a na kterou zároveň pohlíží tak trochu spatra, je občas pěkná fuška. Potřebovala bych do práce. Přede mnou je ale 8 týdnů školních prázdnin. Projekt hledání zaměstnání se tedy odkládá na pak,  už teď ale přemýšlím o tom, v čem do ní jednou budu chodit.

Mohla bych si podle Burdy ušít převrácenou sukni

foto: burdastyle.com

nebo převrácené šaty. Model na fotce i další inspiraci najdete tady.

foto: MiloCreativeStudios

Mohla bych si nabatikovat hedvábnou halenku, ale jen tak trochu, nenápadně, tón v tónu, přesně jako Karyn z tohohle blogu,

foto: makesomething.ca

anebo si vyrobit šaty á la šála, ty totiž vypadají dokonale: jednoduše a efektně. Jenom se obávám, že si je nebudu umět zauzlovat tak pěkně, jako slečna na obrázku, a budu v nich vypadala jako matka, co si  uvázala šátek na dítě, ale dítě zapomněla doma.

foto: newyorktimes.com

  Anebo víte co? Koupím si knížku She Has a Mannish Style a ušiju si podle ní celý šatník. 

 Tahle kniha na mě promlouvá na každé stránce. Jenom by to chtělo, aby k ní prodávali i ty dlouhatánské nohy!

Ale teď už dost snění, musím pro děti!