Bügellohe

Bloguju na trhu, protože zákazníci mají rádi, když se na ně moc nekoukám a celkově vypadám, že tu vlastně vůbec nejsem. Hlavně žádný oční kontakt. Taky to moc neumím, u někoho obhlížet, a pak si nic nekoupit, i když od té doby, co jsem se sama postavila za pult, se to značně zlepšilo. Dneska můžu prodat třeba všechno, protože s trhama mám na dva měsíce utrum. V pátek odjíždíme k babičce a dědovi, za Jakubem, a pak na Závist.

Když jsme tam byli naposled, našli jsme cestou na borůvky další opuštěnou vesnici. Bylo to na německé straně, což jsme zprvu nechápali, ale pak se to vysvětlilo. Nešlo o vesnici, ale spíš o osadu, která se jmenovala Bügellohe a kterou si po odsunu vybudovalo několik německých rodin kousek od svých českých domovů v naději, že vysídlení nebude trvat dlouho a že se budou moci brzy vrátit domů. 

Žili tam spousty let odříznutí od světa, uprostřed lesa, bez tekoucí vody a bez elektřiny. Obdělávali pole, ve kterých bylo víc kamení než hlíny, a posílali děti v létě v zimě do školy několik kilometrů přes les. Čekali a doufali, že možná zítra, možná za týden, možná za měsíc už budou zase doma. 

Jejich vesnice zatím srovnali se zemí a dneska po nich zbyl jen křížek u cesty a pár ovocných stromů uprostřed pastvin.

V poválečném Bügellohe někteří vydrželi téměř 15 let. 



Potomci starousedlíků z místa udělali přírodní muzeum přístupné bez poplatku všem, kdo na místo chtějí nebo na něj náhodou narazí. Nejzachovanější stavení částečně zrekonstruovali, opatřili bohatým informačním systémem v češtině i němčině a na přilehlých polích vysadili brambory. 

Na pracně obdělaném poli všemožně chráněném proti lesní zvěři je dobře vidět, jak těžkých 15 let to muselo být.

 Německé pohraničí je mystický kraj. Dějiny tu prošly tak nedávno, že jsou ještě cítit ve vzduchu, a jakoby se to stalo pro nic. I dnes je svět plný lidí, kteří trpělivě sedí kousek od hranic a žijí nadějí, že se budou možná zítra, možná za týden, možná za měsíc moci vrátit zpátky domů. Přeju všem, aby jim to vyšlo!

A pak se zamilovali a měli kupu dětí...

Když jsme byli naposledy na chalupě, nadělala jsem spoustu fotek věcí, které uchraňuju před mužovou nenechavou rukou, protože můj muž by všechno staré nejraději vyhodil, zatímco já bych vyhodila jenom něco. Některé předměty se vyhodit nesmí. Ty, které vyprávějí příběhy.

Patřím k lidem, kteří když něco neví, tak si to vymyslí, a samotný fakt, že je naše chalupa v pohraniční a že kdysi patřila rodině, která byla pravděpodobně vysídlená, roztáčí mou představivost na plné obrátky. K jaké národnosti se hlásili lidé, kteří po generace přežívali drsné zimy a parná léta v neúrodném kraji? Co snídávali Vrbová, J. Vr., Gusta, Marta a T. Holkupová, jejichž podepsaná ramínka zůstala ve staré skříni? Měli v domě každý svou postel? A není J. Vr. Vrbová, takže jde o ramínka výsostně ženská? 

V místech, ze kterých dýchá minulost, si vždycky představuju něco banálního. Jak děti dloubou klacíkem v hlíně, aby našly žížalu, táta srovnává dřevo a máma věší prádlo, pár kousků na okno, jako to dělávám já, aby to hned uschlo, protože večer se bude slavit. 

Dole svolali křtiny. Narychlo, protože zítra všechny Němce odvezou. Hospodář prvorozenému zasadil třešeň, vlastně dvě, pro případ, že by se jedna nechytla, a už nestihl tu slabší porazit. 

Ve stínu dvou planých třešní, které dodnes stojí v zahradě, spává naše Lea. Může jim být opravdu přes 80. let? A stojí tam dvě proto, že je někdo vysadil, a kvůli odsunu už nestihl obstarat? Před očima vyvstávají příběhy lidí s německými kořeny, opředené otázkami. Taková moje malá Adelheid.

Určitě vím, že ani Marta ani Gusta před spaním nelistovaly těmito modlitebními knížkami, protože ty patřily někomu u nás v rodině a dal mi je tatínek. Jsou velice intimní a je na nich vidět, jak důležitou roli hrály v životě svých majitelek. Mezi ohmatanými stránkami si schovávaly podobenky, vzkazy, svaté obrázky, slisované kytky i pramínky vlasů. 

Bandasky jsou místní. Kdo s nimi asi chodil pro mléko?

A jak dlouho se muselo šetřit na tenhle lustr?

Moje touha po příběhu občas dostane trochu přes prsty. Už už jsem Vrbovou s Holkupovou posílala do lesa na borůvky, když do záběru vlezla Leuška a ukázala mi neúprosný důkaz původu historického předmětu. Sběrač byl vyroben 19. října 1982 a stál KČS 9.-  

Z toho plyne poučení,... ale nic z toho neplyne...

Vy se mějte hezky a sněte a já se budu těšit na chalupu, ještě dva týdny a jsme tam! Už jenom odešleme děti na školní výlet, půjdu ještě jednou na trh, napíšu sem, o kolik jsme se přiblížili zero waste ideálu, vyzvedneme vysvědčení a můžeme vysmahnou! 

Ani je nenapadne, že by si mohli hrát vevnitř.

Tahle chalupa byl kauf našeho života!

 

 

Kuchyň, schody a rolety

Bydlíme v nájmu, takže když procházím časáky a blogy o bydlení a mám touhu zkrášlovat, myslím na naši chalupu v Sudetech. Na léto jsme si tam naplánovali několikatýdenní polopracovní pobyt, tak po večerech sonduju, do čeho bychom se mohli pustit. V hlavě mám projekty malé, středně velké i obří, to aby bylo čím se motivovat i kam slevovat. Tady jsou 3 z nich. Vyvěsit je na blog má několik neoddiskutovatelných výhod: 1. mám vždycky po ruce fotky a linky, které mě stály hodiny googlování; 2. jsem více motivovaná zrealizovat aspoň něco, abych nevypadala jako lůzr, co nedotahuje věci do konce; 3. dozví se o tom můj muž a může se pro něco nadchnout tak, jako předloni pro terasu.

No. 1 - Nová kuchyně 

Zdaleka největší sen a nejobrovitánštější projekt ze všech. Původně jsem proti nové kuchyni bojovala, protože ta stávající mi přišla docela dobrá (náhled na fotce v pravo dole), ale po několika parných létech strávených u ládovacího sporáku a promočené umakartové linky souhlasím s manželem a hlasuju pro změnu. Nová kuchyň by měla vypadat skoro takhle: 

Skoro proto, že místo bílých kachliček budeme mít na stěně modrotiskové, portugalské (viz fotka v koláži vpravo nahoře), které si  nakombinujeme a nakoupíme přímo tady ve Frankfurtu v jednom božím obchodě v centru. A koupíme jich víc, a co nepřijde na zeď, to se bude válet po lince a na jídelním stole místo podložek pod hrnce.  Těším se na obrovský ikeácký keramický dřez. Tam se to bude oplachovat! Plynový sporák bych si taky dala líbit, ale protože bombu pod linkou nechci a plyn v obci spolu s mobilním pokrytím stále není zaveden, zůstaneme asi u kamen kombinovaných s elektrickou plotýnkou. Všechno bude jasné, dřevěné a voňavé, tak aby to umocňovalo pocit tepla a světla, kterého se v kuchyni moc nedostává. Je totiž situovaná v nejchladnější části domu, která není podsklepená, takže v ní vlhnou stěny, a pokud netopíme, je v ní po večerech zima i v létě. Nejlepší by bylo přehodit ji s dolní ložnicí, což znamená rozkopat celý barák kvůli vodě a odpadu, no a to je v přímém rozporu s příjemně stráveným létem, takže...

Šance na realizaci: 20%

No. 2 - Úložné prostory pod schodištěm 

Úložné prostory pod schodištěm řadím mezi projekty středně obtížné zejména proto, že na ně potřebujeme najít spolehlivého řemeslníka, který to udělá dle našich představ a bude na to mít čas. Kdyby se našel truhlář, který by dokázal vyrobit tuhle nádheru s opravdu funkčními vnitřními prostory, byla bych ochotná udělat téměř cokoliv. Klidně bych třeba koukala na nějaký sportovní přenos, naučila se slepou mapu Jižní Ameriky nebo si celý rok místo vína před spaním nalívala  Ostravar. Vidím všechno nářadí, ručníky, cíchy, hry, pletení, výtvarné potřeby, každé pěkně ve svém vlastním šuplíku. Tohle schodiště tam jednou bude, teď nebo jindy.

Šance na realizaci: 65%.

No. 3 - Zatemnění ložnic v patře

Tušíte, jaké to je, mít doma batole, které se budí v 5 ráno a chce ŽÍT? My máme už třetí v pořadí. Víme, že tato fáze přetrvává léta a že nepomáhá nic kromě totálního zatemnění místnosti, kde se spí (ono to často pomáhá i mě, abych spala déle, než do kuropění, protože jsem taky raní ptáče). Doma máme dřevěné rolety, které dělají tmu jako v pytli, a všechny návštěvy si u nás chrochtají blahem. Na chalupě jsou v každé ložnici dvě střešní okna bez rolet, do kterých od kuropění pere slunko. Různě důmyslnými způsoby jsme do nich přichytili staré ručníky a koberečky, ale pořád nám je odnáší vítr. Takže jsem si našla, že Velux, od kterého máme okna, vyrábí i zcela zatemňující rolety, které se na okno zevnitř snadno přidělají, a dají se posichrovat ještě okenicemi z venku. Mají buď jednobarevné, které mi přijdou moc fádní, nebo s motivy z Disney a Star Wars filmů, ze kterých by se dalo i něco vybrat. V noci je na chalupě obloha úplně posetá hvězdami a starwarsovské planety v oknech by vypadaly skoro jako kdyby se člověk díval ven dalekohledem. 

Prohledala jsem kde co a nikde jsem nenašla zatemňovací rolety do střešních oknech s přírodními motivy - nejvíce by se mi líbilo, kdyby byly s dřevěnou mozaikou Elizy Strozyk, kterou jsem nedávno objevila a pro jejíž design jsem se totálně nadchla. Anebo klidně nějaké kulatiny, stromy nebo listy, jaké jsem dala do koláže. Takže kdybyste někdo měli zájem, našla jsem vám díru na trhu :) Projekt zatemnění vypadá nejschůdněji, protože ho můžeme zvládnout úplně sami: tady si to objednáme a Saša to namontuje.

Šance na realizaci: 99% 

Uvidíme, co nového do září v chalupě zazáří (probudilo se mi básnické střevo). Sama jsem zvědavá.

Back To School

Sice všichni děláme, že se to vůbec neděje, ale školní rok se blíží. Andrej je ze samého předstírání, že prázdniny jsou věčné, úplně hysterický, a Leuška s Kristinkou pro jistotu lehly s horečkou. Já odsun do Německa a příchod školní rutiny zaříkávám šitím. Mám na to kdy, protože přijeli babička s dědou a veškerý svůj čas tráví s dětmi. Myslím, že všichni prarodiče, kteří se rádi věnují vnoučatům, by měli dostat zlatou medajli, flašku dvanáctileté skotské anebo aspoň přijít do nebe, protože takoví prarodiče jsou prostě k nezaplacení.

 

 Nicméně abych neodbíhala, škola volá a takové děti toho do školy dost potřebujou, a tak jsem se pustila do výroby věcí, co vyrobit lze i v zapomenuté chalupě v Sudetech, kde lišky dávají dobrou noc. Pytlík do školky pro Leušku vznikl z odstrižků po ostatních školních projektech. Najdete na něm kus Sašovy vyřazené košile, závěsy po původních majitelích naší chalupy (to jsou ty žluté kostky), džíny Jany Holmanové, které tímto děkuji, že mi je před dávnými a dávnými časy poslala, a zbytky různých látek, které jsem objednala na deku pro Leušku do jesliček. Ona tam totiž bude rovnou i spát.

Na tašku do jeslí jsem zrecyklovala každý kus tkaniny, který se v chalupě nacházel, včetně materiálů netkaných, jako je třeba kožený popruh vypreparovaný z kabelky rozstříhané na ševcovské pokusy.

 

Vím, že na podšívku jsem se mohla vyklašlat, ale když tahle je to prostě mnohem hezčí.

 

Popruh přidělaný zoubkovou sponou mě, musím říct, velice zaujal. Podobné jsem viděla v různých japonských šicích návodech a zřejmě se po nich poohlédnu. Leuška bude stopro jediné dítě v jeslích, které bude mít náhradní oblečko v tašce s koženým popruhem :)

 

Druhým projektem byla zástěrka na výtvarku pro Kiku. Andrej chodí ve staré košili, Kika ale chtěla zástěrku, protože ji mají všichni. No tak teda jó, já taky nerada trčím z davu.

A takhle  asi bude vypadat ta Leuščina školková deka. Už se těším, až se do ní pustím, jinak asi ještě stokrát přeorám řazení čtverců. A teď jdu spát, aniž bych líčila pasti, nějak už mi ty myši lezou krkem a budu jeden den předstírat, že tady u nás žádnou havěť nemáme.

Zarahomeholismus

Čím déle jsem doma s dětma a snažím se u toho pracovat, tím více přicházím na kloub dynamice stresu. Jeho hlavním dynamem jsem já! Takový tlak, jaký na sebe dokážu vyvinout, by na zaměstnance zkoušel jenom hodně protivný a frustrovaný šéf, proti kterému by lidi stoprocentně protestovali. Stávkovali by jako pražští záchranáři nebo němečtí pošťáci, kteří jsou ve stávce už druhý týden, ale já jsem to zjistila až předvčerem. A mně bylo divné, že nám už víc než 10 dnů nepřišel ani jeden účet.

Je sice pěkné, že si to dokážu tak pěkně zanalyzovat, v pokusech míru stresu snižovat ale nejsem příliš úspěšná. Snažím se na to jít jako Bára Šťastná ze Šťastného blogu, ale stejně pořád dělám jedno, ale už myslím na druhé. Proces se vypne v několika málo případech. Vypne se třeba, když píšu. Psaní bylo a je činnost, u které dokážu zapomenout na čas a opravdu nemyslet na nic jiného. Chtěla bych to tak mít i se čtením, ale nad stránkama mi myšlenky většinou utečou přesně tam, kam bych je na chvíli nejraději nepustila. Kolikrát jsem si říkala, proč vlastně pořád bloguju? Žere mi to čas, peníze z toho nejsou a ještě tady cizím lidem cpu svou rodinu, která mi to jednou možná vyčte. Vidím děti, jak na mě ječí, abych všechny příspěvky o nich okamžitě smazala, a já je neposlechnu a navzdory o nich napíšu!

 Ale třeba budou děti rády, že mají někde přehledně zachycené své dětství, sice prizmatem matčina života, ale stejně. Třeba je pobaví, až zjistí, že jsem na dárky recyklovala vánoční papír. Při rozbalování si toho totiž samým vzrušením nikdy nevšimnou. 

Další činností, u které dokážu nemyslet na nic jiného, je nakupování v Zara Home. Šly jsme s maminkou včera kolem a co vám budu povídat. 

Myslím, že trpím ZaraHomeholismem. Cesty do města plánuju záměrně tak, abych šla kolem a mohla se aspoň kouknout do výlohy. Nejen, že pak do obchodu pokaždé vlezu, i když do domácnosti vůbec nic  nepotřebuju, ale taky si tam vždycky něco koupím. Včera jsem koupila tác a salátové příbory na chalupu

a úchytky do šuplíků, které jsem minulý týden dotáhla domů z ulice. Zatím jsou ve sklepě, ale už jsem pro ně našla nový domov v bytě. Miláčku, budeš koukat!

Řešení, jak jsem slíbila

Pro ty, co tu v sobotu nebyli, přidávám i zadání. Pohrajte si, počasí stejně stojí za psí štěk.

Otvíráme sezónu

Je to už taková tradice - pošlu katalog do tiskárny a vyrážíme otevřít sezonu. V našem čtvrtém chalupářském roce nás jako vždy přivítal krtek a znovu nás upozornil, že bojovat s drsnou přírodou Českého lesa je opravdu zbytečné. 

Z krtinců měly neskrývanou radost všechny děti. Ty větší, protože dostaly novou šanci najít krtka a jeho zlatou lopatku, když to loni nevyšlo, 

a to nejmenší proto, že krtinec ještě neochutnalo. Pro Leu Závist vůbec představuje jedno velké teritorium, které je potřeba ochutnat. Pokud skutečně platí, že dítě musí jíst hlínu a písek, aby si vybudovalo poctivý imunitní systém, jak nám kdysi tvrdil jeden kamarád mikrobiolog (tchán jedné mé kamarádky dokonce tvrdí, že kdo nesnědl kuřinec, ten není očkovaný), tak jsou všechny naše děti za vodou. Navíc nejsou žádní sobci a myslí i na druhé. Minulý týden se prý ve školním autobuse řešilo, jak chutná písek, a zjistilo se, že jeden chlapeček ho dosud neochutnal. Naše děti se koukly do bot, protože tam prý vždycky trošku písku mají (ano, tu trošku, kterou se jim při zouvání podařilo nevysypat na naše dřevěné parkety) a daly synkovi ochutnat. Říkal, že chutná jako nic, takže se ten den dětem asi moc nepotily nohy.  

Můj muž si hrál na Otíka a Kristinka sbírala dary přírody na výrobu přírodní dekorace na dveře, které pak pohodila v zádveří a už po nich ani nevzdychla. 

Čmajzla jsem jí kočičky a dala je do vázy. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděla kočičky, jako bych úplně zapomněla, že existujou.  Taková krása!

  

V neděli se trošku zkazilo počasí, a tak došlo na indorové zábavy. Kdybyste si taky chtěli udělat pár logických úkolů se sirkama, tady je máte.  

V úterý vám sem vyvěsím řešení.