Bügellohe

Bloguju na trhu, protože zákazníci mají rádi, když se na ně moc nekoukám a celkově vypadám, že tu vlastně vůbec nejsem. Hlavně žádný oční kontakt. Taky to moc neumím, u někoho obhlížet, a pak si nic nekoupit, i když od té doby, co jsem se sama postavila za pult, se to značně zlepšilo. Dneska můžu prodat třeba všechno, protože s trhama mám na dva měsíce utrum. V pátek odjíždíme k babičce a dědovi, za Jakubem, a pak na Závist.

Když jsme tam byli naposled, našli jsme cestou na borůvky další opuštěnou vesnici. Bylo to na německé straně, což jsme zprvu nechápali, ale pak se to vysvětlilo. Nešlo o vesnici, ale spíš o osadu, která se jmenovala Bügellohe a kterou si po odsunu vybudovalo několik německých rodin kousek od svých českých domovů v naději, že vysídlení nebude trvat dlouho a že se budou moci brzy vrátit domů. 

Žili tam spousty let odříznutí od světa, uprostřed lesa, bez tekoucí vody a bez elektřiny. Obdělávali pole, ve kterých bylo víc kamení než hlíny, a posílali děti v létě v zimě do školy několik kilometrů přes les. Čekali a doufali, že možná zítra, možná za týden, možná za měsíc už budou zase doma. 

Jejich vesnice zatím srovnali se zemí a dneska po nich zbyl jen křížek u cesty a pár ovocných stromů uprostřed pastvin.

V poválečném Bügellohe někteří vydrželi téměř 15 let. 



Potomci starousedlíků z místa udělali přírodní muzeum přístupné bez poplatku všem, kdo na místo chtějí nebo na něj náhodou narazí. Nejzachovanější stavení částečně zrekonstruovali, opatřili bohatým informačním systémem v češtině i němčině a na přilehlých polích vysadili brambory. 

Na pracně obdělaném poli všemožně chráněném proti lesní zvěři je dobře vidět, jak těžkých 15 let to muselo být.

 Německé pohraničí je mystický kraj. Dějiny tu prošly tak nedávno, že jsou ještě cítit ve vzduchu, a jakoby se to stalo pro nic. I dnes je svět plný lidí, kteří trpělivě sedí kousek od hranic a žijí nadějí, že se budou možná zítra, možná za týden, možná za měsíc moci vrátit zpátky domů. Přeju všem, aby jim to vyšlo!