Jednou jsme přijeli na chalupu a nemohli se dostat dovnitř, protože nám někdo do zámku nastrkal třísky. Taková blbost, ale po 4 hodinách cesty v pohraničí, kde se právě začalo stmívat tak trošku horor. Můj muž s dovednostmi chirurga nakonec dřívka vyndal, mně však dodneška vrtá hlavou, jak se to stalo.Vítr? Zručná srnka? Nebo si u nás místní děti hrály na dům, který se otevírá klacíkem? Chtějí nám dát najevo sousedi, že se příliš straníme a měli bychom někdy zajít do hospody na jedno? Nevypadalo to jako náhoda.
Podobná záhada se mi stala včera cestou pro děti. Na dálnici mi chcíplo auto. (Ano, naše škola je tak daleko, že se tam jede po dálnici). Setrvačností jsem dojela do odstavného pruhu, poslala muže vyzvednout děti (naštěstí nebyl mimo Frankfurt), zavolala si pro pomoc a poprvé v životě postavila výstražný trojúhelník a oblíkla si reflexní vestu jako Bláznivá Markéta. Naše auto je hodně staré. Věřila jsem, že přišel moment, který jsem znala z vyprávění, kdy se auto zničehonic zastaví a už se nikdy nerozjede. Při čekání na záchranu jsem sbalila mapy i naše osobní věci, japonskou visačku pro štěstí od Aničky, cédéčka, pastelky a žvejky a přemýšlela o tom, že je vlastně dobře, že se mi splnila další z nočních můr a už se jí nebudu muset bát (noční můra je, že nestihnu vyzvednou děti ze školy, protože se cestou nabourám, což je víceméně to samé) a jak velká kostička z auta bude, až ho sešrotujou. Už nikdy se nebudeme handrkovat, jestli je modré, zelené nebo šedé, už nikdy nebudu na dvířka nasazovat krytku, která pořád upadává, už nikdy nebudu mít pocit, že dělám něco strašně strašného, když mi při stoupání do kopce těsně před přechodem v Železné vyleze spotřeba na 19,6 litrů.
A pak přišel pán. Z auta vytekla dobrá čtvrtina nádrže, a tak otevřel kapotu, abychom se koukli na tu díru. Žádná tam nebyla. Nad vnitřnostmi naší Xary ve vzduchu poletovala hadička, která zásobuje motor benzínem, protože se prostě odpojila. Hadičku drží ve správné poloze systém tří úchytek a ze všech byla uvolněná. Pán ji nastrčil zpátky, nastartoval mi auto a poslal mě domů. Jak se tohle stane? Vypadalo to jako naschvál. Jako kdyby někdo přišel a hadičku prostě vyškubl. Jako když někomu ve filmu uvolní brzy. Jako když se kapotou prožene nějaké zvíře, což by se mohlo stát na chalupě, ale těžko v naší podzemní garáži. Někdy bych si přála, aby byl můj život film a já se nakonec dozvěděla, jak to vlastně bylo.
Anebo abych nakoukla kousek dopředu, třeba jak to dopadne o víkendu, jdu totiž zase prodávat.
Dali jsme se dohromady se starou partou z loňského projektu Artstopp a uspořádali jsme víkendovou prodejní akci. Oblečení od Satú, šperky od Beate, obrazy, objekty, keramika, kresby a samozřejmě moje tašky. Jestli jste poblíž, rozhdodně se stavte, ať se nenaplní má klasická noční můra, kterou mám před každým trhem, čili že nikdo nepřijde.
Detaily zde:
Žádné komentáře:
Okomentovat