Pěkně to tady flákám a vím o tom. Ne že bych nežila a nešila, ono je to právě přesně naopak, takže nějak není kdy vést o tom záznamy. Můj muž se neustále přesunuje z jednoho státu do druhého, učí, přednáší a sbírá ceny a já čekám, kdy se to na něm nějak projeví. Zatím má symptomy zcela neškodné, například, že když se vrátí z cest a nikdo ho doma nečeká, protože rodina je v Česku, přestěhuje úplně sám celý obývák včetně palisandrového stolu, který má nejmíň 70 kilo a který jsme si před lety nechali dovézt lodí až z Indie, a pak se těší, až se vrátíme a budeme se divit. A že jsme se divili!
Abyste si nemysleli, že takhle naklizeno je u nás doma pořád: To jen děti odjely na velikonoční prázdniny k babičce pár dnů přede mnou a mně přepadla macešská touha odstranit ze společných prostor veškeré stopy jejich existence. Chtěla jsem hlavně sesbírat Lego z podlahy, abych mohla chodit bosa, a dát do sběru haldy uměleckých děl, která se kupí na všech volných plochách a pod nimiž se většinou schovává všechno, co poslední dobou postrádáme. Pak jsem chvíli seděla a kochala se tím, jak to doma máme hezké, až jsem musela dojít pro foťák, protože bůhví, kdy se mi zase poštěstí vidět náš byt v podobné formě a za slunečného dne. A když už jsem ten foťák držela v ruce, vzala jsem to přes balkón, kde právě rašilo, co jsme koncem března s Kikou zasely. Zde fotodokumentace mé posedlosti balkónového pěstitele, ročník 2014 (rok 2013 je zde). Předtím foceno na začátku dubna a potom zkraje května.
Hrášek byl loni jednohlasně vyhlášen plodinou roku, takže jsme jich letos nasadili 2x tolik. Ekologické květináčky z denního tisku jsme letos zavrhli kvůli nedostatku deního tisku a použili celulózové za peníze. Dají se taky přesadit celé a ještě by prý půdu měly vyživit a obohatit. Doufám, že ne o těžké kovy z Číny, moc jsem to, pravda, nezkoumala. Duben se letos obešel bez sněhu a po měsíci byly sazeničky skoro zralé k přesazení.
Truhlíky z krabic od vína jsme letos také nezopakovali, a to proto, že můj muž se vrátil k pivu a já k abstinenci. Po letech jsem zjistila, že lze usnout i bez dvou decek na dobrou noc, a že jsem tomu pomalu přestávala věřit. Koupila jsem 3 obří pěstitelské vany z recyklovaného plastu, které mi doufám vydrží několik let a na podzim je plesnivé nebudu muset vyhazovat. Na fotce vidíte červené zelí, které jsem koupila omylem. Vybírala jsem kedlubny a tyhle měly nejkrásnější listy. Na etiketě psalo, že se mají rozsadit v řádcích v rozestupu cca 50 cm. Problém je, že samotná vana má cca 50 cm. Jestli něco sklidíme, tak asi zelí bonsaje.
S jahodama od loňska nikdo nic nedělal a vede se jim skvěle
stejně jako petrželce a mátě, ty prý taky přežijou všechno včetně péče mého muže, který na balkoně poctivě zaléval, ale na okenní římsu zapomněl. Ano, vpravo je skutečně foto potom.
Mrkví, které se v rodinném žebříčku umístily hned za hráškem, jsme taky vysadili dost, dostanou svou vlastní vanu a možná vyrostou delší než loňských 5 centimetrů.
Šanci dostala i rajčata. Je totiž naděje, že si na nich pochutnáme my, a ne sousedka, která se nám stará o kytky, když s koncem školního roku vypadneme na 2 měsíce do Česka. Letos totiž jen tak hned nikam nepojedeme. Jestli vám připadá, že ten červený flek na fotce vpravo vypadá jako vyšpulené břicho, tak máte pravdu. Je to břicho a v něm naše druhá dcera, která by se nám měla za pár týdnu narodit, takže až budou rajčata, budeme se právě doma sžívat v pěti.
Naše rodina je zkrátka plodná v každém směru. Po letech si připomínám, jaké to je, cítit se jako vlk, který snědl sedm kůzlátek. Jaké to je, chtít něco udělat a vědět, že je potřeba počkat, až to za mě udělá někdo jiný. Třeba odtáhnout zboží na trh,
nebo postavit stánek. Můj muž je naštěstí vždy připraven. Někdy si říkám, jestli by se prodalo víc nebo míň, kdybych ho po stavbě neposlala domů a nenahradila ho Aničkou.
Její jeřábí náušnice z japonských origami papírů na mém stánku nemůžou chybět, a taky se s ní prostě skvěle kecá. Což s mým mužem teda taky, ale nejde právě o diskuze pro trhovce.
Žádné komentáře:
Okomentovat