Kabelka á la Stopařův průvodce po galaxii

Jsem požíračkou příběhů. Konzumuju knihy, filmy i televizní seriály, miluju dokumenty i deníkovou literaturu a zakecávám se s lidma, o kterých by moje babička řekla, že umí z hov_a umotat provaz. Je jich kolem celá spousta. Takových, kteří si život konstruují tak, aby měli pořád co vyprávět, i takových, kteří dokážou vykřesat příběh z těch nejbanálnějších situací, třeba jak měnili stěrače nebo lepili známku na dopis. 

I já pojímám svůj život jako příběh. Kolem mě nežijí lidé, ale hrdinové, a nenacházejí se věci, ale rekvizity. Svůj příběh má i každý kus látky, který mi prošel rukama, a kdybyste si u mě nechali něco ušít, a pak byli ochotni nastavit mi ucho, vyslechli byste nekonečnou historku o vizi, barvách, struktuře, připálené žehličce, nevhodně zvolené jehle, ztracených nůžkách (někdy si říkám, že si je pověsím na krk, abych je pořád nehledala), Leuščiných prstech opatlaných rajčatovou omáčkou a hromadě dalších protivenství, která jsem jedno po druhém hrdinně udolala. 

Některé z nich jste možná na tomhle blogu už četli - má taky podtitul Fabric and Fiction, tedy látky a příběhy. K dokonalé symbióze látky s příběhem jsem se ale dopracovala až minulý týden díky Aničce, která si u mě objednala něco s něčím ze Stopařova průvodce po galaxii Douglase Adamse. Prý nejlíp náušnice nebo přívěsek s číslem 42 a nápisem Don't panic, a poslala mi na ukázku fotku z internetu, na které byl citát z knihy. A mně začaly svrbět ruce a už jsem seděla v dílně a přepisovala to razítkama na látku, že k tomu přívěsku udělám taštičku s textem.

 Abych to zkrátila, z taštičky se stala kabelka dožluta s tajnou kapsou uvnitř, která má na sobě zmíněný citát našitý.

Musím přiznat, že knihu jsem nečetla, ale můj muž mě uvedl do problematiky. 

Vysvětlil mi, jakou roli v knize hraje žlutá barva, číslice 42, kde je napsáno Don't panic a co je mluvící ryba. 

Byla to zábava. V hlavě už mám tipy na knížky, které považuju za kultovní, a ze kterých bych mohla citovat na obalech na knihu, nebo na taštičkách a kabelkách. 

Stopařova průvodce si zkusím půjčit v knihovně jako audioknihu, protože do čtení se teď pouštět nechci. Právě totiž dočítám čtvrtý a poslední díl geniálních Neapolských novel - do konce mi chybí 100 stránek, po kterých přijde ohlušující prázdnota a neschopnost začíst se do čehokoliv jiného minimálně dva týdny. To zase projdu hodně starých Respektů :)