Rok se s rokem sešel

a za dveřma jsou Dny evropského filmu. 

Letos poprvé po mnoha a mnoha letech nešel katalog a web za mnou, ale za kámoškou, která to po mně převzala. Já jsem jen z povzdálí pozorovala, jak se to rozbíhá, pomalu to roste, pak se to zadrhne a pak opět nabere tepmo, jak se některé zapeklité věci vyřeší po mejlu za 10 minut a jiné mnohem banálnější se táhnou týdny jako přežvýkaná žvýkačka, jak se na poslední chvíli musí vyměnit loga, protože někdo zapomněl, že má společnost novou grafiku a tak dál a tak dál, prostě jak vznikají materiály pro takový festival, jako je ten náš. Nesmím v práci používat telefon, a když bylo potřeba něco rychle řešit, zašila jsem se na záchodě nebo v archivu, úplně jako kdysi na chmelu, kdy jsme se chodili zahrabat na vlečku, teda ne proto, abychom odpovídali na mejly, tehdy jsme se zašívali jenom proto, abychom nemuseli pracovat.

Takže rychle na web, otevřít stránku filmů a povinně sjet aspoň trailery, abyste věděli, co se v evropské kinematografii v posledním roce až dvou událo zásadního! Letos si u nás můžete naordinovat workshop animace, dát si film s tříchodovou večeří  nebo skočit na jazzový koncert spojený s dokumentem o účinkujícím jazzmanovi. Březen a duben jsou přesně ty dva měsíce v roce, kdy je mi opravdu líto, že už nebydlíme v Praze a že nemůžu vymést všechny ty báječné projekce a doprovodné akce, kór letos, když se zaměřujeme na děti a mohla bych je všude vzít legitimně s sebou, ale co už, takový je život. Kdybych seděla v Praze, určitě bych se teď neučila dělat zuby a řeknu vám, že to je teprve jízda!

PS: A taky se koukněte na stránku kontaktů, máme to letos i s fotkama.