Patnáct dní jsem nic nenapsala a začínají mě svrbět ruce. V duchu ale píšu furt. Včera jsem v duchu psala ve vlaku. Za 6 hodin jsem přejela Českou republiku z východu na západ a po dvanácti letech se svezla rychlíkem Českých drah. Měla jsem místo u okýnka po směru jízdy a celou cestu mi před obličejem poletoval závěs s logem ČD, protože v rychlících Českých drah jdou pořád otvírat okna. Vagón měl nově polstrovaná sedadla, což pravidelní cestující jistě ocení, mně se ale trošku zastesklo po kožených potazích vínové barvy, které se člověku přilepí k zadku, když cestuje v kraťasech nebo v sukni. Kupé čpělo močí, lidé svačili, já si četla knížku a opájela se pocitem, že jsem doma.
Četla jsem Tanec na cizí veselce od Hanny Krallové, což je poměrně pochmurná sbírka povídek o holokaustu v polském pohraničí. Člověk si při čtení uvědomí, jak smíšeně se před válkou v Evropě žilo. Poláci, Židi, Němci a Rusové byli hranice nehranice jedna velká rodina. Pak jsem zjistila, že pán a paní naproti mně mluví rusky a že mají na zavazadlech letištní visačku s izraelskou adresou. Není to úplně košer, ale musela jsem vyfotit alespoň jejich odrazy v okenním skle.
Některá z povídek v mé knize mohla být klidně o nich dvou. Lidi, kteří pamatujou válku (a kteří nepoznají, že je fotím mobilem), za pár let ve vlaku sotva potkám. Byl to zvláštní zážitek.
Krásná fotka. Krásný pár. A úplně chápu, že vás zaujali; já bych se asi odhodlávala oslovit a nakonec bych neoslovila. Ale pamatovala bych si je.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat