Jako v pravěku

Píšu z chalupy. Jsme tu už třetí týden. Život v Sudetech je pomalý sám od sebe, a když je venku vedro, jako by stál úplně. Přehřál se internet a funguje jenom před 9 ráno a po 11 večer. Přehřála se mikrovlnka, a když chceme něco teplého, musíme zatopit v kamnech, takže jíme hlavně meloun. 

 

Žijeme v úzkém sepjetí s přírodou. Bazén nám přes zimu sežraly myši, v kůlně jsme našli obří mraveniště a netopýři zblblí vedrem nám lítají do baráku. Děti se kolébají na vlnách prázdninového bezčasí. Už se pronudily do stavu, kdy přestaly postrádat televizi. Andrej zjistil, že svět je plný knih, čímž se zvýšil počet činností, u kterých nemluví, na tři (nemluví ještě právě u televize, a když má v puse víc než 4 bonbóny). 

Kristinka aplikuje do života umění. Rozhodla se, že vypálí věci, co jsme minule vyrobili z hlíny, a já jí s tím pomůžu. V televizi viděla, jak nějaký kreslený chlapeček vyráběl věci z hlíny a "pak je dal prostě do ohně a vypálil, m a m i." Když mi to vyprávěla, koulela na mě očima, ve kterých se zračilo pochopení ("ty seš asi moc stará na to, abys něco tak jednoduchého mohla pochopit"), strach (" budeš mi dělat přednášku o rozdílech mezi animovaným filmem a skutečným světem?") a naděje, že ji dospělácky nepošlu k šípku. No a když máme ty prázdniny a stejně tady žijeme jako v pravěku....

Zkonzultovala jsem Google a Kristinčina samozřejmost se přesunula i na mě. Když to dokázali ve Starých Věstonicích, kde neměli vůbec žádný internet, tak proč by to nešlo v České lese?! Postavili jsme jednoduchou pícku z cihel a naplnili ji senem. Lepší prý jsou piliny, ty ale nemáme a právě jsme posekali trávník.

Do sena jsme zahrabali naši jarní keramickou produkci,

počkali, až zapadne slunko a trochu se ochladí, a pak doufali, že žár hlínu zpevní dřív, než se hořící polena začnou bortit do středu. 

Když všechno shořelo a uhlí žhnulo rudě, zakryli jsme ohniště šutrama a odešli na kutě. 

Ještě v pyžamech jsme běželi prozkoumat, jaké dílo žár vykonal. Přežilo všechno.

Připadala jsem si jako na exkurzi v Pompejích v roce 1996. V místech, kde sláma nežhnula dost, zůstaly střepy bílé, takže některé kusy hrály všemi padesáti odstíny šedi. 

Vyhrabali jsme černočernou vázičku se srdíčkem, made by Kika, (ten úbor není pyžamo, tohle teď naše dcera prostě nosí a všechny krásné home made šatičky ode mně hnijou ve skříni.)

Zde v detailu se stínem, který vypadá jako duch. 

Vypálili jsme koně na hoře, made by Andrej, 

koně na muffinu, made by Kika,

  

ptáčka na listu, made by Dorotka Silárszká,

nádobu ve tvaru koule, 

pítko pro ptáčky, made by Jujka Silárská,

nádobu na hoře s ptáčkem hned vedle, made by Andrej,

a mořskou pannu, která vrhá divný stín. 

Experiment ve mně prohloubil přesvědčení, že v tomhle domě přežijeme úplně všechno. Ať se klidně přehřeje i elektřina! Jenom příště seženu ty piliny, ať má žár větší grády, několik křehčích kousků včetně mořské panny, se už rozpadlo.