Na Sicílii

Když mluvíte s lidmi, kteří žijí v manželství s cizincem, často zmiňují, že se nedívali na stejné večerníčky a že je to poznat. Přestože jsme s mužem vyrostli na jiných pohádkách, příběhy pro malé Bulhary i Čechy v 80. letech nesly stejné poselství a v tomhle ohledu souzníme.

U nás je problém jídelníček. Na životě v Německu mi vadí něco úplně jiného, než místní strava. Pro mě jsou knedlíky se zelím nebo chleba s pažitkou v podstatě chutě domova. 

Můj muž, který se narodil v přímořském státě, by ale nejraději snídal chobotnici, obědval kalamáry a večeřel krevetový koktejl. Kdybych se prý narodila v zemi, která má moře, chápala bych ho.  

Salát z chobotnice.

Sofie, kde strávil dětství, je sice město veskrze vnitrozemské, vzdálenost od moře prý ale nehraje roli.

Právě vylovené ryby.

Když nejdou frutti di mare k hoře, musí hora za nimi, a tak často jezdíváme k moři, aby se muž nabil a mohl v normálním životě fungovat. Nenabíjí ho prý jen jídlo, ale i slunce. 

Vidíte, jak září?

Něco na tom asi bude, protože já, dítě severu, i u moře hledám stín, zatímco můj muž se nenakrémovaný vyvaluje v poledním slunci a nemůže se nabažit.

Místní sýr se sušenými rajčaty a olivami.

Letošní první cesta na Jih vedla do místa, kde se v jídle opravdu vyznají - na Sicílii. (Tohle se mi ve Frankfurtu líbí asi nejvíc - mezinárodní letiště, odkud létají nízkorozpočtové společnosti do celého světa.)

Zmrzlinový dort.

Nechtěli jsme vidět všechno, ale hlavně jíst dobroty. Měli jsme jen čtyři dny, a tak jsme objížděli města na severozápadě ostrova, která jsme si vytipovali v průvodci. 

Sicilská klasika - kuskus s rybami.

Není pravda, že vám rajskou manu naservírují všude. V první restauraci jsme dostali nedovařené jídlo bez chuti, v němž kuchař nechal zbytky obalu od něčeho zmraženého! Uuuuuuugh. Zoufalství ještě podtrhoval číšník, který se pár dní zapomněl vykoupat.

Rozhodně se vyplatí:

* chodit do restaurací zmíněných v průvodci 

* zeptat se místních, kde dobře vaří 

* hledat místa označená logem Slow Food

Na Sicílii jsou lidé chudí. Hlavní cesta k výdělku vede přes turisty a člověk má dobrý pocit z toho, že utrácí. 

Procházka historickým centrem Palerma dává tušit, jak se žilo před sto lety. 

Za těmito dveřmi bydlí lidé.

Špína, byty bez oken a všudypřítomné elektrické vedení, které volně přechází ve šňůry na prádlo. 

Viděli jsme kýbl plný splašků chrstnutý z balkónu, děti prodávající po nocích růže i domy ve smutku potažené černým suknem. Úplně jako ve smutné pohádce. 

Chtěla jsem sem dát nějakou hezkou fotku z města, ale žádná taková opravdu nevznikla.

Po dvou dnech ve vleku Lonly Planet Sicily jsme se rozhodli zavřít průvodce a spontánně sjíždět z dálnice. 

Vždy jsme našli příjemnou  vesničku, ve které byla pláž i restaurace a kdybychom chtěli, určitě bychom našli i nocleh. 

Při toulkách kolem pobřeží jsme hledali solnice s větrnými mlýny, které jsme zahlédli z lanovky mezi Trapani a Eriche. To, co jsme našli, vypadalo stoprocentně autenticky, i když to bylo na hony vzdálené obrázkům z pohlednic s haldami soli a naleštěnými stavbami. 

 Solný cyklus právě začínal. Nádrže jsou blátivé díry v zemi obložené kameny. Ty se zjara vyčistí a napustí mořskou vodou, do které pak celé léto pere slunce. 

Voda se odpaří a zůstanou jen solné krystaly. Na podzim tady budou k vidění vytěžené solné kopce, my jsme se museli spokojit zbytky z loňské sklizně.

 

Jinak se ale dalo sehnat všechno úplně čerstvé. Třeba takhle chobotnice, která pravděpodobně žila až do chvíle, než ji Sašovi někdo nasekal do salátu.

Právě sklizené ovoce, zelenina,

Fazole se jí syrové s chlebem a olivovým olejem.

a bylinky. Léta sním o tom, že si vypěstuju takovouhle hromadu kopru.

I když ten pán, co ji měl, moc šťastně nevypadal. 

Zdá se, že obchodníci na Sicílii nepotřebují nic víc, než tři bedýnky: jednu na sezení, druhou na zboží a třetí na peníze. Ti o kategorii výš své zboží prodávají z něčeho pojízdného, většinou z nákladní motorové třikolky. (Na fotce vlevo uprostřed je jiný pán s hromadou kopru, který nevypadal moc šťastně. Doufám, že na vině není kopr, ale fakt, že je oba prodávání nebaví.)

Tříkolka vypadá tak přátelsky, že by se jí podle mě nebála řídit ani moje máma, která jinak za volant nesedne.

Pestrobarevný dopravní prostředek vidíte a slyšíte všude. Kolikrát se mi nechtělo věřit, že to vůbec jede nebo že to z té malinkaté korbičky všechno nepopadá. 

Historie a kontakt s minulostí je, ostatně jako všude jinde v Itálii, na Sicílii cítit na každém kroku.

O kostely a zajímavé budovy člověk zakopává a pokud se chce v čase vrátit ještě víc, může navštívit památky z doby hluboko před Kristem. 

Na severozápadě se nabízela Segesta. V rozlehlém starověkém městě založeném tisíc dvě stě let před naším letopočtem jsem musela hodně zapojit fantazii, abych si v hromadách šutrů a dřeva mezi křovisky dokázala představit pulzující město, ve kterém lidé žili, milovali se a umírali. 

Uchvátilo mě divadlo, z jehož hlediště se přes zelenou krajinu dalo dohlédnout až k moři,   

i zachovalý chrám. Kolik generací muselo trvat, než postavili jenom to sloupoví? Vzdálenost mezi divadlem a chrámem dává tušit, jak velká Segesta kdysi byla. Jak asi bude za 3000 let vypadat Frankfurt?

A nakonec jedno malé doporučení: Nocleh, který stojí za to, najdete v penzionu Tranchina ve městečku Scopello. Má jen deset pokojů a okouzlující světaznalou majitelku Marisin, která se kdysi zamilovala do Itala a odjela s ním žít do sicilské vesnice s dvaceti obyvateli. 

Člověk se tu cítí jako u maminky. V krbu hoří oheň a z kuchyně voní večeře o pěti chodech, kterou svým hostům majitelka sama servíruje. Po jejím báječném jídle zalitém sicilským vínem se člověk nemůže ani pohnout a odvalí se do postele. V tomhle penzionu nejsou s dodržováním nočního klidu žádné problémy.

A pokud tady před spaním dočtete knížku, můžete si ji vyměnit za jinou z místní knihovničky, jako jsem to udělala já.