Kufr Harry Potter

Kufr z Bradavic jsem chtěla dětem pořídit už před pár lety před odjezdem na tábor v Primarku, ale než jsem se dostala k tomu, abych tam zašla, tak už byly vyprodané. Kristinčina posedlost Harry Potterem neustálé sílí a čekám, že si každým dnem přitáhne domů sovu nebo draka. Je na ní vidět, že pořád tak trochu čeká, že ve schránce najde dopis z Bradavic, takže téma kufr mi v hlavě pořád šrotovalo.

A jak přišla corona a lidi se doma nudili a začali uklízet a vymetli i půdy a sklepy, objevila se nám jednoho dne za barákem hromada odpadu a na ní starý oprýskaný kufr. Několik dní jsem na něj koukala cestou do práce a z práce, protože corona necorona, lidem se zuby kazí furt a zubní laboranti v home officu protézu nevrobí, a hrozně se snažila potlačit myšlenku, že je dobrý nápad ten kufr vzít a udělat z něj Kristince k narozkám bradavický kufr, protože jsem si moc neuměla představit, jak ho budu tajně vyrábět, když děti nechodí do školy a non stop, ale skutečně non stop smrdí doma.



Nakonec došlo na staré dobré ultimátum, "jestli si tě do zítřka nevezme někdo jiný nebo jestli nevyvezou odpad, tak si tě teda vemu", a kufr skončil v našem sklepě.




Po kratší analýze jeho stavu a mé časové kapacity jsem se rozhodla pro jednoduchou akci: půjčím si od Leušky hnědou a béžovou barvu, kterými přetřu vršek, na netu splaším balicí papír případně ubrousky s potiskem Denního věštce, kterými polepím vnitřek, a kufr bude cajk.



Natírání bylo hotvé raz dva, přestože mi s ním pomáhala Leuška, před kterou se nedá jen tak schovat. Lea narozdíl od svých pubertálních sourozenců nevlastní mobilní telefon a většinou se celý den neplánovaných coronaprázdnin netrpělivě těšila na to, co se bude dít, až přijde máma z práce. V tomto bodě bych ráda vyjádřila hluboký obdiv svému muži, který je už od března s dětma doma v homeoffice a ani jednou jedinkrát si nepostěžoval, nevytekl ani se nezbláznil. Když jsem byla doma s dětma já a do práce chodil on, tekla jsem furt a měla jsem dost často, když se vrátil z práce, pěkně blbou náladu.



Ale zpět ke kufru. Balicí papír s potiskem Denního věštce jsem našla jeden jediný na anglickém webu a vůbec se mi nelíbil ani provedením, ani cenou. Navíc objednávat něco v téhle době z Anglie nevypadalo jako dobrý nápad. Naštěstí je dost fanoušků HP, kteří sdílejí své DIY počiny na internetu, takže jsem sehnala několik krásných novinových stránek ke stažení, které jsem si nechala barevně vytisknout v copy centru za rohem.



Pak se teda ukázalo, že Leuščiny akrylátové barvy od Ježíška se z kufru odlupujou a že s tím, co už doma máme, kufr nevykouzlím. Abych to zkrátila, provedla jsem krátkou sondáž něměckého trhu s barvami a koupila něco jako hnědý Balakryl na velké plochy a barvu na letadýlka na rohové krytky a kovové prvky. Musím vám teda říct, že jít do obdchodu pro modeláře a vybírat si z toho miliónu barvných odstínů, je zážitek z ráje. Navíc jsou ty dózičky maličké a stojí jen něco málo přes 2 Euro, a tak člověk hned propočítává, kolik se mu jich vejde do batohu, a v hlavě se mu rojí spousta nápadů, při jakém projektu by mohl ten a ten odstín použít. Chce to být ukázněný a velmi, velmi se krotit. Nakonec jsem 3/4 košíku vyskládala zpátky do regálů a koupila jenom zlatou na zapínání a postranní nýtky a béžový mat a povrchový lesk na rohové krytky. A k tomu pár teňounkých štětečků s přírodním chlupem a lahvičku speciálního ředidla na mytí.



Leušce přišly malé dózičky se zlatou a béžovou stejně úchvatné jako mně a já jsem na vlastní oči viděla, že i štětečkěm velikosti 1 se dají nadělat veliké šmouhy mimo vytýčenou plochu.



Vnitřek kufru jsme nejprve polepily novinama Frankfurter Allgemeine Zeitung, které jsme vytáhly z tříděného odpadu, a na ně nalepily Věštce. Muž ještě přinýtoval kožený řemínek k podpoře horního víka, na víko jsme přilepili a přelakovali logo Bradavic a dílo bylo dokonáno.



Kukička naše byla štěstím bez sebe. Na tábor si kufr sice vzít nemůže, ale má si kam schovat všechny své HP proptiety, kterých se nám doma nashromáždila už pěkná hromada. Long Live J.K.Rowling!