Po dvou týdnech v práci

je ze mě nový člověk. Přicházím domů nadšená a s prázdnou hlavou. Žádné, počkej, ještě musím odpovědět jedné zákaznici, počkej, ještě musím vyfotit tuhle kabelku, než přestane svítit sluníčko, počkej, ještě postnu na facebook, počkej, musím jít ještě na chvilku do dílny. Když jsem doma, jsem doma a jsem tu pro muže a děti. A to jsem chtěla. Utéct od celodenní samoty, práce smíchané s péčí o domácnost, do toho být pořád všem k ruce čistě jenom proto, že jsem přece doma, ale skutečně s nima vlastně nebýt. Chtěla jsem se zbavit stresu vyplývajícího z nikdy nekončící volné nohy, nebrat si počítač do postele, nepřepočítávat peníze na látky a vidět ve svítícm sluníčku příležitost k procházce a ne k focení. S podnikáním z domova je spojena jistá sklíčenost, kterou lze číst mezi řádky u bloggerů napříč celým světem a kterou jsem taky zažívala. Smutek na duši, který se snažíte překrýt audioknížkama z knihovny a seriálama na streamu. Pocit, že za nic nestojíte. Mě dělaly hlavu i pofiderní příjmy - všemi svými aktivitami jsem si dokázala vyšít a vypsat tak málo, že jsem si nemohla dovolit platit sociání pojištění, a v mém věku by už jeden měl myslet na zadní vrátka :)

A co to tedy dělám? Rekvalifikuju se na zubní laborantku. Nejdu na to od lesa přes školu, ale shodou velikých náhod jsem zaměstnaná v laboratoři pět minut od domu, kde jsem ode dne 1 najela do běžného provozu. Můj pohovor v AllDentu vypadal úplně jinak než všechny mé předchozí pohovory. Nikdo se nešťoural v mých znalostech německého jazka, v bílých místech v životopise, ani mě - vzhledem k mému dlouholetému působení na filmových festivalech - neposílal na stáž do Filmového muzea. Chtěli jenom vidět, jak umím míchat sádru, jestli umím frézovat, jak jemné mám prsty a jak jsem rychlá. Přinesla jsem jim na ukázku své miniaturky z fima, ale naštěstí mě vzali ještě předtím, než jsem je stihla vytáhnout. 

Mám hlavu jak štoudev ze všech těch německých termínů, jejichž latinské ekvivalenty bych jednou měla samozřejmě taky umět, a za nahtama mám plastelínu a sádru. Velké děti začaly na stará kolena chodit do družiny a mají klíče od domu a Leušku ze školky vyzvedává chůvička Milena, čerstvá důchodkyně, která do Frankfurtu v 18 letech utekla z Brna. Zkraje to vypadalo, že neustojí level hluku u nás v bytě, když se vrátí domů všechny děti, zatím nám ale neutekla a říkala, že se k nám každý den těší, tak dej bože, aby jí to vydrželo. Jsem moc zvědavá, jestli moje nepřítomnost doma bude mít takový vliv na Andrejkovo osamostatňování, jaký bych si přála. Je mu 10 a je fakt ňuf. Včera třeba celý den nejedl, protože o přestávce to nestihl a myslel si, že v družině se jíst nesmí. A s klukama si nehrál, protože tam měli nový díla Toma Gatese v knihovně, takže se tam zašil a 3 hodiny si četl. 

Na počítač jsem od vánoc skoro nesáhla. Etsy a Fleru se ujala moje nová parťačka Eva, o které jsem tu už psala. Navoskovala s manželem zásoby ubrousků a dala práci 2 kamarádkám a 2 nezaměstnaným švadlenám, které šijou zero waste sady mnohem lépe než já, takže můžete v klidu nakupovat, zboží máme skladem a přijímáme objednávky. Ze mě je teď CEO a jenom platím účty :) Zbavila jsem se nutkavého klikání na Instagram a Facebook, abych viděla, kolik lidí lajklo můj příspěvek. Zbavila jsem se hloubání o tom, jestli to, co dělám, má smysl. To, co dělám teď, má smysl určitě. Když vidím torza chrupu, jejichž obtisky občas končí na mém stole, říkám si, že díky mé práci se někdo po letech konečně pořádně nají! A co mě dostalo ze všeho nejvíc je, že jsem v rozhodnutí nechat šití na volné noze a jít do rachoty nezůstala sama. Lookrecia, má blízká šicí spřízněná duše, se ke stejnému rozhodnutí po letech rozhoupala taky! Přesně jak píše, život je změna a změna je život! Pěkný víkend všem.