Zero Waste kuchyně: Co letělo

Je mi jasné, že mnohým z vás zvedá mé malé zero waste snažení koutky úst, protože takhle žijete už dávno. Recyklujete, žijete střídmě, nepoužíváte zdraví a přírodě škodící produkty ani věci na jedno použití, nakupujete výhradně na trzích a v rodinných pekárnách, sušíte byliny, vaříte marmelády i čatní a z domácího kvásku zakládáte i na knedlíky a buchty. Já nic podobného nedělám. Do polévky házím bujón, na vlasy si denně patlám tužidlo plné silikonů, protože mám jinak spliha jako zmoklá slépka, a když jdu na nákup, chci jít do nejbližšího supermarketu a donést si z něj všechno od pečiva po toaleťák. Když mám chuť na čokoládu, nezkoumám, jestli v ní je nebo není palmový olej a koupím si tu, co není zabalená v plastu. Jde mi jenom o to neprodukovat odpad, se kterým si příroda neporadí. O tom to celé je.

Na cestu bez odpadků mě vyslala kniha Zero Waste Home. Od mé původní se vlastně nijak neliší, jen z ní zmizela spousta balastu, který jsem řešila víceméně každý den. Třeba že už není místo v koši. Nebo že se mi nákup nevejde do batohu, musím si v obchodě dokoupit tašky, a pak doma řešit, k čemu využiju všechny ty igelitky, protože je přece nevyhodím. Zbavila jsem se černého svědomí, kolik odpadu naše rodina vyprodukuje, které jsem zažívala skoro pokaždé, když jsem co dva dny táhla do kontejneru obsah našeho 50 litrového koše, do kterého jsme kupovali 120 litrové pytle, protože jsou takové univerzální. Ne že bychom i teď nevynášeli několikrát týdně odpadky, to vůbec ne, jen jsme ten velký koš nahradili polovičním a vyhazujeme do něj vesměs předměty, které se dříve nebo později rozloží na skládce, což je stav, se kterým dokážu docela dobře žít. 

Když do toho člověk šlápne a rozhodne se vydat na cestu redukce odpadu, záhy si uvědomí, že ve snaze vyhazovat méně by se nejraději zbavil půlky domácnosti: všechny ty plastové bedny, ve kterých ani nevíte, co je, nabíječky k NOKIA 2210 a staré klávesnice, ve kterých je víc prachu než písmenek, lahve od vinaře z Porýní, které se už 3 roky chystáte vrátit, ale pořád k němu nemáte cestu, a poničené věci, které jednou možná opravíte... to všechno chce najednou pryč. O tom, že když provětráte svůj životní prostor, prostoupí svěží vánek celý váš život, mluví feng šuj i Marie Kondo, a člověk tomu vlastně věří, stačí dostat ten správný impulz a už to jede. Já u nás začala v kuchyni. 

Nejsem člověk, který má speciální přístroj na všechno a pučí věci pro všechny případy. Už kdysi jsem u kamarádky Patricie přečetla v chytré příručce o úklidu domácnosti, že se mají jednou za čas projít skříňky a vyhodit všechny věci, které nejsou sezónní a nebyly použity víc než 6 měsíců, a od té doby se to snažím víceméně dodržovat. Potíž je v těch položkách "víceméně." Vsadím se, že jich taky máte v kuchyni plná šuplata. Myslím všechny ty prošlé quinoy, pohanky, pšenice a mořské řasy, které jste možná jako my nakoupili v touze udělat něco pro své zdraví a uvařili z nich jen jednou, protože to nikomu nejelo. Letěla instantní miso polévka. Letěly návody k elektrospotřebičům, které už dávno nevlastníme, i k těm, které doma pořád máme, protože když člověk něco neví, najde si to na youtube. Letěly pravé úchytky dveří od lednice, které jsem už měla v ruce asi stokrát, ale vždycky jsem je nechala pro případ, že bychom se museli přestěhovat a v novém bytě chtěli lednici otvírat na druhou stranu, protože je jasné, že kdybychom se nedejbože stěhovali, lednička by s námi z mnoha důvodů nešla. Vyhodila jsem prasklé plastové misky, roztrhané pytlíky s kořením z roku 2001! i silikonovou formu na bábovku, ve které se nikdy neudělala kůrčička. Vyhodila jsem spoustu věcí, kterých jsem se chtěla opakovaně zbavit už v minulosti, ale vždycky mě zastavilo nějaké "co kdyby". 

Dosáhla jsem stavu, který je v knize Zero Waste Home taky popsaný -  v kuchyni nám stojí prázdná skříňka.  Podle Bey Johnson bychom ji měli vyhodit, protože prázdné skříňky provokují k tomu, abychom je znovu zaplnili novými věcmi. Vzhledem k tomu, že bydlíme v nájmu a že skříňka není naše, ji asi nebudeme ze sestavy vysekávat, a spíš do ní nastrkáme to, co teď stojí na ní. K dalším místnostem jsem se ještě nedostala, ale třeba Andrejův pokoj, ten bych vyházela celý kromě postele.

S redukcí v domácnosti je spojen jeden velký paradox, a to nakupování nových věcí. Nejde jenom o to, že jsme si, jak už jsem říkala, koupili nový koš. To bylo stejně v plánu, jen měl ten nový putovat do dílny, tak si to ty koše holt prohodily. Koupili jsme taky recyklovatelné nástroje na mytí nádobí a kuchyňských povrchů, hromadu savých bavlněných utěrek, které nahrazují papírové utěrky na jedno použití (a těch jsme byli schopni za den spotřebovat i 2 role!), smeták a lopatku z přírodních materiálů a smetáček na drobky a mouku po jídle a po pečení. Koupili jsme nerezovou lahev na vodu, kterou s sebou důsledně nosím, abych se vyhnula nakupování vody v malých plastových lahvičkách, a nechám si ji průběžně doplňovat, kde to jen jde, protože od doby, co s sebou nosím vodu, mají najednou všichni pořád žízeň. Koupila jsem nerezové misky na jídlo, zatím tedy jenom 2, protože jsou drahé, a tím to zhaslo, protože pytlíky na ovoce, zeleninu a pečivo používáme vlastní výroby (už s nimi nakupuje i Saša!) a v dalších oblastech okolo kuchyně zatím nepociťuju takové slabiny.

O tom, jak se nakupuje, aby se toho pak vyhodilo co nejméně, se dočtete tady. Pokud vás téma zajímá, připojte se do skupiny Na cestě k Zero Waste nebo mě rovnou začněte sledovat tu nebo tu. A přijďte na blog zase v pondělí, budu vyhlašovat svou každoroční narozeninovou soutěž a navrch ještě ukážu vlastnoručně voskované plátěné pytlíky!