Přesně před měsícem dětem začala škola a já už přesně měsíc neplním své prázdninové předsevzetí koupit si boty s bílou podrážkou a jít každé ráno na hodinu do posilovny. Pořád mi do toho něco leze - nedošité tašky, neobjednané látky, recepty, které je potřeba vyzkoušet a nábytek, který je potřeba přestavět... Možná je to tím, že se sebou konečně nemám potřebu nic dělat. Hubnout ani měnit šatník nebo účes. Připadám si OK. Neděsí mě vlastní obraz ve výloze ani veřejné koupaliště. Když jsem šla před pár týdny na bazén s několika Andrejovými spolužáky, polonahá a se zplihlými vlasy jsem mávala přes prosklenou stěnu jejich úplně cizím rodičům. Musela jsem vypadat děsně a bylo mi to úplně jedno. Asi jsem vstoupila do věku, kdy si ženy připadají nejspokojenější ze svým vzhledem. Mám trochu zpoždění, protože podle jednoho britského průzkumu to je ve dvaatřiceti letech. S přibývajícími roky to prý bude ještě lepší. Vnitřní klid je sice prvním téměř hmatatelným důkazem toho, že stárnu, zároveň je ale děsně osvobozující. A je to mnohem lepší, než kdyby mi loupalo v koleni. Škoda, že jsem tohle nevěděla, když mi bylo patnáct, mohla jsem si připadat méně tlustá a nemožná.
A dneska bych do posilovny stejně nešla, protože v Německu je státní svátek. Volno je i zítra. Jsme tady už sedm let a v místních volných dnech se pořád nevyznáme, takže jsme vyhráli krásný líný den. Kdybychom s volnem počítali, určitě bychom pozvali někoho na oběd, vyrazili za město na kola anebo jeli do Česka a strávili hodiny v zácpě na dálnici přecpané Němci, kteří byli připraveni. Takhle jsme ale zevlovali doma a bylo to moc příjemné. Vyžehlila jsem koš plný prostěradel a povlečení a přivodila si pocit dobře odvedené práce. Můj muž odnesl do sklepa věci, které nám v bytě už dlouho překážely, a děti koukaly na telku. K obědu jsme měli thajské, na hřišti jsme potkali kamarády a Andrejčo obešel celou náplavku po zábradlí, což bychom mu jinak z časových důvodů zatrhli, předstírajíce starosti o jeho bezpečnost.
Větší hlavu mi ale dělá, že už se nevyznám ani v českých svátcích. V sobotu 28. září jsem na chalupě marně lomcovala dveřma pošty a nechápala, jak to že tam nejsou, když mají mít už třicet minut otevřeno?! Nebyla jsem sama. Spolu se mnou se do úřadu snažil dobýt Vietnamec, Ukrajinka a další Češka z Německa, která prý do Domažlic přijela jenom kvůli poště. Svorně jsme nadávali na český šlendrián, až nám oči otevřel hodný kolemjdoucí. Mám další veselou historku na téma globalizace a v duši nové pochybnosti o tom, jestli jsem v Česku ještě vůbec doma? Kde je vlastně člověk doma? Tam, kde bezpečně zná státní svátky?
PS: Všichni, které zajímá, jaké to bylo na trhu ve Wiesbadenu, tady máte odkaz na komentovanou galerii na FB. Je to v angličtině, aby si početli i ostatní zúčastnění.
Žádné komentáře:
Okomentovat