Dneska jsem dostala chuť zahrát si na práci v kanceláři a šla jsem s počítačem do Starbucsu v centru. Odpočinu si od domácí rutiny, říkala jsem si, budu se socializovat a nenechám se rozptylovat šumem rodinného víkendu.
Hrát si na office v sobotu odpoledne nebyl dobrý nápad. Když se mi po dvou hodinách podařilo usadit se na podnožce, která byla dost blízko elektrické zásuvky, připadala jsem si jako při zaoceánském letu tak po osmi hodinách. To mluvím o čichových vjemech. Můj hlavní sociální kontakt, pominu-li řev mladíka za pultem, který se přes dav hlučících Američanů snažil zjistit, co si dám, byl soused v křesle vedle mé podnožky, který se na mě obrátil, jestli jsem mu neukradla mobil. Nakonec přišel pingl a telefon našel zapadlý mezi sedáky.
Zmoklo mi kolo a když jsem jela domů, Frankfurt vypadal jako lachtan v zoo, šedivý, mokrý a smutný.
Asi si budu hrát zase u nás v pracovně. Přestavěla jsem ji tak, abych od stolu viděla z okna. Není to žádná Kalifornie, ale docela to jde.
Žádné komentáře:
Okomentovat