Igelitovému sáčku bych měla být vděčná. Stojí za veškerým mým šitím. Když se narodily děti, byl takový pytlík pořád potřeba. Na plíny, aby se nezmuchlaly. Na počůrané oblečení, ať nesmrdí v tašce. Samozřejmě na převlečení. Taky na knihu, ať do ní nenapadá všemožné svinstvo. No prostě na všechno.
Igelitka je ale věc veskrze ošklivá a jako taková v mém životě nemá co dělat. A tak jsem začala šít obaly. Na knihu, na plínky, na poklady a taky třeba na mokré věci. Pytlíky se mi podařilo zdatně eliminovat.
A teď je tu škola a s ní i problém, v čem Andrejčovi budu dávat svačinu? Pamatujete na rohlík s máslem oblepený voskovaným ubrouskem a rozmačkaný banán, to celé slisované v ....igelitovém pytlíku?
I svačinu bylo třeba obalit. A podepsat.
Visačky si děti vyrobily samy, i když to nejde vůbec poznat.
Jeden obal ještě nemá majitele a najdete ho u mě v obchodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat