Když opadly sněhy,

pořídili jsme si dům. Je v Českém lese téměř na hranici s Německem, takže jsme za tři a půl hodiny doma v Česku. Majitelé nám s  podrobným návodem téměř na vše dali i hromadu fotek, takže víme, že v roce 1988, kdy jim dům patřil jen malou chvilku, to tam vypadalo tahle. 

A dneska vypadá takhle. 

 Co vám budu povídat, krásný je z venku 

 i zevnitř.

Ještě jsme se v něm ani pořádně neohřáli a už ho přijeli okouknout Vychodilovi, kteří jeli z lyží.

V Česku se dá snadno nakoupit i na venkově v sobotu v podvečer, a tak jsme si spolu dali večeři.

Pán z realitky nám tvrdil, že když on před lety koupil chalupu, děti se první týden držely v domě, druhý týden prozkoumávali zahradu, třetí teritorium kolem plotu a dneska že domů přijdou jen  na jídlo.

Naše děti pochopily, že nemají tři týdny, a vzaly to hopem.

V zahradě objevily gril a altánek, který posloužil jako pódium pro Kristinčina taneční a pěvecká čísla.

Také jezírko zalité sluncem a pokryté ledem

 a nejrůznější zákoutí, která se pořádně vyloupnou do krásy, až se probudí příroda.

Saša se učil jezdit na traktůrku, aby tu naši latifundii mohl sekat, a Andrejčo už se těší, až vyroste a dosáhne na pedály, aby mohl tatínka vystřídat.

 Víkend je krátký, a tak se šlo za branku hned.

Tam jsme našli spoustu věcí přitažlivých pro každé dítě. Blátivou cestu,

hromadu šrotu (sem prý můžeme odložit cokoliv, čeho se budeme potřebovat zbavit, a místní se přes noc postarají o recyklaci. Služba je zjevně hodně využívaná). 

Taky hromadu písku,

hromadu sněhu,

hromadu pneumatik

a hromadu dřeva.

Přísahali nám, že v létě najdeme i hromadu hub.

Andrejčo hledal klacky a našel jich asi milion. Našel klacky malé, střední 

 i velké. Nevím, jestli je tohle pořád ještě klacek, Andrejčo tvrdil, že jo.

Našli jsme i stádo koz.

Všude kolem je les

a vzrostlé stromy, které se brzy obalí listím a budou ševelet ve větru.

 Teď ale převládalo ticho. Dopravní situace v regionu je trvale na stupni nula. Za celé odpoledne jsme viděli jenom 2 auta a situaci odpovídá i dopravní značení v obci.

Pak původní majitelé odjeli a my jsme začali prozkoumávat dům zevnitř. Paní odvezla skoro vše, co tam měli pro děti, jen Kristince nechala skládací hrad s fungující fontánkou! Kristince se v domě hrozně líbilo.

Andrejčo byl nejprve trochu zklamaný, ale pak našel modré sklíčko, které jim při balení vypadlo, a řekl, že je to vypíchnuté oko Johna Silvera a hrál si s ním celé odpoledne.

V takové poloprázdné chalupě se dá beztak dělat spousta věcí.

Můžete třeba prodávat cizí vybavení rodičům (na snímku trh s polštáři).

Můžete tančit,

cvičit jógu

anebo se hřát u krbu a koukat do ohně.

Můžete se cpát

anebo si hrát s plácačkama na mouchy. Ty jsou v podobné chatě k nezaplacení. Děti ubily much cca 200 a to nepočítám ty, co jsme ubili my se Sašou. Z plácačky na mouchy se stala vzácná komodita. Děti si je bránily zuby nehty a pro jistotu si je s sebou vzaly i do postele.

Zapomněli jsme jim vysvětlit, že plast a horká kamna nejdou dohromady, teď už to ale ví.

V domě je krásné dřevěné schodiště 

a další spousta krásných detailů. Třeba tenhle zvonek.

Nebo ručně vázaná síť na schodech.

Anebo Sašenka.

Vevnitř je to prostě celé hezké, a to jsme si to tam ještě nezačali zkrášlovat. Už se těším, až si tam na léto přivezu šicí stroj. Je pomalu čas začít vybírat látky!

A abyste mi věřili, že jsem tam byla taky, tak tady mě máte, jak mě okem kamery vidí Kristinka.