Bornheimer Designmarkt

tuhle sobotu byl super. Bylo tak narváno, že se u vchodu až do konce tvořila fronta. Tiše jsem se styděla, že jsem s účastí váhala kvůli příliš vysokému stánkovnému. Před začátkem se u dveří shromáždilo dobrých 20 tvůrců, kteří doufali, že někdo nepřijde a oni budou moct obsadit volný stůl. Netušila jsem, jaký je to boj, být trhovec. 

A jaká je to zábava. Kecat s lidma, nechat si chválit práci, rozdávat úsměvy a vizitky a plnit kasičku. 

Myslím, že kdyby se mnou zůstal můj muž, který mi spolu s maminkou pomohl postavit stánek, prodala bych toho ještě víc. 

Třeba by konečně udal i nějakou knihu ze mého Leseecke, do kterého se tentokrát zase vůbec nikdo nepodíval. Kolem prošlo alespoň 2000 lidí a ani jeden z nich nevzal knihu do ruky. Zato obaly na brejle šly pěkně na odbyt. Začínám se smiřovat s tím, že mou typickou zákaznicí je žena nad 50 let s brýlemi, která asi moc nečte.

Kdyby na stánku zůstala maminka, asi by se místo prodávání jenom usmívala. Ovšem, začali letos s tátou chodit na hodiny němčiny, takže příště už by třeba i něco řekla. 

Když se staví trh, připomíná to první školní den nebo první den na táboře, kdy všichni stojí mezi chatkama a čekají, co se bude dít. Troška vzrušení, troška strachu, troška zvědavosti, co jsou ti ostatní vlastně zač a jak si povedou. Přišlo mi, že se dobře dařilo všem. Zase jsem žasla, co všechno lidi vyrábějí. Edition End krom jiného nabízí kde-co-To-Go. 

Třeba oceánium-To-Go, cirkus-To-Go, farmu-To-Go

anebo, s blížícími se vánoci, jesličky-To-Go. To celé ve vajíčkovém kartónu s panenkama, které prý vyrobily jihoamerické indiánky. Je to recy, je to hand made, je to fair trade a to na německých trzích frčí.  

Někteří tvůrci, třeba Freulein Firlefanz, měli skvěle vychytanou prezentaci. Tyhle ocelové stromy bych taky moc chtěla, i když taštičky s matrjoškama by se na nich asi nevyjímaly tak pěkně.  

Tahle písmena by se mi taky moc hodila. Úplně vidím obrovské železné Bag Me ve výloze v obchodě. Zase začínám šetřit. 

Stánek Nadji el Hagge mi připomněl věci z dílny Karla a Hynka. 

Nadja byla navíc moc příjemná a ochotně mi pro focení naaranžovala kabelku, na kterou bych vlastně taky chtěla začít šetřit. Byla semišová a moc pěkně ušitá. Nehodí se vůbec k ničemu, co nosím, ale stejně ji nemůžu pustit z hlavy. Připomněla mi skautská léta, kdy jsem hrozně chtěla být aspoň trošku jako Indián. 

Tenhle pán s motýlkem vyzařoval energii, kterou asi čerpá ze dřeva, z něhož vyrábí krásné artefakty. Pro mě byl však on sám z celého stánku zdaleka nejzajímavější.  

Stánek s veselými zvířátky v lecčems připomínal pletené věcičky To-Go. Tyhle potvůrky jsou ale filcované a každá z nich má v bříšku.... tipujte třikrát....

vysvícenou žárovku! Je vidět, že slečna ještě nemá děti, ale nápad je to pěkný. 

A nakonec byznys, ze kterého mi spadla brada. Tahle slečna a její přítel látají džíny. Já si svoje úplně stejně spravuju už léta, a pak je nosím jenom na doma nebo do lesa.... a oni látají a látají a lidi jim posílají desítky děkovných vzkazů, které si můžete pročíst na jejich webové stránce. 

Víc jsem toho vyfotit nestihla. A teď už musím běžet, protože máme rozkoukaný děsně napínavý seriál. Takže dobrou.