O úklidu

V poslední době se mi nějak zvyšujou nároky. Třeba v pondělí jsem přeleštila okna, co před týdnem umyla paní na inzerát. Při drhnutí šmouh, které po sobě nechala profesionálka, jsem si v duchu povídala s Edytou. Edyta je anděl, který k nám chodil uklízet, když děti byly mimina.

 Říkala jsem jí, jak se mi po ní stýská, jak mi chybí jistota, že není všechno na mě. Jak toužím po tom vykašlat se na pocákané zrcadlo a vědět, že ho nakonec nebudu pucovat já. Protože, přátelé, nikdo jiný to za mě neudělá. A pak jsem vzala telefon a chtěla jí ZAVOLAT! Ne, aby přišla na ta okna, ale jen tak. Pokecat. Nezní to jako projev absolutního zoufalství? 

Mé nároky na úklid obecně nijak vysoké nejsou. S klidem překračuju kostky lega i manželovy ponožky a nerozhází mě žádný flek. Naši vzpomínají, že když přišly jako děti domů zmazané, dostali výprask a hotovo. JAK špinavé by musely být naše děti, aby mi stoupl tlak?

Drobci ani netuší, kolik bolesti jim ušetřila automatická pračka. Neexistuje studie dlouhodobě zkoumající vztah mezi praním a týráním dětí?

 Ještě na ta okna by se mělo něco vymyslet.