Jak se čte ECHINO?

Když jsem o japonských látkách Echino vyprávěla kamarádce, která šije a shodou okolností umí japonsky, setřela mě, že echino to asi nebude, protože v japonštině "ch" neexistuje. Což mi přišlo hodně zajímavé, protože bulharština zase nezná "h". Můj muž s ním nemá žádné zkušenosti a přirozeně necítí, kde ho vyslovit, takže hodí na proházky a dýhá a je při tom hrozně roztomilý.  

Ale zpět k Echino - nevíte někdo, jstli se to čte ekino, ečino nebo nějak úplně jinak, ať o nich můžu mluvit, a ne jenom psát?

Látky jsem koupila už dávno a čekala, až přijde jejich čas. Nikdy jsem neplánovala ušít z nich peněženku. Hromadu titěrné práce zakončenou všíváním zipu, na to nemám čas.

Jenomže pak jsem si koupila dva výtisky časopisu Marina. Odkazy na Bellet a její střihy by na Fleru přehlédl jen slepec a byla jsem hrozně zvědavá.

Časopis mě uchvátil! Tohle všechno že vymyslela, střihy zkonstruovala, ušila, nafotila a sepsala jediná osoba, která kromě vydávání Mariny organizuje stovky dalších aktivit a která ještě navíc není vyučená švadlena? Klobouk dolů! Mezi řádky v textech Mariny je cítit i překvapení samotné autorky, co se to pod jejíma rukama vlastně zrodilo.  

Tahle ženská má dar udělat dokonalý fotonávod. Když časopisem listujete, máte pocit, že ušít cokoliv je brnkačka, která zabere maximálně několik desítek minut. I když vím, že to tak není, nemohla jsem si pomoct a tenhle návod jsem musela HNED VYZKOUŠET.

Nedopadlo to moc slavně, a to hlavně proto, že nejsem schopna držet se instrukcí, pak musím párat a s přibývajícími hodinami mě projekt přestává bavit. Hned druhý den jsem si ale dala ještě jednu šanci - s novým know how z časopisu jsem zkusila zkopírovat vyřazenou peněženku. 

   

Napřed jsem ji otevřenou obkreslila na vyztuženou látku a připravila vnější i vnitřní základní díl. Vnější díl jsem ozdobila a dala stranou 

a k vnitřní části přiložila obšitý pruh přehnuté látky - budoucí kapsu na papírové bankovky - a začala k němu přišívat kapsičky, které kopírují vnitřek původní peněženky. 

Všechny kraje jsem začistila proužkem látky.

  

U skládané kapsy na mince jsem zjistila, jak důležité je před přišitím vyzkoušet, jestli mezi klopou a kapsou nevznikne otvor veliký tak, že by jím mince propadávaly. 

Klopa musí být ke kapse doslova přilepená.  

Když jsem měla kapsiček dost, přiložila jsem vnější a vnitřní díl rubovýma stranama k sobě a přišila k nim zip. Žádný kovový už jsem neměla (taky vám pořád dochází materiál, ať už děláte cokoliv?), a tak jsem se rozhodla použít zip spirálový. Koneckonců šlo o zkušební peněženku a přece nepoběžím shánět zip, když za chvíli běžím pro děti do školky. 

V Marině jsem se naučila, že když si označím na obou polovinách zipu i peněženky místo, kde začnu přišívat, zip krásně sedne. Dříve se mi často stávalo, že jsem zip nepřišila rovnoměrně a vrchní a spodní díl obalu nebyly přesně nad sebou.
Nevím, jestli tohle funguje stoprocentně, ale v obou případech se zip zapínal dokonale.

Pak jsem zip zase vypárala, protože pod něj měl přijít i pruh s kapsičkama. Že jsem se nedržela návodu! 

Zbývalo obšít celý okraj pruhem látky. 

Práce pro starou dobrou jehlu, nit a náprstek. A bylo hotovo.

Peněženka byla na světě. 

Nebyla tak špatná, takže mi hned začalo být líto, že jsem do ní všila ten kroutivý, tenký, hloupý zip, který se za chvilku zničí.  

Když tak ho vyměním. Mám teď vlastnoručně vyrobenou sadu z krásných japonských látek, které se píšou Echino. Škoda, že o nich nemůžu nikomu říct.