O třech šicích strojích

Vždycky jsem šila na stroji, který na doporučení švadleny paní Sabelové pořídila někdy v polovině 80. let mojí mamince babička Anežka. Přístroj značky Veritas udržovala maminka v bezvadném stavu tak, že dávala přednost všemu kromě šití, takže jsem k němu zasedla já jako k novému. Když má člověk po ruce olej a nekonečnou trpělivost regulovat napětí spodní nitě, není nad takovou Veritasku. Šije plynule, prošije všechno a vrní jako kotě.

Pak mi přišlo, že blbě vidím na dírku v jehle a že stehy "ptačí krok" a "cik-cak", které mi Veritaska dávala na výběr, mé výtvory spíš hyzdí než zdobí. Maminčin stroj se vrátil k mamince a v mé domácnosti zazářil Brother s ohromným výběrem stehů a automatickým navlékáním horní nitě. Aaaaaaach. Netušila jsem, že člověk může na dovolené postrádat i jinou elektroniku, než počítač.

Když jsem o Vánocích přijela k našim, zjistilo se, že Brother jsem zapomněla strčit do auta, že stará dobrá Veritaska má zlomený podavač a že pan Hrubý, který opravuje šicí stroje, nezvedá telefon!

Zachránila mě Peťka, že prý si můžu půjčit jejich stroj po babičce. Když jsem otvírala tu šedozelenou bednu omotanou prádelní šňůrou a oblepenou kobercovkou, nebyla jsem si jistá, že na tomhle budu někdy šít. Pak jsem ale uviděla starosvětsky uspořádané jehly, patky a šroubováčky různých velikostí, ucítila vůni oleje a v mechanice našla kus látky s růžovou nití, kterou původní majitelka ušila svůj poslední kus. Musela jsem ho vyzkoušet hned. Ten šije! Lehce, ale razantně (taky má skoro 20 kilo), jeden steh jako druhý. Má "cik-cak" a "ptačí krok" a jmenuje ve Veritas. A ušila jsem na něm tohle a tohle.