Frankfurtské protesty a paní na přechodu

Když se před lety otevřely hranice a my jsme začali jezdit na autobusové poznávací výlety na Západ, vždycky jsem se těšila, až se setmí. Můj každodenní život se tehdy odvíjel na cca 10 km čtverečních a taková cesta do Poruby pro mě představovala celodenní výlet. A najednou tohle! Projížděli jsme kolem evropských velkoměst po dálnicích širokých jako Ostravice a za okny zářily barevné neonové nápisy příměstských průmyslových zón. Nejlepší ale bylo, když se za tmy vjelo do města. Pokud jsme měli štěstí na hustý provoz, dalo se nakukovat do života v rozsvícených kuchyních a obývácích a pozorovat všechny ty krásně oblečené a načesané lidi na ulicích. Když autobus zastavil na přechodu, občas se mé oči střetly s pohledem někoho, kdo čekal na zelenou, a usmáli jsme se na sebe. Tehdy by mě nenapadlo, že jednou budu já paní na přechodu, kterou pozorují projíždějící turisti. Jako včera, když jsem se večer vracela z nákupu a přes okýnko autobusu mi mávala malá asijská holka s pletenými copy. Bydlím v centru města, do kterého se sjíždí celý svět. Kde se hýbe světovou politikou. A kde se proti ní občas protestuje, jako tomu bylo minulý týden.

Mé přání, aby šlo o co nejmírnější hru na protestanty a policajty, se nevyplnilo. Ulice vzplály. Vzbouřenci se rozptýlili do míst, kde nehlídala policie, ničili, na co přišli, a když se jim v tom někdo snažil zabránit, tak ho zmlátili. Jako jednoho tatínka ze školy našeho souseda, kterému začal maskovaný demonstrant na přechodu demolovat auto železnou tyčí, a když vystoupil, aby ho zastavil, schytal to tak, že je na měsíc v pracovní neschopnosti. Nikdo mu nepomohl, nikdo se ho nezastal, ani policii nic neohlásil, protože agresor byl maskovaný a nepoznal by ho, a taky proto, že je z Maroka, a jeho případ by pravděpodobně neměl velkou prioritu. Měla jsem tušení, že jezdit autem přes město není dobrý nápad, a tak jsme ze školy jeli metrem, pěkně z konečné na konečnou. 

Ve středu dopoledne jsem se byla podívat v protestním centru u Centrální banky, kde ráno hořela auta a barikády, a nevěřila bych, že později dojde na potyčky s civilisty. Kam se člověk podíval byla policejní auta,

pancéřové vozy

nebo policajti.

Připadalo mi naprosto bezpečné vyrazit na obhlídku s dítětem, a nebyla jsem jediná. 

Na místě se na 3,50 prodávaly čerstvé preclíky a člověk si připadal jako na dobře střeženém hudebním festivalu. 

Lidé odpočívali,

drželi transparenty

nebo si na chodníku nechávali vzkazy (všimněte si prosím, že většina odpadků na ulici jsou zbytky svačin: vlevo obložený chleba v alobalu, vpravo na kanále ziploc od ovoce a krabička od müslityčinek),

anebo jen tak vyčkávali, co bude. 

Po ruce byli zdravotníci a bylo možné zahlédnout pár ovázaných vzbouřenců, kteří byli spolu s doutnajícími pozůstatky zapálených barikád jedinou připomínkou toho, že se ráno opravdu dělo něco nadstandardního. 

Z obchůzky dopoledního bojiště jsem podávala zprávu na ČT24, a jestli jste to ještě neviděli, můžete se kouknout tady. Je to poslední příspěvek a začíná v 76 minutě.