Čekání na Ježíška

může být neskutečně dlouhé, obzvlášť pokud máte doma naši Kristinku, která se každých pět minut ptá, jestli už Ježíšek jde. Ptala se tak od pátku 19. prosince od 11 dopoledne, kdy jí skončila škola. Andrej čekání zvládal podstatně důstojněji, neptal se na nic, jenom každý večer nemohl usnout a dumal, co dostane, takže jsme se už v jeho osmi letech dostali do fáze, kdy dítě usíná později než rodiče. A to prosím oba vědí, že Ježíšek není (za odvedení špinavé práce děkujeme Deníku malého poseroutky).



Nakonec přišel. Byl tady, když jsme nebyli doma, což na jeho neexistenci vrhlo nezanedbatelný stín pochybnosti. Očekávám, že Andrej dneska nebude spát, protože bude řešit, jak se dárky pod stromeček dostaly, a že na to nepřijde, protože na to přijít nechce. Protože je náš a tak nějak ví, že věřit na Ježíška je součástí vánoc. I já na něj věřím. Rok co rok od rána pokukuju z okna v naději, že i když je hodně nad nulou a prší, zničehonic se přiženou ty správné mraky, začne chumelit, my vylezeme na balkón ochutnat první sníh a já přitom zahlédnu něco, co si budu moct vysvětlit jako Ježíškovo spiklenecké mrknutí. Jako že oba víme.



Letos to teda zase nevyšlo, i když jsme šli sněhu naproti a vyjeli na hory. Vydali jsme se na procházku k horské boudě s tím, že bude fajn, když bude otevřený aspoň stánek se svařákem, aniž bychom tušili, že na tuhle horskou boudu na štědrý den vyráží celé Německo, do lesa se přes zaparkovaná auta prakticky nebude dát vstoupit, na lesní stezce to bude vypadat jako na kolonádě a v cíli bude otevřené všechno.

Z výletu je i naše vánoční fotka. Nemá sice to správné sváteční ladění, ale aspoň nám do záběru nevlezl žádný turista. 

Přeju vám všem krásné vánoce!