Naplánovali jsme, že děti stráví velikonoční prázdniny u babičky, a mě přepadla panika. Říkala jsem si, "Panebože, co já tady s tím miminem budu dva týdny dělat?" Pak jsem si ale vzpomněla, že batole prý je nejspokojenější, když má dostatek pohybu a může pozorovat smysluplnou práci matky a rozhodla se, že dětem přestavím pokoje. Je otázkou, nakolik smysluplné je šoupat nábytkem sem a tam a posté přesunovat krabice se směsí lega, malého technika a dalších stavebnic, kterých má náš syn tuny a víceméně nikdy si s nimi nehraje. Mně to ale zaměstnalo a naše volně se pohybující batole bylo velmi spokojené, takže alespoň momentální smysl to mělo. Pro Andreje jsem si představovala něco pruhovaného, protože pruhy jsou věčné a na rozdíl od aut, letadýlek, safari, fotbalových míčů nebo jiných oblíbených klukovských motivů se neokoukají. Fotka dole je prosím inspirační a když na ni kliknete, otevře se vám pruhovaných pokojíčku rovnou několik.
Předělat dětem pokoje jsme měli v plánu od doby, co jsme zjistili, že budeme mít další dítě. S příchodem Ley byla potřeba kompletně překopat funkci všech ložnic a pokoj pro hosty/pracovnu proměnit v druhý dětský pokoj. Možná vám připadá, že pokoj pro hosty byl tak jako tak buržoazní luxus. Když ale žijete v zahraničí nebo daleko od rodiny jako my, vaše styky s příbuzenstvem neprobíhají při nedělním obědě nebo u kafíčka ve středu, ale mají spíše podobu invaze. Takové milé a velmi vítané invaze. Pořád jde ale o to, že se vám do bytu na poměrně dlouhou dobu nastěhuje dalších několik členů rodiny, kteří potřebují nejen místo, ale taky soukromí, takže pokoj pro hosty bude v jistých momentech postrádán. Co se dá dělat, rodina se dusí.
Ale zpět k přestavbě. Bod, ze kterého jsem vycházela, vidíte na fotce. Donedávna měly děti pokojíček společný s klasickou palandou, kobercem, na kterém se časem nasbíraly fleky od tekutin a hmot, o jejichž původu se mi nechce ani přemýšlet, a s nábytkem rozestavěným prakticky všude. Kolem něj se různě trousily hračky a projít od dveří k oknu bez přezůvek byl vždy bolestivý zážitek, děti kolikrát jen tak tak dohopkaly do postelí.
Měla jsem jasný plán:
1. dát místnosti klukovského ducha
2. odstranit hnusný koberec
3. opravit díry ve stěně, seškrábat olezlé nálepky a vydrhnout čmárance z nábytku
4. vyrobit nástěnku nebo magnetickou tabuli
5. vytvořit prostor na hraní a
6. přesunout odkladiště hraček mimo hlavní tah dveře okno
7. udělat čtecí koutek, aby se syn neválel v obýváku na gauči
8. nic nového nepořizovat; koupit jen hrací koberec a materiál na nástěnku
Body číslo 1 a 8 se jevily jako nejsnazší. Koupila jsem klukovské bytové doplňky, které jsem dosud obcházela obloukem, protože pokojík byl smíšený. Nejsem sice zastáncem toho, že každé dítě musí mít vlastní pokojíček, při zařizování mě ale těšilo, že nemusím u každého předmětu řešit jeho genderovou vyváženost. Abych mohla uplatnit svůj pruhovaný plán, musela jsem napřed odstranit zmíněný koberec. Nějak jsem se k tomu pořád nemohla rozhoupat, protože šlo o obrovskou změnu a náš syn změny nemá rád. Vyloženě nesnáší, když chceme něco vyhodit, i když jde o roztrhaný pytlíček s loňskou mikulášskou nadílkou, který někdo zapomněl na topení a pak do něj omylem vysypal strouhátko. Nechtěla jsem mu přivodit neurotický záchvat, a tak jsem mu k babičce zatelefonovala a po krátkém smlouvání dostala jeho svolení. Podlaha po sedmi letech uviděla sluneční paprsky a medově se na mě usmála. Odstřižky z koberce navíc skvěle posloužily jako podložky pro šoupání nábytkem po místnosti.
Nemohla jsem se dočkat, až namontuju tyhle krasavce ze Zary. Na fotce dole vidíte, jak vypadal Andrejův pracovní stůl před zásahem. Osobně si myslím, že by se sbírání nálepek v obchodních řetězcích a obecně rozdávání jakýchkoliv polepových materiálů dětem mělo regulovat zákonem. A to vidíte jenom jeden šuplíček!
Úchytky jsou skvělý a levný způsob, jak něco změnit nebo oživit. Stojí jenom pár korun, namontujete je za chvilku a ještě to skutečně dobře vypadá.
Vyměnila jsem i několik dalších na komodě na šaty, třeba za tuhle se šťastnou šestkou.
Sektor u stolu pozvedla pruhovaná magnetická nástěnka - Andrej dosud své důležité papírky lepil na zeď izolepou, která s sebou často při odlepení odnesla i kus nátěru (proto to špachtlování a zamalovávání fleků). Hrát si s magnetama je zábava a zatím to vypadá, že se nový systém ujme.
Další výraznou změnou bylo přesunutí polic a šuplíků. Komoda na oblečení putovala vedle pracovního stolu, čímž pod oknem vznikl prostor pro čtecí a válecí koutek. V nejtajnějších snech jsem si v něm představovala pruhovaný sedací pytel, něco jako je na fotce dole, ale s černými pruhy a už nějakou dobu sledovala inzeráty na webu, jestli se někdo v okolí podobného nepotřebuje zbavit, nejlépe za odvoz.
Bohužel se nikdo takový nenašel a my doma nemáme oslíka otřes se, takže posloužila matrace potažená dekou made by mama a ozdobená polštářkama made by mama. Koneckonců, je něco lepšího, než deka od maminky? Vedle čtecího koutku teď logicky sídlí i knihovna. Je mi jasné, že se z ní časem opět stane odkladárna všeho, takhle za rohem to ale nebude dráždit mé citlivé oko.
Nechci se chvástat, ale hned po příchodu do pokoje se tam vyválel :)
Skříňka na hračky, která se původně táhla podél celé stěny až ke dveřím, byla přesunuta pod postel.
Představuju si, že hračky se nyní budou kupit pod ní, a až půjdu vyvětrat, nebudu pokaždé riskovat výron v kotníku.
Když jsem skončila, v pokoji se objevilo něco, co tu bylo snad jen v době, kdy jsme se do bytu před lety nastěhovali: prostor. Prostor na hraní, na posílání autíček a trénování jízdy na skatu (který je mimochodem výbornou pomůckou pro přemisťování těžších předmětů).
Jsem zvědavá, jak dlouho to tady bude takhle fotogenické.
Andrej byl z pokojíčku úplně nadšený, zejména, když jsem odpřisáhla, že jsem kromě koberce nevyhodila vůbec nic.
Hned si ho taky vylepšil:
Co vám budu povídat, málem jsem zamáčkla slzu. A příště vám ukážu, jak vznikal pokoj pro ty moje holky:
Skvělá inspirace:-))
OdpovědětVymazat