Ani se nehnul...

36 hodin a nic. Nový kvásek zplesnivěl. Asi je něco ve vzduchu. Kdybych věděla, jaké potíže s chlebem můžou nastat, byla bych se do kváskové alchymie asi nepouštěla. Na radu chlebové guru se snažím vyhnout likvidaci a těsto zadělávám znovu s droždím. 

V neděli v Frankfurtu řízeně zdemolovali nejvyšší dům, co tu měli. Včera se nemluvilo o ničem jiném, a my jsme ani netušili, že se někde bourá a klidně jsme se projížděli na kole. Viděli to snad všichni včetně učitelek našich dětí a velké části jejich spolužáků. Tak jsme se po škole jeli alespoň podívat na ruiny. Zeleň v okolí pokryl poprašek stavební suti a zdálky se zdálo, že i ve Frankfurtu začalo sněžit. Zblízka to vypadalo jako po náletu. "Víš co je zajímavé, mami?" řekl Andrej. "Že postavit něco trvá dlouho, ale zničené je to za chviličku." Je to přesně tak.

Lidi tleskali, ale mně to přijde skličující. Teď mě napadá, že se tou demolicí uvolnila ohromná vlna špatné energie, která prolétla mou kuchyní a uřkla mi těsto. A možná taky krabičky na svačinu, protože tu Andrejovu jsem zapomněla dát do aktovky úplně a do Kristinčiny jsem dala Andrejovu svačinu. Tak snad to brzy rozfouká vítr.