Jedu takhle do Ostravy navštívit naše a nechat jim děti na velikonoční prázdniny (v Německu mají školáci velkorysé 2 týdny), a jak tak večer listuju novinama, třískne mě do očí tahle reklama:
Ten obraz přece znám! Ten malovala Hilda, Hilda Kleyn, moje sousedka a souputnice v projektu artStopp, který plnil tenhle blog koncem loňského roku a který skončil dřív, než se stačil pořádně rozjet. Což je pořád tak citlivá věc, že jsem o tom sem ještě nenapsala ani řádek.
Mí rodiče jsou velcí čtivci a sběr řeší čtvrtletně. Tiskovin tam leželo klidně 40, mohla jsem vzít do ruky cokoliv a já nalistuju právě Hildu. Existuje lepší důkaz toho, že svět je malý? A já si tady ve Frankfurtu pořád připadám tak strašně daleko....
Být v Ostravě je vždycky bezva. Nebydlím tam od roku 1997, a přestože je docela dost věcí jinak, než si je pamatuju, pořád se tam cítím doma víc než kde jinde. Ne jenom u našich v domě, ale třeba ve vestibulu kunčického nádraží, kde jsme si kdysi udělali parádní noční kytarový dýchánek, a který se za ty roky proměnil ve vytopenou čekárnu s novýma kachličkama a automatem na kávu. V ulicích, které jsou vetšinou překvapivě prázdné a které dnes stejně jako ve Frankfurtu zdobí měděné dlažební kostky se jmény obyvatel města, co padli ve 2. světové válce. V trolejbusech, kterým už nepadají šragy, ale ve kterých to pořád voní jako v restauraci s výčepem. Prostě tak nějak všude. Pěkně jsem si nabila baterky.
Žádné komentáře:
Okomentovat