Santorini - díl druhý

Dobře vím, jak se chovám k delším postům na cizích blozích, proto zážitky ze Santorini rozděluju do úseků oddělených nadpisy. Můžete vynechávat, přeskakovat nebo se kouknout jenom na fotky a nečíst vůbec nic. Vám posledním aspoň svěřím náš vrcholný zážitek – koupel v moři, do kterého jsme spolu s dalšími 20 účastníky zájezdu naskákali, přestože bylo 15 stupňů a pršelo. Doporučila nám to totiž paní průvodkyně. Moře kolem sopky je prý velice teplé a plave se v něm jako v termálních lázních. Že si do nich musí člověk doplavat 250 metrů otevřeným mořem páchnoucím sírou a tlejícími odpadky, které se pohupujou všude kolem, už jsme si museli zjistit sami. Ále co, jednou to určitě budeme vyprávět vnoučatům a budeme rádi, že jsme nezůstali na palubě jako nějací prvotřídní měkouši. 

Trajekt nebo letět

Dostat se na Santorini mimo sezónu není jen tak. V létě z Německa lítají cestovky přímo a za docela normání peníze, jinak musíte do Athén, a tam přestoupit na řecký spoj. Santorini je ostrov, takže se tam dá doplout i lodí, což je způsob jak dělaný pro zamilované páry, ale tuhle variantu jsme zbaběle zasklili, protože v únoru, kdy se anabáze plánovala, byl athénský přístav v obležení chudáků uprchlíků a my jsme se chtěli vyhnout možnému zdržení. Zbýval let přes Athény. Na přípoj se mělo čekat víc než tři hodiny, což je na bloumání po duty free moc a na prohlídku města málo, tak jsme si cestu rozdělili, bookli si hotel a prvních 16 hodin v Řecku strávili v Athénách v naprosté euforii z toho, že jsme sami, můžeme se soutstředit jen na své vlastní potřeby, nemusíme se rozhodovat, jestli vezmem foťák nebo náhradní oblečení, kdyby se děti někde zlily, nemáme kapsy plné bonbónků, sušenek a zafifraných kapesníčků a nemusíme se vracet do hotelu už v 9, aby všichni došli důstojně a po svých.

Athény

Centrum Athén je místo, jaké jsem nikdy předtím neviděla. Uprostřed trůní Akropole s majestátnými rujnami, které vás přitahujou jako magnet a nutí vás přemýšlet o tom, jak to na tu skálu všechno dostali. Je to opravdu všechno tak staré? (ano, je) Nepřištavěli tam aspoň ten podstavec někdy později? (nepřistavěli). V Evropě je spousta míst, kde si člověk může představit, jak to asi vypadalo ve středověku, tady se dalo zajít ještě dál. Při pohledu z Akropole na starověké chrámy v jejím úpatí a střechy bílých Athén táhnoucí se za horizont v podvečerním oparu nebylo tak těžké kolemjdoucí vyzout a převléhknout do barevných tóg a ocitnout se aspoň na moment ve světě před Kristem. Ducha minula umocňovaly detaily jako hlídač Chrámu boha Día, který ohlašoval konec otvíračky pískáním na píšťalku (takovou tu, co nosí na hrudi tělovcvikáři), nebo volně rostoucí pomerančovníky, které budou pro nás holky z pod Beskyd vždycky jako z Tisíce a jedné noci. Pak jsme se ještě přecpali olivama (ty byly!), opili červeným vínem a utekli z té krásné pohádky spát, aby nám ráno neuletělo letadlo.

Rozvod nebo miminko

Let do Thíry – hlavního města Santorini, byl už z úplně jiného příběhu. Euforie opadla, bezdětnost jsme přijali jako fakt, po 45 minutách čtení jsme zcela věcně vystoupili na malinkatém letišťátku tolik podobnému všem ostatním letištím v místech, kam vozí cestovky na dovolenou turisty, a šli hledat autobus do města Oia (bacha, čte se Íja), kde jsme měli bydlet. Kdysi mi řekla jedna Řekyně, že páry, které jednou na Santorini, se do roka a do dne rozvedou, a mně to pořád strašilo v hlavě. Když jsme Oie vystoupili a hladově přepadli stánek s gyrosem, místní týpek nás odhadl na novomanžele a slíbil nám, že jestli se za rok vrátíme s miminem, dostaneme u něj jídlo zadarmo. Miminko už néééé, panebože, to raději zaplatím dvakrát, říkala jsem si, ale hned mi bylo jasné že stará Řekyně kecala, protože kdyby měla pravdu, neběhaly by tady všechny ty nevěsty.

Nudná fakta

Santorini je (sou)ostrov(í) vulkanického původu s pohnutou geologickou minulostí. Původně mělo tvar prstence, ale po sopečném výbuchu před cca 4 tisíci lety se značná část ostrova zbortila do oceánu a z prstence zbyly jen tři nespojené části. Vlna tsunami, která se při výbuchu zvedla, je dneska považována za příčinu konce mnoha starověkých středomořských civilizací a někteří v katastrofě vidí zánik bájné Atlantidy, kterou na dně laguny uprostřed ostrova marně hledal i slavný oceánolog Jacques Cousteau.

Ze santorinských ostrovů jsou dnes obydlené dva: Thíra a Thirasía. Většina místního ruchu se odehrává na Thíře. Ostrov tradičně žijící z rybolovu a exportu sopečné horniny byl v 50. letech minulého století poničen při zemětřesení a posléze cíleně přestavěn v turistický ráj s nespočtem tradičních domků nalepených na skále jeden vedle druhého. Život se koncentruje v městečkách Thíra, Imerovigli, Firostefani a Oia (čte se Íja), která sedí přímo nad mořem a jsou propojená silnicí i pěší stezkou, ze které je nádherný výhled na celé souostroví i sopku uprostřed prstence.

Sopka

Na sopku Nea Kameni i ostrov Thirasía z Thíry denně vyjíždějí vyhlídkové lodě a pokud máte den k dobru, vyplatí se je jet prozkoumat. Procházka po doutnajícím vulkánu byla aspoň pro mě neskutečným zážitkem, který nemohl zkazit ani vytrvalý déšť. Průvodkyně nám několikrát zopakovala, jaké máme štěstí, protože na Santorini v květnu skutečně nikdy neprší. Tváří v tvář přírodě jsem si zase jednou uvědomila, jak je všechno pomíjivé, a že Země je mnohem víc než jenom živitelka. O následném zážitku z koupání ve vulkanicky ohřáté vodě jsem psala už výše a myslím, že není potřeba ho dále rozebírat :)

Oia

Městečko Oia, ve kterém jsme bydleli, je nejfotogeničtějším místem v Řecku a najdete ho v každém prospektu. Je pověstné do svahu zasazenými bílými domky, které místní neúnavně natírají, i rodinnými kostelíky s modrými kupolemi, kterých je prý na 900 místních obyvatel celých 80. 

Kostely jsou většinou otevřené a hlídané jejich majiteli, kteří vás rádi upozorní na zajímavé detaily a povykládají o rodinné historii. To, že neumíte řecky, vůbec nevadí, poutavý výklad stojí na nonverbální komunikaci a deseti anglických výrazech, které se od turistů za ty roky naučili.

 Kaskádovitě postavené město prochodíte za půl dne, ale můžete ho prolézt klidně dvakrát třikrát a pořád budete nacházet něco nového – další výhled na lagunu (místní jí říkají Kaldera), nové zákoutí, nebo třeba nový obchůdek. Výloh je tu totiž nespočet a rozhodně je na co se dívat. Řekové si potrpí na kvalitu a ruční práce a chudák Saša musel pořád čekat, až se vynadívám a všechno si vyfotím. 

Slabou stránkou Oji je to, že tam odpoledne a v podvečer pro samé turisty není k hnutí. Před setměním se ulice proměňují v nepřehlednou tlačenicí turistů, kteří se snaží urvat dobrý výhled na moře a udělat si selfíčko při západu slunce, protože to doporučují ve všech průvodcích. Po západu zase odjedou do svých hotelů v jiných částech ostrova a město se vylidní. My tam byli v květnu, nechci si ani představit, jak takový západ slunce vypadá v polovině srpna!

Osli

I my se Sašou jsme podlehli touze udělat si fotku při západu slunce, nechali jsme si ovšem poradit od domorodců a chytře si sedli v restauraci dole v přístavu. Jmenovala se – jak jinak – Sunset. Neměli jsme zdaleka dojedeno ani dopito, když jsme si všimli, že nám sluníčko zapadá jaksi za roh a že z restaurace Sunset západ určitě neuvidíme. V sekundě jsme zaplatili a vyběhli jak nadmuté kozy mačkat se s davem na parkoviště v přístavu. Ale fotka je to pěkná, ne? 

Cesta dolů do přístavu je něčím, co si na rozdíl od procházky kolem Kaldery asi nebudete chtít dopřát dvakrát. Ostrov má totiž formu strmého kopce, což je moc pěkné, když si chcete fotit do svahu zasazené domečky nebo pohled z hlavní ulice na moře, vyšlápnout očíslované schodiště s dvěstěpadesátimetrovým převýšením už ale není taková sranda (zvlášť, když jste do sebe hrozně rychle naházeli večeři a vyžahli víno, abyste si mohli vyfotit západ slunce.) Zboží z lodí i unavené turisty za úplatu vozí oslaři. Oslíci cupitají po stejných schodech jako všichni ostatní, což má užitečný efekt: Přešlapování oslích koblih a soustředění na to, abyste nedýchali nosem, skvěle odpoutá vaši pozornost od nekonečného stoupání, takže si ani neuvědomíte, jak vás to vyčerpává.

Nic pro děti

Na ostrově se chodí po schodech, schůdcích nebo jen tak do kopce víceméně kamkoliv i v rámci hotelu, což z něj dělá destinaci určenou hlavně pro zdravé jedince se silným srdcem a sportovní náturou. Nenabízí klasické pláže, nemluvě o tom, že k moři, pokud na něm trváte, musíte po schodech až dolů (a pak zase nahoru). 

K ochlazování slouží hotelové bazény a malé vířivky na balkónech pokojů, což je v místě standart, ale pro nás to byl nepředstavitelný luxus! Kvůli špatnému počasí jsem v ní byla sice jenom jednou, ale pamatovat si to budu navždy.

Sečteno podtrženo

 Po týdnu doma je všechno ve starých kolejích. V sobotu mám trhy a Leuška  (a s ní půl jesliček) má úplně divnou nemoc, o jejíž existenci jsem dodnes nevěděla. Jmenuje se foot - mouth - disease, česky syndrom ruka - noha - ústa. Má pár pupínků na puse, nic jí není, ale musí být 10 dnů v izolaci, protože to je prý děsně nakažlivé a nebezpečné pro těhotné. Takže paráda, žádný obchod, žádné hřiště, žádná knihovna. Čekám, kdy se i u mě objeví první příznaky :) Moc toho asi do soboty neušiju, ale aspoň budu mít šanci těch pět taštiček, co už mám skladem, hezky naaranžovat na stole. A taky třeba napíšu něco kratšího :)