Mami, jak se máš? Neplač. Máme se dobře.

Máme na návštěvě babičku a dědu z Bulharska.  Lea se na ně hned na uvítanou smála a třepala ručičkama, čímž se okruh lidí, kteří jsou z ní totálně podělaní, rozšířil na sedm.

Co zažíváme pochopí jen ten, kdo to zažil taky. Vezměte jakýkoliv fejeton Haliny Pawlovské o jejích příbuzných z otcovy strany a díl Tetička z Takové normální rodinky a jste skoro doma. No nasmějeme se, co vám budu povídat!¨

Je zajímavé, že když jsou na návštěvě tcháni, nepřibudou v domácnosti další osoby, ke kterým se se svými dotazy obracejí děti, ale další osoby, které se se svými dotazy obracejí ke mně. Otázka: "Nevíš, kde je" by se měla ve všech jazycích zrušit. Začala jsem předstírat, že neslyším, protože vím, že si všichni dobře poradí i beze mně. Tuhle strategii jsem odkoukala od svého muže, který ji používal už v době našeho seznámení, kdy mě ještě děsně pobuřovalo, jak mě může takhle ignorovat, teď už ale vím, že není od věci osvojit si zbraně protistrany.



Pro babičku s dědou je Německo bájná cizina, o které se za totáče snilo, země, kde je všechno lepší a kde obchody praskají ve švech. Každý střípek místního života je pro ně předmětem sáhodlouhé srovnávací studie, cenami elektřiny / rajčat / televizorů počínaje a množstvím odpadkových košů / policistů / Turků na ulici konče. I acylpirin je tady lepší.

Po letech se podařilo vybalancovat i oblast stravování, protože když položíte před Bulhara svíčkovou ze šesti nebo jakékoliv jiné české jídlo, má to podobný průběh, jako když před českého chlapa položíte mísu se šneky. Nějak se jim do toho nechce. A tak sedíme, kecáme, srovnáváme ceny, chodíme na procházky koukat do výloh a jsme rádi, že si to můžeme dovolit. Jsme rádi, že pro naše děti jsou babičky a dědové opravdoví lidé s vůní, hlasy, typickými gesty a zlozvyky a nejen bájné bytosti, které žijou kdesi daleko a jednou týdně se jim zamává na Skypu.



Což je bohužel často součást života v Evropské unii na počátku milénia. Pěkně na to upozorňuje pouliční výstava v Bulharském Plovdivu, že které jsou fotky v tomhle postu a kterou si můžete alespoň virtuálně prohlédnout tady nebo tady. Pozor, kapesníčky k ruce.

Na papíru, do kterého byly fotopanely zabalené před vernisáží, se odvíjí rozhovor imaginární matky s imaginárním synem, který žije v cizině. Píše se tam zhruba toto:

Mami, jak se máš?
Neplač.
Máme se dobře.
Ne, na vánoce nebudeme moct.
Přijedeme příští léto, jestli to půjde.
Neplač.
Děti se mají dobře, pozdravujou tě.

Za rok je uvidíš. 

Bereš prášky na srdce?

Vyjdeš s důchodem?
Máš zase díru ve střeše?
Opravím to, až přijedeme.
Všichni na tebe myslíme.
Ta pitomá cizina!
Zdálo se mi o tátovi.
I mi se po něm stýská.
Objímám tě, mami.
Neplač!
Zase zavolám.
Mám tě rád.

Tenhle dialog by unesl vlastní expozici.