Madisonské mosty

Miluju okamžik, kterým začínají. Otec naloží děti do auta, odjedou do města a domem se rozlehne ticho.

To minulý týden udělal můj muž. Vzal děti na nákup do Týna. (Nechal tady Leu, ale ta pořád spí, takže se nepočítá). Čas pro mé myšlenky a moji hudbu. Ve Frankfurtu si člověk ani nevšimne, na chalupě po šesti týdnech prázdnin ale takový moment vynikne stejně jako na stříbrném plátně. To ticho, ten klid, ta bezstarostnost. Moment nosný tak, že se na něm dá postavit celý příběh. Vždycky mě zarazí, že knihu i scénář napsal chlap, ale kouzlo okamžiku, kdy je člověk sám doma, asi prochází napříč pohlavími i generacemi, ani kolem zrovna nemusí projíždět slavný fotograf.

Jako dítě jsem byla ráda sama doma pro ten pocit dobrodružství a svobody, dnes se ze mě stává spiklenec mně samé před deseti patnácti lety, kdy jsem nebyla vdaná, hospodařila s časem na základě své vůle, myšlenka, co bude dnes k obědu, se mi do hlavy vkradla až s otevřením jídelního lístku v hospodě a ani by mě nenapadlo, že kvůli tomu, co budu zítra vařit, někdy dokonce nebudu moct usnout. (Abych pak druhý den stejně udělala nudle). 

A pak se všichni vrátí a já jsem hrozně ráda, že je mám, protože kdybych je neměla, nikdy bych znovu neobjevila ten nádherný pocit být sama doma.