Vítr v šatníku

Oblečení, které mi nepadne, nebo ho už nenosím, většinou pučím ve skříních a plánuju, jak z něj jednou ušiju něco dětem. Ukazuje se, že jde většinou o takové to jednou, co znamená nikdy, protože děti, hlavně teda Kristinka, mají šuplíky mnohem narvanější než my dospělí a přidávat jim mezi ty poděděné a  babičkama podarované kusy ještě něco dalšího prostě nedává smysl. Občas jim teda něco spíchnu, protože si prostě nemůžu pomoct, hodně věcí teď taky vozíme na Závist, zbytek se ale kupí a kupí tak dlouho, až přijde čas  na pořádný průvan.

A to je většinou kámen úrazu, protože k hodně kusům vyřazeného šactva mám sentimentální vztah. Při posledním průvanu jsem se  (krom jiného) nemohla rozloučit s volnýma kalhotama a růžovým tričkem z Promodu. Mají úžasné barvy a navíc se s nima pojí vzpomínky na jednodenní pracovní výlet do Prahy před pár lety, kdy jsem měla malou nehodu, musela jsem se převlíknout a neměla jsem do čeho. Do trika už antiperspirant vyžral neodstranitelné bílé mapy a kalhoty hrozně povolily. Chvíli jsem přemýšlela, že bych do nich mohla zkusit přibrat, nakonec jsem ale dala přednost recyklaci: 

Stříhat do věcí, se kterýma se člověk vlastně už rozloučil, je mnohem snazší než střihnou do nové látky. Směle jsem rozpárala všechny švy a seřízla je do rovna, odměřila délku, všila klín z trička a základ byl hotový. U dolního lemu sukně jsem se rozhodla potrénovat skrytý lemový šev, který mi pořád nejde. On mi teda většinou pěkně vychází nanečisto, ale když přijde na ostré šití, látka se do stehu nechytá vůbec, anebo naopak moc. Párala jsem tak dlouho, až v látce zůstávaly díry, a tak jsem to nechala s tím, že na lem se mi přece nikdo dívat nebude. 

 Když jsem ji šila, venku mrzlo a já doufala, že jaro to vidí. Plánovala jsem, že ji budu nosit s touhle halenkou, kterou taky nemůžu vyhodit, protože jsem ji měla v porodnici, když se nám narodil Andrej, 

a s tímhle tričkem, ke kterému se žádná historka neváže, ale stejně si přesně pamatuju několik příležitostí, při kterých jsem ho měla na sobě. A jaro to asi opravdu vidělo. Neuplynul ani týden a už jsem ji mohla vyvětrat. Pozorovala jsem kolemjdoucí, jestli mi civí na dolní lem, ale nikdo se na mě ani nekoukl a když už, tak to nebylo na sukni.