Že jsem v poslední době šila hlavně deky jsem tady už psala. Známá mé známé viděla na blogu quilt pro Andreje a zatoužila po podobných dekách pro svoje dvojčata! Hned jsem věděla, že do toho jdu, protože jelly roll race quilt je velká zábava, která ale trošku leze do peněz, a že bych si jen tak kupovala po světě role, šila z nich pro zábavu deky, pak se je v tomhle šíleném městě, kde skoro nikdy nesvítí slunce, snažila působivě vyfotit, abych je mohla vystavit na netu, a nakonec je poskládala do pytle, odnesla do sklepa a čekala jestli si je někdo koupí na Fleru, tak to fakt ne.
Přestože ušít top quiltu z jelly role je záležitost instantní, mít v ruce dvě hotové deky už docela trvá. Na začátku bylo několik večerů u počítače. Prohlížely jsme různé kolekce, z nichž jsou balíčky k mání, své tipy si posílaly v mejlech a pak si o nich povídaly na chatu. Stránku, která má všechno přehledně vystavené a nafocené a kde se dobře vybírá, najdete zde. Vybraly jsme srdíčka a dortíčky na jednu a Červenou karkulku na druhou deku. Potřebovaly jsme 102 pásků látky (na jednu deku 170 x 130 je potřeba 51 pruhů po 110 cm), takže jsme objednaly 4 role. Placení cla se nechci za každou cenu vyhýbat, ale Saša měl cestu do San Diega, takže jsem mu je poslala do hotelu a on mi je přivez.
Ty vám byly tak krásné, že se mi je ani nechtělo rozbalovat. Měla jsem spíš chuť se zakousnout :)
Není nad pěkně odvedenou práci doladěnou do posledního detailu. A prosím pěkně ruční práci! Do nedávna jsem si myslela, že látky řeže i roluje stroj, pak mi ale Meluzína ukázala video z dílny, kde je rolujou a ručně! Tady se můžete taky pokochat.
Do zámoří vám ovšem jelly roll příjde rozbalená, aby se vešla do placaté obálky, a všechno kouzlo je pryč. Kdo by řekl, kolik parády nadělá pěkný tvar a mašlička. Nojo, dobrá prezentace je dobrá prezentace.
Pak se role rozbalí a pruhy se začnou přišívat k sobě. Stroj pěkně vrní, práce jde od ruky a za chvíli leží na stole načechraných 50 metrů látky. Pruhy jsou sice po krajích zubaté, takže netřepí, zato ale sněží.
Při práci z nich padají malinké bílé kousíčky a těch několik dní, než byly topy sešité a spojené s fleecovou vrstvou, jsme měli večer všichni bílé ponožky. Nevím, jestli to Sašovi fakt nevadilo, nebo je tak tolerantní, že nic neřekl. Na téhle fotce je vidět, jak sněží na Karkulku.
Práci mi trochu přidělal jednosměrný vzor na látkách. Nechtěla jsem, aby motivy koukaly jednou nahoru a jednou dolů, a tak jsem před každým stehem pruh v polovině rozstřihla a kusy obrátila tak, aby byly všechny vzory stejným směrem. Hledat přesnou polovinu 50 m látky v místnosti 4x3 metry z větší části zastavěné nábytkem sice jde, ale docela blbě. Ač jsem se snažila sebevíc a vždycky věřila, že jsem měřila přesně, pořád mi na jedné straně chybělo a na druhé přibývalo.
Přečuhující kraje daly dohromady víc než metr a půl, a tak jsem musela deku pro Annu nastavit pár pruhy z balíku látek pro Sophii. U druhé deky jsem chybějící metráž nahradila odstřižkama a holčičkou z Appleville, což je látka, kterou si doma už nějakou dobu pučím a čekám na její příležitost.
Prošití každého jednoho švu ozdobným stehem mi zabrala skoro dva týdny. Když top roste a každou minutou ho kus přibude, šiju a šiju a nevím, kdy přestat. Najít zalíbení v práci, která není vidět v prostoru, mi ale od dětství přijde složité, a při takových činnostech se nechám snadno rozptýlit. Hrála jsem s Kristinkou pexeso, obrala suché listy z kytek, odpověděla na staré mejly a taky vygooglovala, že existují firmy, kterým dodáte svou deku neprošitou a oni vám ji proquiltujou na profesionálním quiltovacím stroji! Hmmm.... začínám šetřit.
Deku pro Annu jsem prošila osmistehovým zik-zakem, deku pro Sophii vlnovkou. Vyprala jsem topy, aby se vysrážely, a podepsala jsem je, pěkně vpravo dole, jak nás to na základce učili ve výtvarné výchově. Sušárna se taky ukázala jako jediné místo, kde jsou dost silné zářivky na to, aby se daly udělat fotky aspoň trochu k světu. Nechci s tím počasím furt otravovat, ale internetový obchod se zbožím, které si člověk doma sám fotí, se určitě líp vede v Římě nebo v Barceloně.
No a pak jsem hledala látky na dolní díly. Když jde o deky, většinou koupím nějaké pěkné bavlněné povlečení, ceny těch pěkných ale nezapadaly do rozpočtu a ty levnější zase do barevného provedení. Nechtěla jsem se smířit s tím, že to, co hledám, neexistuje, vlezla jsem do všech obchoďáků v okolí 10 km a vylezla s jednou modrobílou sadou. Nic moc. Sešívat kusy na dolní díl jsem nechtěla ani za nic, ale jinak to nešlo. Prohrábla jsem svou sbírku, dokoupila dva metry kaufmannovských látek v obchodě, co mám kousek, a takhle to dopadlo:
Deka č. 1
Deka č. 2
Došít je bylo jako dočíst dlouhou knihu. Jste rádi, že jste ji udolali, ale zároveň je vám líto, že už to skončilo.
S dekama jsem měla velké plány - chtěla jsem je nafotit ze všech stran tak, aby vynikly všechny jejich barvy, vzory, pečlivé prošití i něžný celkový dojem, založit jim vlastní rubriku na webu a nalákat další maminky, aby svým dětem u mě podobnou deku nechaly ušít. Sundala jsem z naší jediné bílé stěny, která není zastavěná nábytkem, adventní kalendáře a zabílila všechny fleky od voskovek a fixů. Blesk drobným vzorům nedělá dobrou službu, a tak jsem začala čekat na sluníčko. Když v pondělí konečně vyšlo, deky byly už tři týdny ve Stuttgartu. Těsně před odjezdem jsem jim tehdy v příšeří pořídila aspoň celkové pohledy z obou stran.
Ale stejně, kdybyste si podobnou deku přáli, budu ráda, když mi napíšete.
Zatím začínám plánovat další kus jako příspěvek do projektu deky z lásky, o kterém jsem se dozvěděla včera. Píšou sice, že přijímají dary v podobě látek nebo patchworkových dilů, jeden top z jelly rolle by ale třeba užili.
Příště se rozepíšu o další dece, kterou jsem fotila víc než měsíc. Je to námořnická deka pro mojí mámu k narozeninám.
Žádné komentáře:
Okomentovat