Mám kamarádku Elke. Elke má v mém německém životě výsostné postavení z jednoho úplně prostého důvodu: je to - kromě mé učitelky němčiny Tamary - jediný člověk, se kterým můžu mluvit německy.
Ne že bych jinak německy nemluvila, co děti začaly chodit od autobusu domů samy a já se denně nevídám s ostatními angličtinu preferujícími eurorodiči, používám ji naopak skoro furt.
Elčino výsostné postavení je v obsahu - vypráví mi o práci, o životě, o manželství, o tom, co se jí honí hlavou, no prostě o všem, o čem se spolu baví lidé, kteří se spolu baví rádi. A nejen to, ona i poslouchá, co říkám, reaguje na to a nahrává mi... Elke je prostě kámoška. A to se počítá!
Taky má dva syny. Do toho mladšího byla loni udělaná Kika, a s tím starším chodí Andrej do třídy. Tuhle spolu dva týdny nemluvili, protože se pohádali o tom, jestli existuje Bůh. Johannes říkal, že jo, Andrej, že ne.
Když mně bylo devět, všichni jsme byli úplně stejní. Můj svět začínal v Muglinově a končil na Bečvě. Všichni jsme mluvili česky, jedli ÚHO a na tělák nosili modré trenýrky, které vypadaly jako gaťky. Kostel pro mě bylo něco jako muzeum a Bůh postavička ze Stvoření světa.
Náš devítiletý syn se v cizím jazyce dohaduje se spolužákem o boží existenci a prodává ve škole lízátka, aby vydělal peníze na záchranu velryb. Svět je veliký, lidé v něm všelijací a on to ví už teď.
A to mi dělá radost. Život je barevný, složitý a zamíchaný jako Rubikova kostka a naše děti se tím - stejně jako rozházenou kostkou - nenechají zaskočit. Když je to štve, prostě si ji složí.
Ale abych se vrátila k Elke - krom toho všeho, co jsem říkala, má teď i tuhle parádní sametovou kabelku. Dozlata, protože je sama zlatá. S kytkama, se dvěma kapsama a na zip. Tak ať se jí dobře nosí!
PS: Kdyby vás zajímalo téma mutikulturalita a s ní spojená multilingvnost, tady máte jeden zajímavý článek, je to v němčině.
Žádné komentáře:
Okomentovat