Včera jsme dětem s mužem spočítali, že se známe 16 let. Asi mi někde mi něco uniklo. Když porovnám prvních 16 let svého života s těmi 16 lety s ním, začínám víc rozumět problematice subjektivního vnímání času a relativitě časoprostoru. Jako bych ho znala jenom chvilku, pořád mě překvapuje, pořád je nový a pořád mi po ránu dělá to nejlepší kafe. Jen už to není ten sympaticky ostýchavý student, ale interesantně prošedivělý čtyřicátník. Jak říkala jeho babička, dej Bože vsekimu. Zítra jedeme do Prahy, děti mají prázdniny. Budeme pár dní u kamarádů, a pak skoro celý týden na chalupě, kde se pustíme se do práce. Na oslavu velké cesty jsem si ze zbytků od Enikö spíchla novou kabelku. Malou, ale širokou, aby se do ní vešla moje obrovská peněženka. Má kožený popruh. Využiju každou příležitost, kdy můžu vzít do ruky kladívko :)
Žádné komentáře:
Okomentovat