Lunchbox z potahu na žehlicí prkno

Kristinka je už týden doma s úpornou chřipajznou. Nebývá nemocná, a tak ten diskomfort nezvládá moc důstojně. Vlastně už se to trošku naučila a tolik nefňuká. Kouká se na Horsland a na pohádky České televize na netu. Česká televize má nejlepší net ze všech televizí, co znám, a pro nás přespolní skvěle plní službu doplňkového jazykového zdroje. By ji na ministerstvu školství měli zahrnout do vzdělávacího programu pro děti žijící v zahraničí, aby se jim rozšířil okruh mluvčích. Jestli už tam teda zahrnutá není.

Když je Kiki doma, je doma i její taška na svačinu. Je to už nějaký pátek, co jsem ji ušila, ale neměla jsem ji kdy vyfotit. Se svačinama pro děti, které ve škole nemají oběd, ale jsou tam každý den od 8 do 3, je potíž, zejména když povyrostou a mají pořád hlad. Neexistuje krabička, která by pojala všechnu tu potravu, ani taška, která by se pohodlně vešla do aktovky a dala se pak s sebou vzít do pauzy. Což je pro šitím posedlou matku, jako jsem já, dokonalá výzva. 

Proces nebyl složitý, ale spíš zdlouhavý. Nejsnazší bylo naměřit místo v brašně a nakoupit krabičky, co do něj pasujou. Nejdéle trvalo vymyslet, z čeho to ušiju - obal z voskovaného plátna totiž Kiki nechtěla, protože se jí prý děti smály, že je to taštička na kosmetiku. Nakonec mi při nákupu v Normě padl do oka vodě odolný potah na žehlící prkno s nažehlenou molitanovou vrstvou, který nestál skoro nic a byl krásný a pevný tak akorát na to, abych ho rozstříhala na nový lunch box. Párala jsem jenom 2x - jednou to vylezlo moc velké a podruhé jsem neměla vycentrovaný zip.

Vevnitř je odstřižek ze závěsu z ikey, byl do naší koupelny moc dlouhý.

Jak říkám, ušít se dá opravdu všechno a skoro ze všeho. 

  

PS: Když jsme u toho šití, musím vám říct, že bych tak šila, až bych zpívala, ale v dílně jsem byla tak akorát odnést věci z lyží, které se dva týdny povalovaly v různých koutech bytu. Viděla jsem tam všechny ty koženky, co jsem si nasyslila, než jsme odjížděli, a aspoň jsem se s nimi trochu pomazlila.