Kožené botičky a Rašomon

Leušce z papuček, co jsem šila v létě, vylezly palečky, a tak jsem se pustila do zvětšené verze.  Ti z vás, kteří mě sledují na Instagramu, už to asi ví. Kůže, kterou mám k dispozici, je trošku fádní. V létě jsem ji ozdobila korálkovou výšivkou, to se ale neukázalo moc praktické, protože Leuška tak dlouho obírala, až ji celou obrala. Pocházím z rodiny, kde babičky šily, pletly, háčkovaly a vyšívaly, a jak mi postupně odcházely, sešly se v mých skříních nejrůznější galanterní poklady od knoflíků z pravé perleti po vyšívací bavlnky. Umím jenom křížkovou výšivku, tak jsem aspoň nemusela dlouho vymýšlet, jak to udělám. Leuška se ještě nerozhodla, jesti je chce nosit. Včera při obouvání pořvávala "Neeeeein, auuuuuu!", což dělá vždycky, když se jí něco nelíbí. Úplně jsem zapomněla, že mimina nemají rádi změnu ani v šatníku, ani v botovém parku. 

Můj muž je od včerejška v Miláně. Před pěti lety jsem taškám dávala jména jako "Námořník se vrací domů k ženě", protože mi přišlo inspirativní a romantické těšit se, až se  vrátí z konference. Dneska mi přijde romantické, když vytáhne nářadí a utáhne ventil, který kapal víc než měsíc, a když není doma, beru to jako něco extra. Naučila jsem se užít si to. Jupí, volný večer, můžu pít víno a plést u televize. Včera jsem to dělala u českého filmu Život je život, který jsem si půjčila od Jany, a který nikomu rozhodně nemůžu doporučit, a dneska to budu dělat u filmu Kobry a užovky, který by české kinematografi měl zlepšit reputaci.  Když už jsme u těch filmů, napadá mě, že ty mužovy cesty jsou takový Rašomon. Kdybyste se zeptali mě, jak často je pryč, řeknu vám, že DOCELA ČASTO. Kdybyste se zeptali mojí mámy, řekla by vám, že je pryč POŘÁD, a kdybyste se zeptali mého muže, řekl by, že letos PŘECE SKORO NIKDE NEBYL. Máte to u vás doma taky tak?